Condoleezza Riceová razí tvrdou sílu, ale může zlepšit pověst Ameriky
Mají ve Washingtonu navrch holubice, nebo jestřábi? Sami Američané tradičně používají tyto nálepky, aby odlišili jednotlivé aktéry zahraniční politiky Spojených států. Jestřábi uplatňují vůči svým protivníkům především sílu, holubice se snaží vyjednávat. Také více usilují o přízeň amerických spojenců. Evropané považovali za jednu z hlavních holubic ministra zahraničí Colina Powella. Ten teď odchází a z toho logicky vyplývá obava, že navrch budou mít jestřábi. To by také mohlo znamenat, že Američané nerozvážně zopakují svou iráckou akci na jiném místě a způsobí více škody než užitku. Spekuluje se, že tím místem by nyní mohl být třeba Írán.
Tak jednoduché to ovšem nebude. Nová ministryně zahraničí Condoleezza Riceová rozhodně není typickým jestřábem. Vlastně musí být pro mnohé pozorovatele dost nečitelná. Všem je jasné, co chtějí třeba američtí neokonzervativci - co nejrychleji rozdrtit nepřítele a s pomocí zbraní šířit demokracii v širém světě. Lidé Powellova typu by dali přednost diplomacii, byť právě bývalý ministr paradoxně proslul tím, jak hájil důkazy zpravodajských služeb o údajných iráckých zbraních hromadného ničení.
V případě Condoleezy Riceové ovšem známe více tváří této první černošky v čele americké diplomacie. Do té doby, než vstoupila do administrativy George Bushe mladšího, měla pověst realistky ve stylu Henryho Kissingera. „Tvrdou sílu“ považovala za důležitou, světovou politiku ovšem viděla spíše jako koncert velmocí, při němž je nutné racionálně reagovat na momentální situace bez ideologických předsudků. Teroristické útoky z 11. září 2001 podle všeho změnily i její vidění světa. Kritici jí mají za zlé, že se přiklonila k utopickým vizím šíření demokracie ve světě. Zároveň se ale několikrát stavěla právě na stranu Colina Powella v jeho sporu s jestřáby - konkrétně ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem či viceprezidentem Dickem Cheneym. Francouzský politolog Jacques Rupnik na druhé straně nemůže zapomenout na to, jak Riceová po útoku v Iráku chtěla naložit s neochotnými spojenci: Rusům odpustit, Němce ignorovat, ale Francouze potrestat.
Jestliže Condoleezzu Riceovou není možné zařadit do nějakého jednoznačného proudu, může to být nakonec její výhodou. Analytický přístup jí rozhodně není cizí, její budoucí kroky asi budou promyšlené. Riceová bude pravděpodobně reagovat na momentální potřeby. A zdá se, že si nová ministryně uvědomuje jak nutnost „tvrdé síly“, tak potřebu zlepšovat pověst Ameriky (či přesněji Bushovy administrativy) v Evropě i muslimském světě.
Pozorovatelé vidí přednost černošské političky v tom, že má osobně velmi blízko k prezidentu Bushovi. Její postavení tedy může být v tomto ohledu pevnější, než měl Colin Powell. Riceové se právem vytýká, že jako poradkyně pro národní bezpečnost nedokázala zajistit efektivní spolupráci znesvářených vládních úřadů. Staří mazáci Cheney a Rumsfeld ji někdy vytlačovali na vedlejší kolej. Teď má ovšem ministryně zahraničí šanci získat daleko příjemnější pozici. Pomoci by mohlo i to, že v čele Rady pro národní bezpečnost ji vystřídá její dosavadní zástupce Stephen Hadley. Riceová také jeví větší ochotu cestovat po světě než její předchůdce Powell.
Evropané by zřejmě měli přestat hledat ve Washingtonu holubí dům a přemýšlet o tom, jak s novou ministryní najít společnost řeč. List New York Times uvádí, že jestřábi ve Washingtonu chtějí rozhodně čelit íránskému jadernému programu - ať už ekonomickými sankcemi vůči této zemi, vojenskou akcí nebo přímo „změnou režimu“. Condoleezza Riceová však hodlá ponechat prostor evropským diplomatům, aby se pokusili vše úspěšně vyřešit mírovou cestou - v duchu doporučení britského premiéra Tonyho Blaira. Ministryně možná úsilí Evropanů příliš nevěří, ale nadějné je, že nehodlá dělat unáhlené kroky. Smrt palestinského vůdce Jásira Arafata navíc uvolnila cestu k tomu, aby se Riceová pokusila uplatnit nové postupy při řešení konfliktu mezi Izraelci a Palestinci.
Reálné hodnocení současné situace ve světě vybízí Američany ke zdrženlivosti. Rozbouřený Irák váže velké množství amerických vojáků. Dnes je ještě mnohem jasnější než třeba před dvěma lety, že Washington nemůže řešit světové problémy osamoceně bez úzké součinnosti se spojenci. Condoleezza Riceová to snad ví.
