České, kvalitní, zdravé. To vše slibují roztodivná loga na potravinách. Dá se jim věřit? Kdo je financuje a kdo na nich vydělává?
Zdravé potraviny jsou ze zdravých zvířat. Není vyloučeno, že kráva, kterou jste naposledy někde viděli, má paratuberkulózu, zatím bez průjmů a dalších typických příznaků. Není zdravá, ale chovatel to ještě nepoznal. Její mléko tedy končí v krabicích, jogurtech či sýrech. Mouka se mele i z obilí vhodného ke krmení prasat. Chleba se rozpadá a plesniví za tři dny. Kečup pomalu neví, co jsou rajčata. Vodnatá kuřata jsou bez chuti, aspoň že bez zápachu. Z čeho jsou párky a salámy, raději nevědět.
Československé státní normy nahradil cenový diktát nadnárodních řetězců a potravinářský průmysl mu přizpůsobil své receptury. Spotřebitelé si vše vyjídají výměnou za nízké ceny. Mnohdy tady nejde ani o žádnou láci, jak zjišťují při nákupech v Německu. Kdo chce kvalitu, musí si připlatit, slyší Češi proslavení svým zalíbením v akčních cenách. Jak se ale kvalita pozná, nechce-li člověk strávit v obchodě půl dne luštěním miniaturních popisů na obalech? Dají se vůbec chutné a nutričně hodnotné potraviny v běžné obchodní síti najít?
Zárukou kvality jsou vybraná loga a česká vlajka, útočí marketingová masáž na běžného zákazníka. Nejvíc peněz do ní sype stát. Značky velebící kvalitu jsou především nástrojem v konkurenčním boji o trh, kde mají pomoci tuzemským výrobcům. Jezme hezky česky, vštěpují spotřebitelům marketéři pracující pro podporu značek. Část veřejnosti na ně slyší. Znechucena podřadnou biomasou vydávanou za potraviny hledá něco poživatelnějšího. V záplavě log se ale lidé utápějí.
Značky na kordy
Nejznámější a nejstarší je áčko v národních barvách reprezentující značku Klasa. Mnozí si vybaví také zelenou biozebru pro produkty ekologického zemědělství. Na vlasteneckou strunu hraje letošní novinka: vlaječka pro „Český výrobek – garantováno Potravinářskou komorou“. Co výjimečného ale nabízí nevýrazné „ozubené kolečko“, které se od minulého roku vrtí za Regionální potravinu? Co slibuje zelené jablko označující Zdravou potravinu? Vím, co jím je další značka, s níž spojil své jméno bývalý eurokomisař Pavel Telička. Nejnovějším přírůstkem je „antiéčkové“ logo pro navigaci spotřebitelů, kteří nechtějí pojídat takzvaná sporná éčka v podobě konzervantů, sladidel a umělých barviv. S přílivem značek, které mají vést ruku zákazníka, se zostřuje i rivalita mezi některými pronájemci log. Kdo za jednotlivými značkami stojí?
Značky Klasa a Regionální potravina propůjčuje stát. Daňoví poplatníci odevzdávají na marketingové ódy opěvující kvalitu zdejších produktů zhruba čtvrt milionu ročně. Na Klasu rozdávanou od roku 2003 poslali už víc než miliardu korun. Ročně to obvykle bývá kolem dvou set milionů. Značka, kterou se momentálně chlubí více než 1300 výrobků od 230 firem, se bude přikrmovat dál. Státní zemědělský intervenční fond, který Klasu spravuje, právě vybírá v tendru agenturu, jež za 326 milionů korun zajistí lepší komunikační podporu značky v příštích dvou letech. „Aby spotřebitelé brali nabízenou kvalitu Klasa za svou a upřednostňovali jen ty naše potraviny se zaručenou kvalitou,“ odůvodňuje zadavatel veřejnou zakázku na zpracování marketingové strategie a realizaci dvouletých komunikačních aktivit.
Potíž je v tom, že Brusel nedovoluje, aby členské země za státní peníze dělaly reklamu národním potravinám. Česká Klasa tedy zdobí třeba i špenát z mrazírny v Rakousku, prodávaný v tuzemsku pod obchodní značkou Ardo Mochov. Mrazírnu v Polabí totiž belgický vlastník předloni zavřel a český trh zásobuje mochovskou zeleninou vyrobenou ve svém rakouském závodu. Národní značka na zahraničním výrobku je ale výjimkou. Výběr jejích nositelů má pevně v rukou komise, která by případné zájemce z ciziny uměla něčím odmítnout. A jak je to s garantovanou kvalitou? Pro získání Klasy stačí, když je produkt v něčem výjimečný. Nevadí používání náhražek, třeba sóji místo masa v uzeninách, pokud to individuálně posoudí a schválí výběrová komise.
Jedinečné místo
Lokální, bez zbytečných transportů. Někteří spotřebitelé se snaží uniknout před globalizovanou stravou a hledají potraviny z místa. Kdyby se při nákupech měli řídit jen značkou Regionální potravina, udělovanou ministerstvem zemědělství, byli by většinou o hladu. V celé republice může příslušné logo nosit celkem 170 výrobků ze širokého sortimentu, včetně piva a kořalek. „Berte si z kraje, chutnají nejlépe,“ přesvědčuje stát občany a ročně na tuto radu vyplácí padesát milionů korun. Pro uznání výjimečnosti chleba, sýru, medu či zeleniny stačí, že jsou od výrobce z příslušného kraje. Soutěž nemá žádná měřitelná kritéria, hlavní je, jak si pochutnají členové výběrové komise.
Kudy nedávno odvolaný ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS) chodil, tam propagoval české a regionální potraviny. „Více než 95 procent dotázaných vítá, že výrobci používají loga s označením regionálních potravin, protože jim usnadňují orientaci při nákupu,“ pochvaloval si příbramský patriot výsledky průzkumu připraveného na sklonku léta pro ministerstvo zemědělství. Je fakt, že Fuksa o něco lépe ukočíroval druhý ročník soutěže o Regionální potravinu, která má podporovat malé a střední výrobce (do 250 zaměstnanců) a jejich tradiční speciality. V prvním ročníku organizovaném za jeho předchůdce Jakuba Šebesty se s touto státní reklamou svezly třeba i sýr od největší tuzemské mlékárny Madeta nebo jablka a salám z podniků Babišova impéria.
Pod praporem komory
Na první pohled by nemělo být srozumitelnější značky, než je česká vlajka zaštítěná Potravinářskou komorou (PK). „Potraviny by měly být jasně označené vlajkou státu, kde byly vyrobené,“ horoval dlouho pro český praporek agropotravinářský magnát Andrej Babiš. Komora začala s udělováním loga na tříleté období letos v červnu. Jak nové značce rozumět? Profesní organizace ručí za to, že všechny certifikované produkty byly vyrobeny na českém území. Neznamená to však, že šunka s vlaječkou je výhradně ze zdejších prasat, jablečná šťáva z tuzemských plodů a chleba z mouky semleté ze zrní sklizeného ze zdejších lánů. Právě u pečiva a cukrářských výrobků stačí, že z tuzemských zdrojů je aspoň 55 procent mouky. U těstovin je podmínkou jenom polovina domácí suroviny, u semolinových špaget, vřeten a dalších těstovin vyráběných z dovážené tvrdé pšenice žádné omezení není. U masných a drůbežích výrobků se garant vlaječky spokojí se sedmdesáti procenty masa tuzemského původu. U ovocných a zeleninových šťáv vůbec nezáleží na tom, z čeho jsou. Stačí, když jsou vyrobeny v Česku. Na kvalitu ovlajkovaných potravin komora žádné zvláštní požadavky nemá. Ručí v podstatě za místo výroby, ne za kvalitu. Jak kdo dodržuje předepsaný podíl surovin z tuzemska, má ověřovat sama komora. Pouze při pochybách, zda nedochází ke klamání spotřebitele, může požádat o rozhodnutí státní kontrolní orgány. „Značku používají velcí výrobci i malé rodinné firmy,“ říká mluvčí PK Dana Večeřová. Zatím je jich dvacet. Babišovy Kostelecké uzeniny a pekárny Penam, stejně jako Madeta si mohou vlajkou ocejchovat celé portfolio výrobků. „U velkých firem je poplatek za celý sortiment sto tisíc korun. Střední výrobci zaplatí polovinu, malí dvacet tisíc korun,“ vyčísluje Večeřová. Mohou si také nechat certifikovat pouze jeden výrobek, což velké stojí 3500 korun, střední 2500 a nejmenší 1500. Podobně odstupňované jsou sazby za počet produktů v intervalu od dvou do deseti (třicet, dvacet a deset tisíc korun). Členové PK mají dvacetiprocentní slevu. Českou vlajku si pro své špekáčky, gothaj, šunku a dalších sedm výrobků vyřídil plzeňský masokombinát Roberta Schneidera, do kterého nedávno vstoupila skupina Penta. Logo zdobí také sáčky s krystalem a moučkou od největší tuzemské cukrovarnické společnosti Tereos TTD patřící Francouzům.
Logo, které přivedl Unilever
Světový koncern Unilever, tuzemská firma Racio, obchodník s nápoji Maspex, prodejce kávy Hamko, výrobce těstovin, müsli a sušenek Rej z jižních Čech je první pětice, která se v ČR zapojila do mezinárodního programu Vím, co jím. Jeho strůjcem byli před čtyřmi lety potravinářští giganti Campina, Friesland Foods a Unilever. Právě posledně jmenovaná společnost přivedla značku do Česka. Nyní ji zaštiťuje obecně prospěšná společnost Vím, co jím a piju. A zdůrazňuje, že jí nejde o byznys a že vybrané peníze vrátí do obecně prospěšných služeb. Roční příspěvek zájemců o logo činí šest tisíc korun. Šéfem rady, která řídí mezinárodní program, je Pavel Telička. Oč jde modrým křídlům zalitým sluncem, které má česká verze nadnárodního projektu ve znamení? „Značka poskytuje příležitost snadno a vědomě snížit příjem množství těch složek potravin, které v největší míře souvisejí s většinou současných civilizačních onemocnění, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace a experti na výživu,“ vysvětluje společnost na svém webu. Schválené potraviny se musejí vejít do kritérií střežících obsah transmastných kyselin, nasycených mastných kyselin, soli a cukru. Kdo v obchodě půjde po značce Vím, co jím, přidá do nákupního košíku nejspíš rostlinné tuky Rama, Hera nebo Flora od Unileveru.
Kontroverzní éčka
Zelené jablko proti éčkům. Tuto pečeť pro zdravou potravinu rozdává od loňska stejnojmenné občanské sdružení. A rovnou ve dvou variantách – s českou vlaječkou na stopce nebo bez ní. Jablko dosud udělilo 135 výrobkům, až na pár výjimek jsou již nositeli zelené biozebry pro uznaný ekologický produkt bio. Pruhované logo označující bio má na rozdíl od zeleného jablka jasně daný systém kontroly. K orientaci zákazníků, kteří se snaží vyhnout potravinám napěchovaným chemií, by biozebra mohla stačit.
Tuzemské „protiéčkové“ hnutí nově obohacuje projekt CEFF (Cerfified E-Friendly Food). „Naše logo upozorní nakupující na to, že daný výrobek neobsahuje nežádoucí éčka, konkrétně konzervanty, umělá barviva a sladidla,“ vysvětluje Ivana Bednářová Častvajová, jedna ze dvou společnic firmy Santimona, která má zaregistrovánu příslušnou ochrannou známku. Tvrdí, že na rozdíl od jiných značek má CEFF pevná a kontrolovatelná pravidla. „Každý si může nechat jednoduše ověřit, že toto logo nemystifikuje,“ dodává Bednářová Častvajová.
Na iniciativu CEFF představenou v uplynulých dnech ostře reagovala Potravinářská komora. „Znovu se objevuje snaha klasifikovat naprosto zavádějícím způsobem potraviny, které obsahují a neobsahují přídatné látky. Tyto aktivity jsou spíš ke škodě spotřebitele,“ varuje za PK Večeřová. Připomíná, že existují pouze povolené a nepovolené přídatné látky, přičemž legislativa nerozlišuje škodlivé a zdravé. „Žádné éčko povolené do potravin nesmí mít toxické příznaky,“ zdůrazňuje profesorka Jana Hajšlová z pražské VŠCHT. Vnímá přitom, že obavy veřejnosti jsou legální, ale experti je neignorují.
„Nedělíme éčka na škodlivá a neškodlivá. Jenom upozorňujeme na fakt, že v určitém množství mohou působit problémy. Je to chemie v jídle,“ oponuje Bednářová Častvajová. Jak říká, nikomu nic nenutí, jen nabízejí svobodnou volbu. Když chce někdo kupovat potraviny s konzervačními látkami, ať je kupuje. Daniela Winklerová ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ), kde chce CEFF nechávat testovat potraviny, tento projekt hájí: „Je průhledný. Logo jasně říká, co v té potravině nemá být.“
Za značku od CEFF, udělovanou teprve od září, zaplatí držitel ročně 4500 korun. V ceně je testování u SZÚ a propagace. „Nečerpáme žádné dotace,“ zdůrazňuje Benešová Častvajová. Jako první si novou značku dala na obaly firma Polar na mražené zeleninové směsi. U nich ovšem nepřítomnost umělých konzervantů a barviv není třeba extra zdůrazňovat. Logo si propůjčila také Podorlická sodovkárna na jablečný a hruškový mošt. „Hlásí se další, spíš menší výrobci,“ dodává mluvčí projektu.
Značka, která nefrčí
Pyšnit se obecnými logy na nedefinovanou kvalitu je nepochybně jednodušší než usilovat o značku „bez pTB“ neboli bez paratuberkulózy. Taková značka ani neexistuje. Není zájem. Přitom odborníci o nebezpečné paratuberkulóze šířící se ve stádech skotu mluví jako o skrytém BSE neboli nemoci šílených krav. Jde o globální problém, kterému neunikla ani Česká republika. Odborníci už snesli četné důkazy o tom, že paratuberkulóza má souvislost s lidskou Crohnovou chorobou. Krávy i lidé mají stejné příznaky – hubnou, mají úporné průjmy a bolesti. Zatímco vědci bijí na poplach, lékaři a veterináři dělají, že neslyší.
Většina vyspělých zemí, kde se nákaza vyskytuje, ji podceňuje a ozdravování stád neřeší. „Nikdo nemá odvahu spojitost s lidskou nemocí potvrdit, protože by to vedlo k velkým problémům v chovu skotu. Navíc ten, kdo ozdravení stád nařídí, ho musí i zaplatit,“ vysvětluje profesor Ivo Pavlík z brněnského Výzkumného ústavu veterinárního lékařství a Mezinárodní referenční laboratoře pro paratuberkulózu. Prokázat u zvířat onemocnění je komplikované, ozdravování je dlouhodobé a nákladné. V Česku přitom lidí trpících Crohnovou nemocí přibývá. Víc než šestnáct tisíc případů na desetimilionovou zemi nevypadá nijak dramaticky. Za patnáct let jde ale o pětinásobný nárůst. Nemoc propukne u geneticky disponovaných lidí, spouštěčem může být stres a jiná zátěž. Znepokojující jsou hlavně nálezy u malých dětí. „Tam je původce choroby evidentně z kojenecké výživy,“ tvrdí na základě testů Pavlík.
Jeho kolega profesor Karel Hruška upozorňuje, že mykobakterie, které jsou původcem nemoci, se do trávicího traktu novorozenců většinou dostávají s umělou dětskou výživou z kravského mléka nebo z vody. Převaření vody ani pasterizace mléka od krav z napadených stád totiž nezničí strukturu molekul, které jsou ve stěně bakterií, a mohou onemocnění vyvolat. Vědci doporučují, aby mlékárny alespoň pro dětskou výživu vybíraly mléko od naprosto zdravých dojnic. „Nejmenovaná mlékárna z tuzemska vyvážela do Švédska, kde odběratelé chtěli mít mléko bez paratuberkulózy. Už ale skončila,“ poznamenává Pavlík. Odborníci připomínají, že odhalit tuto závažnou nemoc u zvířat není jednoduché. Doba od nakažení do propuknutí choroby trvá i několik let. Chovatelé většinou nevědí, že ji s přikoupeným zvířetem zavlekli do stáda, kde se postupně rozšíří na ostatní.
V rukou chovatelů
Zdravé potraviny pocházejí ze zdravých zvířat. Zvířata s paratuberkulózou nejsou zdravá. Na tuto prostou skutečnost přijel do Česka upozornit americký profesor Michael T. Collins z Univerzity ve Wisconsinu. „Závislost mezi paratuberkulózou a Crohnovou nemocí je na základě testů solidně prokázaná,“ tvrdí Collins. Jak se šíří choroba u zvířat, přibývá i nemocných lidí. Uvádí se, že Crohnovou chorobou trpí 600 tisíc Američanů a 700 tisíc Evropanů. „Neuvažuje se o tom, že by se paratuberkulóza na úrovni státu řešila. Je to na chovatelích,“ říká Zbyněk Semerád ze Státní veterinární správy. Kdyby Česká republika začala vybíjením nakažených zvířat decimovat chovy, nahrála by okolním zemím otevřením ještě většího prostoru pro dovoz potravin. „Ideálně by měla ozdravovací program vyhlásit EU pro všechny členské země. Nejdříve ale potřebuje vyřešit jiné nákazy,“ vysvětluje Semerád. Do devadesátých let minulého století přitom zdejší chovatelé paratuberkulózu neznali. „Přivlekli ji do svých stád nákupem jalovic především z Francie, Německa a Nizozemska,“ vzpomíná bývalý šéf veterinární správy Josef Holejšovský. U mladých zvířat v tamních chovech se totiž zárodky nemoci nedaly rozpoznat. S paratuberkulózou ve zdejších stádech bojuje jen minimum chovatelů, má přehled Semerád. Sami musejí posoudit, jestli se jim to ekonomicky vyplatí. Takový je byznys.
Značky dělí Evropu: Chutné a méně chutnější Stejná značka, různá kvalita. Potraviny se dělí na ty pro Východ a Západ. Podezření, o kterém se dlouho bez důkazů mluvilo, potvrdila letos na jaře slovenská Asociace spotřebitelů. Slováci poté žádali Evropskou komisi, ať s diskriminací nováčků vůči konzumentům ze starých členských zemí unie něco dělá. Ta ale evidentně nemá chuť rozdíly řešit. Komisař zodpovědný za zdraví a ochranu spotřebitele John Dalli to dal najevo europoslancům, kteří na problém už před slovenským testem upozorňovali. „O tom, co uvést na trh kterého státu a za jakou cenu, v EU zpravidla rozhodují potravinářské společnosti. Takový je závěr komise,“ zjistila europoslankyně Olga Sehnalová z výboru na ochranu spotřebitele. Dalli totiž konstatoval, že k rozdílům v kvalitě může docházet na základě preferencí a chutí spotřebitelů, jejich očekávání, i co se týče ceny, dostupnosti surovin či technických specifikací výrobních linek. Sehnalová již dříve neúspěšně prosazovala, aby parlament ve své zprávě o účinnějším a spravedlivějším maloobchodním trhu vyjádřil „znepokojení nad tlakem obchodních řetězců na co nejnižší ceny potravin na úkor jejich kvality, což může přispívat ke zhoršenému zdravotnímu stavu populace a následně zvýšeným nákladům na zdravotní systémy v jednotlivých zemích“. Poslankyně Sehnalová se nevzdává. Našla argument, o nějž může opřít diskriminaci nováčků, kterou ze strany některých nadnárodních potravinářských gigantů prokázali Slováci. Vidí ji v tom, že spotřebitelé v některých nových členských státech EU nemají přístup k takzvaným kvalitnějším výrobkům téže značky, protože na trhu dané země se objevují pouze výrobky méně kvalitní. A co námitka, že se prodávají za nižší cenu? „Pak by na nich ale mělo být viditelně uvedeno, že mají nižší jakost,“ poznamenává Sehnalová.
