Druhé čtení státního rozpočtu každoročně nabídne solidní zábavu. Poslanci se naparují před kamerami a podávají vtipné pozměňovací návrhy. Letos by jeden chtěl postavit tréninkové fotbalové hřiště pro Sokol Sezimovo Ústí. Fotbalu zjevně fandí i ženy, neboť poslankyně Páralová navrhuje zaplatit výstavbu fotbalového hřiště Ohrazenice za 12 milionů.
Téměř každý druhý poslanec neodolal a podal pozměňovací návrh, kterým zkusil zvelebit svůj kraj, obec, nemocnici, školu, fotbalovou šatnu. Jistě při tom všichni zákonodárci doufali, že se ti doma dívají. Celé rodiny a hospody mohly najednou spatřit, že ten jejich poslanec jim může být k něčemu užitečný. Nehynoucí zásluhy jednoho poslance o rozvoj obecního chodníku mají ovšem devastující účinky nejen pro státní rozpočet, ale především pro důvěryhodnost ostatních zákonodárců. Místo zásadních diskuzí se hádají o opravě místní komunikace, kterou žádný z nich nikdy neviděl a neuvidí. Nemohou za to jen poslanci - chodí za nimi starostové, učitelé, fotbalisté i myslivci a všichni chtějí pár set tisíc nebo rovnou miliony. Problémy, které by si měly obce a různé spolky řešit především samy, řeší se na úrovni nejvyšší. Směšné je to. Život sám je směšný. A není to jen parlamentem. O penězích na obecní chodník nebo plynovod se rozhoduje v Praze. Obec, škola, i místní klapzubáci, ti všichni už si zvykli, že nemusejí sahat jen do vlastních kapes, když si mohou zažádat nahoře. To se hned lépe kope do mičudy, když ji zaplatili daňoví poplatníci. Systém dotací je ovšem krutě nespravedlivý. K většině, která je platí, i k menšině těch, kteří si o dotaci zažádali. Po nekonečném papírování, obíhání úředníků a válce razítek se jejich žádosti ztratí v útrobách nějakého ministerstva nebo fondu. Pak se s nimi dlouho nic neděje, a když se děje, tak nikdo neví co, proč ani jak, až nakonec někdo dotaci dostane a jiný ne. Stále mohutnější papírování má vést k lepšímu rozhodování úředníků. Jenže ti potom opraví opravené a vedle nechají zatékat do školní kuchyně. To proto, že kuchařky k žádosti nedodaly dost lejster a razítek. Kdo už se v záplavě formulářů, štemplů, úřadů a vyhlášek ztratil, tomu nezbývá nic jiného, než zajít za tím „svým“ poslancem, aby vystoupil na plénu. Před kamerou to sice připomíná nepovedený kabaret, ale třeba to vyjde a ty miliony za to stojí. A navíc, poslanci se svými návrhy nesou kůži na trh. Mnohem horší kabaret se odehrává za zdmi ministerstev. Rozhoduje se o desetkrát větších sumách, v tichu pod pokličkou. Až se opět zasmějeme nad projednáváním rozpočtu ve Sněmovně, vzpomeňme si, že vidíme jen tu lepší špičku podivného ledovce.
