U nás doma vždycky nosil dárky Ježíšek. Jako děti jsme ho nikdy neviděli. Dárky pod stromeček naskládal vždy, když jsme v kuchyni večeřeli. V tom bylo jeho kouzlo. Na rozdíl od Santa Clause, jehož podobu znají všichni. Co na tom, že je to produkt promyšlené reklamní kampaně na Coca-Colu.
Foto: czechtourism.com
Dárky na oslavu Nového roku a také zimního slunovratu si lidé dávali už v době starého Říma. Z původního gesta přátelství, případně křesťanské lásky k bližnímu se vyvinula tradice, během které si později začali dárky vyměňovat také přátelé. Nejvíc dárků samozřejmě dostávaly děti. Obdarovávání v době zimního slunovratu vydrželo až do dnešní doby. Jen se postupem času změnily termíny, kdy lidé dárky rozbalují, i zvyky, které tento akt provází.
Tradice spojená s Ježíškem vychází z legendy, ve které před více než dvěma tisíci lety hvězda ozářila nebe nad Betlémem a v chlévě na seně se narodil Marii s Josefem malý Ježíš Kristus. Mělo se to stát 25. prosince. O narození spasitele se dozvěděli jako první pastýři, kterým tuto zprávu zvěstoval anděl. K jeslím blízko Betléma se přišli poklonit kromě pastýřů také tři mudrcové s cennými dary. Byli to tři králové, kteří mezi dary přinesli myrhu, kadidlo a zlato. Odtud spojení slunovratu s křesťanskou tradicí narození Ježíška a obdarovávání. Ovšem zvyk, podle kterého Ježíšek rozdává dárky dětem a lidé svým přátelům a příbuzným, se ve velkém rozvinul až na přelomu 15. a 16. století, kdy byla snaha „oslabit“ pozici svatého Mikuláše. Ten přinášel dětem dárky dřív než Ježíšek.
Santa byl vlastně Mikuláš Kult svatého Mikuláše se zrodil zhruba v 6. století v Istanbulu a podle některých zdrojů se do západních zemí dostal až v 10. století. Původně přitom Mikuláš dárky vůbec nerozdával. Šlo o biskupa a světce, který žil na konci třetího a počátku čtvrtého století v Lykii (na území dnešního Turecka), v době, kdy byli křesťané pronásledováni. Narodil se křesťanským rodičům a jako mladík se rozhodl podniknout cestu do Svaté země.
V době, kdy byl Mikuláš pryč, zemřel v lykijském městě Myře biskup, který jako svého nástupce určil toho, kdo jako první další den vstoupí do chrámu. Osud tomu chtěl, že to byl právě Mikuláš, který se vrátil z cest. Život zasvěcený víře ale nebyl jednoduchý. Mikuláš byl zajat, několik let vězněn a mučen. Později, když bylo křesťanství zrovnoprávněno, se mohl vrátit zpět do Myry. Tehdy údajně pomohl třem měšťanům, kteří byli křivě obviněni z účasti na protistátní vzpouře ve Frýgii. Mikuláš zemřel 6. posince v Myře někdy mezi lety 345 a 352.
Taková byla předloha, která dala vzniknout legendám, jež fantazii meze nekladly. Podle jedné měl například Mikuláš v mládí pomoci zchudlému sousedovi, jehož dcerám hrozilo, že skončí jako prostitutky. Aby jim zajistil věno, vhodil jim třikrát v noci do okna měšec s penězi, které zdědil. Podle jiného příběhu zase Mikuláš rozdal svůj majetek mezi chudé, jindy zase pomohl lidem v době hladomoru tím, že zázračně rozmnožil bochníky chleba.
Kult svatého Mikuláše, který obdarovává, se začal šířit zhruba dvě století po jeho smrti. Z byzantské oblasti se svatomikulášská tradice přenesla i do Ruska, kde se stal postupně nejoblíbenějším svatým. Mimochodem, ruský Mrazík je vlastně také původně svatý Mikuláš. Víc než ruský Mrazík ale nyní Česko zaplavuje Santa Claus. I on je vlastně svatý Mikuláš. Jméno vzniklo zkomolením ve Spojených státech, kam holandští přistěhovalci znalí tradice svatého Mikuláše – tedy Sinter Klaase přivezli své zvyky. Nejdřív tu opravdu nosil dárky 5. prosince, tedy na výročí smrti Mikuláše. Časem se ale jeho rozdávání přesunulo až na 24. prosince, respektive na 25. prosince ráno.
Od hubeného drobného muže k bodrému tlouštíkovi S časem se měnila také podoba Santa Clause. Ještě v 19. století si ho lidé představovali jako drobného muže v kožešinovém obleku. Jezdil na saních tažených sobem. Ve 20. letech 20. století byl oblečený do modrých, zelených, ale třeba i fialových barev a připomínal spíš elfa nebo skřeta. Jeho sáně postupně táhlo hned osm sobů, později dokonce devět. Úplně jinou podobu ovšem dostal jako hlavní postava reklamy na nápoje Coca-Cola. Psal se rok 1931 a Santa Clause tehdy oblékli do červeného oděvu s bílým lemováním a červenou čepicí. Měl obtloustlou postavu, dobrácký úsměv i husté vousy. Spolu s reklamou se dostal Santa do všech domácností nejen v USA, ale i v Evropě. Dobrý marketingový plán silné firmy pomohl jeho rozšíření i do obchodních sítí a na ulice měst. Nakonec právě dobrácký dědeček v červeno-bílém vyplnil ve fantaziích lidí ono prázdné místo a odpověděl na otázku, jak Santa vypadá.
Santa útočí
To, že se Santovská tradice rozšířila i do Česka, není překvapivé. Je to stejný „produkt reklamy“jako tisíce jiných – nevánočních. Jde o to, že Santa svou podobu má, a co na tom, že se o ni postarala jedna dlouholetá masivní reklamní kampaň. Zatímco Ježíšek ustálenou podobu nemá. Může to být ono novorozeně v jesličkách nebo možná dospělá éterická bytost v bílém. Každý si ho jednoduše představuje jinak, a to je ten problém. Je jednodušší postavit v obchodě ke dveřím Santu, kterého každý zná, než Ježíška, jehož podoba jasná není.
Ani marketingové triky, ani náboženské „intriky“ ovšem zažité zvyky a tradice vymýtit nedokážou. Důkazem je česká Mikulášská koleda, ve které Mikuláš, čert i anděl obcházejí domovy s drobnými dárky. Děje se tak vždy 5. prosince. Ke stejnému datu, ve kterém kdysi obdarovával podle legendy svatý Mikuláš a později Santa Claus v jiných koutech světa. Co na tom, že tu před pár staletími byla snaha tento zvyk potlačit a vyzdvihnout právě Ježíška. Některé zvyky prostě zůstávají. Hlavně díky lidem, kteří si tyto zvyky nenechali vzít a chtějí je udržet.
