Finsko před pár dny zveřejnilo výsledky programu z let 2017 a 2018. Náhodně vybraný vzorek dvou tisíc nezaměstnaných dostával dva roky 560 eur měsíčně. Lidé díky tomu byli – kdo by nebyl? – mnohem spokojenější. Někteří se kvůli většímu pocitu bezpečí, finanční nezávislosti a pozitivnějšímu pohledu na svět nebáli vzít špatně placenou práci, kterou by jinak nedělali, ale dramaticky se zaměstnanost nezvýšila.
Je nepodmíněný příjem správným krokem?
Kromě větší psychické pohody, která je předpokladem zdraví, a tedy například
nižších výdajů na zdravotnictví, je přitom podpoření zaměstnanosti jedním z
klíčových cílů nepodmíněného příjmu. Zastánci počítají s tím, že lidé
nepociťující nejistotu budou činorodí, založí si nový byznys či budou chodit do
práce, aby se nesnížilo daňové inkaso státu a základní příjem mohli dostávat
všichni. Zrušil by se komplikovaný systém sociálních dávek, propustili úředníci
a fungování státu by bylo levnější.
Odpůrci argumentují obrovskými náklady, nezbývalo by na zdravotnictví či
jiné veřejné statky. Například v Britské Kolumbii by základní příjem ve výši
1500 dolarů měsíčně pro všechny občany stál provincii ročně 52 miliard;
rozpočet na celý rok je přitom asi 60 miliard.
Itálie, Španělsko a Portugalsko žádají o zavedení základního příjmu na
úrovni Evropské unie pro nejchudší vrstvy postižené pandemií. Na starém
kontinentu je přes 100 milionů lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením.
Peníze by měly putovat ze společného evropského fondu, do kterého by přispěly
všechny země, a zbytek by si Evropané půjčili na finančních trzích například
vydáním věčných dluhopisů, u kterých se platí jen úrok, nikoli jistina.
Fiskálně přísné Německo, Nizozemsko a bohaté severské státy by možná ještě
skously vyšší příspěvky do společného rozpočtu, ale nikoli obrovské implicitní
ručení za společný evropský dluh.
Nehledě na relativně chudé Česko, kde je chudoba rovněž veliký problém (byť
statistiky mluví raději o „velké příjmové rovnosti“) a vůle financovat stále o
poznání bohatší jižní státy chybí.
