Inflace v eurozóně
Evropská centrální banka (ECB) na svém posledním měnovém zasedání ponechala základní úrokovou sazbu beze změny. Prezident ECB Jean-Claude Trichet však následně poznamenal, že vzhledem k vývoji inflace lze do konce roku očekávat růst sazby. Takový počin by však mohl ohrozit ekonomický vývoj eurozóny, potažmo celé Evropské unie. Za současný růst inflace, která v prosinci po dlouhé době překročila dvouprocentní cíl ECB, jsou odpovědné zejména ceny ropy a zemědělských komodit. Po očištění o vliv cen energií a potravin se inflace pohybuje stále pouze kolem jednoho procenta. „Současný růst inflace nemá nic společného s nadměrným růstem peněžní zásoby v eurozóně. Růst cen komodit probíhá zcela odděleně od vývoje evropských ekonomik a výsledná inflace je čistě importovaná,“ říká ředitelka Next Finance Markéta Šichtařová. Měnový agregát M3 vzrostl za uplynulý rok jen asi o necelé procento, přičemž ještě o rok dříve objem peněz v eurozóně rostl až desetiprocentním tempem. Tehdy byla vysoká peněžní inflace. Nyní je velmi nízká. To nejlepší, co by ECB mohla udělat, je tedy nedělat vůbec nic, respektive snažit se udržet stabilní prostředí co nejdéle. Jenže pokud vlivem dlouhodobého růstu cen komodit dojde k navýšení inflačního očekávání, sazby budou muset vzrůst.
Peněžní past
Právě nízký růst peněžní zásoby v EU je potenciální zdroj potíží. Případný růst sazeb by mohl přinést do eurozóny skutečnou deflaci. A to v podstatně vyšší míře, než tomu bylo v posledních dvou letech, kdy nikoli deflace, ale pouhý pokles cen zasáhl Portugalsko, Španělsko, Irsko a Litvu. Vlivem růstu sazeb se dá kromě toho očekávat omezení spotřebitelské poptávky, oslabení růstu HDP a samozřejmě dopad na domácnosti.
Banky při bližším pohledu na výnos z akcie nemají tak vysoké marže, jak by se možná někomu zdálo, aby mohly část zátěže převzít. Jejich marže je totiž nutné poměřovat s podílem nesplácených závazků klientů a z tohoto úhlu pohledu není ziskovost bankovního sektoru nijak závratná. Proto příliš nehrozí, že by si finančníci záměrně umazali kousek zisku, aby při růstu sazeb neposlali ke dnu své předlužené klienty.
Řezat vlastní větev
ECB už několikrát prokázala, že se budoucí inflace nebojí. Trichet ani nečeká na další rozvinutí krize. Jasně v Bruselu prohlásil, že „nevěří, že by finanční stabilita regionu byla ohrožena“ a že „nákupní program ECB probíhá“. Připomeňme, že onen nákup je výkupem dluhopisů, jejichž hodnota by se mohla brzy přiblížit ceně toaletního papíru, a že jde o praxi, o které i sami politici, kteří před lety totálně zbabrali nasazení eura, hovořili jako o tabu v zájmu existence společné měny. Je tedy pravděpodobné, že banka bude postupovat stejně i v případě, že během roku zvýší sazby. „Tedy žádný strach. Nikdo nezbankrotuje, ECB koupí tolik dluhů, kolik jen bude třeba,“ říká ekonom Pavel Kohout. Důvodem, proč to ECB dělá, však není žádný altruismus, dokonce ani společná měna není prvořadým chráněným cílem. Výkup dluhopisů PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko) je motivován snahou nenechat padnout německé, francouzské a britské banky. Podíváme li se na celkovou expozici třeba německých bank vůči PIGS, uvidíme, že jimi držený podíl démonizovaného řeckého dluhu je prakticky stejně velký, jaký drží v portugalských dluhopisech. A obě expozice dohromady činí sotva dvacet procent objemu, které německé banky drží v dluhopisech Španělska a Irska. Tato situace vypovídá o tom, co se skutečně v Evropě děje. Nejde tu o německou nebo francouzskou nutkavou potřebu pomoci PIGS. Nejsou tak benevolentní. Jen se obávají, že jejich banky padnou. Na druhé straně může nastat situace, kdy si politici řeknou, že než posílat peníze za své hranice, bude lepší sanovat domácí finanční instituce. Default jižních států EU je zase o krok blíž.
