Nový šéf české Telefóniky je telekomunikační firmě věrný přes 20 let
Na začátku letošního února převzal Luis Antonio Malvido ředitelské otěže od největší české telekomunikační firmy, Telefóniky O2. Když několik dní předtím přijel do Prahy, sužovaly Českou republiku dvacetistupňové mrazy a v metropoli ležel téměř metr sněhu. Rodilý Argentinec dosud žijící v příjemném subtropickém klimatu Jižní Ameriky zažíval teplotní šok. „Celé město bylo bílé. Všechno pokryté vločkami. Minimálně jednou ročně jezdíme s rodinou lyžovat, takže na sníh jsem byl zvyklý. Ale absolutně jsem nechápal, jak vy Češi zvládáte žít ve městě, které je kompletně zasněžené,“ popisuje Malvido své první pocity z Česka.
Praha je po Buenos Aires, Caracasu a São Paulu čtvrtou destinací, kam Malvida zavedla práce pro španělskou telekomunikační skupinu Telefónica. Firmě, jež na českém trhu navazuje na někdejší telekomunikační firmy Český Telecom a Eurotel, je pětačtyřicetiletý Argentinec věrný již více než dvacet let.
První call centrum
Po studiích průmyslového inženýrství na Technologickém institutu v Buenos Aires Malvido v hlavním městě již zůstal a začal pracovat pro argentinskou společnost Techint, která byla partnerem španělské Telefóniky pro privatizaci státní telekomunikační firmy ENTel. „Byl vytvořen tým, jenž analyzoval a navrhoval cenu do výběrového řízení. Já jsem měl možnost, byť mi bylo málo přes dvacet, být součástí tohoto týmu. Hodně jsme cestovali po zemi a vozili jsme s sebou jeden z mála notebooků, které na konci osmdesátých let v Argentině byly,“ vzpomíná Malvido.
Telefónica v privatizačním procesu zvítězila, a když si vybírala pracovníky, kteří se měli postarat o chod nové dceřiné firmy, vzpomněli si Španělé i na Malvida. Nejprve se podílel na přípravách prvního strategického plánu pro přejmenovanou společnost Telefónica Argentina a posléze byl vybrán, aby se stal šéfem jedné z regionálních oblastí, kde firma působila. „Měl jsem na starost péči o zákazníky jak po stránce technické, tak i obchodně-prodejní. Otevřeli jsme telemarketingové call centrum, které potenciální zákazníky kontaktovalo a registrovalo jejich požadavky,“ vysvětluje Malvido.
Polovina lidí pryč
Na začátku roku 1998 za ním přišel šéf argentinské Telefóniky, jestli by se nechtěl ujmout mobilního operátora, jehož podnikání firma v té době rozjížděla. Mobilní trh byl – na rozdíl od takřka monopolních fixních linek – rostoucím segmentem a pro Malvida skýtal obrovskou příležitost, jak si vyzkoušet moderní telekomunikační byznys. „Pod mým vedením vzrostl počet 200 tisíc zákazníků až ke dvěma milionům, budovali jsme novou síť a svoji působnost rozšiřovali z regionů na celostátní úroveň. Skvělá zkušenost,“ konstatuje.
Argentinská krize na začátku nového tisíciletí však znamenala zastavení finančně náročné expanze a přípravy na nejhorší – propouštění. „Rok 2001 byl složitý. Věděli jsme však, že ten následující bude ještě složitější a finančně obtížný. A také byl. Takže jsme museli během roku snížit stav zaměstnanců ze 1300 na zhruba polovinu, přičemž naprostou většinu lidí jsem znal osobně a oni znali mě. Věděl jsem, že musím bojovat za budoucnost firmy, ale zároveň si uvědomoval, že se musím rozloučit se skutečnými profesionály. A navíc jsem je propouštěl do doby, kdy krize udeřila nejhůře. Byla to nejhorší věc, kterou jsem v životě musel udělat,“ říká Malvido.
Přes Caracas do São Paula
Krizi nakonec firma přestála a když v roce 2004 Telefónica koupila za bezmála šest miliard dolarů síť deseti latinskoamerických operátorů od společnosti Bell South, dostal Malvido nabídku, kterou dle svých slov nemohl odmítnout: převzít venezuelskou pobočku, jež byla v té době největší dceřinou firmou v rámci akvírované sítě. Tedy poprvé se s rodinou stěhoval – do Caracasu. „Na novém trhu jsme začali odvážné. Značka Bell South byla v dané době třetí nejpopulárnější, přesto jsme se rozhodli firmu přejmenovat na Movistar, tedy brand, který Telefonica používá jak v rodném Španělsku, tak na všech trzích v Jižní Americe. Pro mě osobně bylo také zajímavé seznamovat se s jinou kulturou, i lidé ve Venezuele jsou jiní než v Argentině,“ míní Malvido. „Když se na Jižní Ameriku díváte z Česka, může se vám zdát, že kultura a jednotlivé země na našem kontinentu jsou víceméně stejné. Ale je tam mnoho rozdílů. Řekl bych, že je to podobné, jako kdyby se Němec přestěhoval do Itálie,– až tak rozdílní jsou lidé v Argentině a Venezuele. A já jsem si tuto zkušenost náramně užíval,“ dodává.
Po třech a půl roku v Caracasu dostal Malvido další nabídku: přesunout se do brazilského São Paula a stanout v čele fixního operátora TeleSP. Přestože je firma součástí skupiny Telefónica a vrcholový management hovořil španělsky, Malvido se začal učit portugalsky. Prý aby porozuměl i ostatním zaměstnancům a hlavně lidem mimo firmu. „Rozdílnost těchto dvou řečí není tak strašná, za dva měsíce jsem rozuměl a za půl roku jsem mluvil. Samotný byznys v operátorovi, který provozuje jen pevné linky, byl však poměrně obtížný. Čelíte konkurenci nejen fixní, ale i satelitní a kabelové, a ze všeho nejvíce mobilní. Naštěstí Telefónica nedávno koupila společnost Vivo, předního brazilského operátora, v níž měla již částečný podíl. Nyní tedy v Brazílii dochází k podobné integraci služeb mobilních a pevných linek, jako tomu bylo v české Telefónice před pár lety, čímž se podařilo vyřešit jednu z nejslabších stránek tamní pobočky,“ popisuje Malvido.
O svém dvouletém působení v největším brazilském městě hovoří s nadšením, přiznává ale, že bez ochranky si na ulici vyjít nedovolil. „São Paulo je úžasné město pro život, jeho populace je dvakrát větší než počet lidí žijící v celé České republice. Pro vás Evropany bude asi znít divně, že řidič mého služebního auta byl i mým bodyguardem, který nás neustále vozil v opancéřovaném autě. Ale v Caracasu to bylo stejné a týkalo se to nejen mne, ale celé rodiny, tedy tří dcer i ženy. Život v Jižní Americe je skvělý, ale tak trochu jsme žili ve zlaté kleci,“ připouští.
Proto když před rodinou poprvé přednesl možnost přesunu přes Atlantik do Česka, první, na co se ho dcery zeptaly, bylo: Tati, tam, kam se chceš odstěhovat, můžeme chodit normálně po ulici bez doprovodu? „Jejich život jak v São Paulu, tak Caracasu sestával z pobytu ve škole, doma v bytě nebo nákupních centrech. Řidič je převážel z kondominia kamkoli, kde bylo potřeba a bylo bezpečně, ale že byste si vyšli jen tak na ulici třeba pro pečivo, to neexistuje. Takže život v Praze je pro mou rodinu velmi příjemnou změnou,“ říká Malvido.
Zima, jinak pohoda
Rozhodnutí o přestěhování do Prahy umocnil ještě fakt, že nejstarší z dcer zatoužila po studiích na univerzitě ve španělské Pamploně. Začátek svého působení v české Telefónice pak musel Malvido překlenout sám, bez rodiny, která se do metropole přestěhovala až v létě. „Já už jsem si sníh v Praze zažil, jak je všechno krásně bílé a člověk musí počítat s určitým omezením. Zbytek rodiny to teprve čeká,“ směje se. Přiznává, že ho zaskočily teploty, které ve střední Evropě panují. „Když jedu na hory, připravím se na to a nemrznu. Ale když jsem tady obešel pár bloků, musel jsem rychle zpátky, protože jsem měl pocit, že zmrznu. Moje rodina přijela nedávno a už teď mají pocit, že je v Praze zima. Já jim říkám, že tohle ještě nic není, ať si počkají dva tři měsíce a pocítí rozdíl,“ poučeně konstatuje Jihoameričan.
Zatímco v Argentině teplota občas spadne pod nulu, v São Paulu a obzvlášť v Caracasu byl Malvido zvyklý na velké teplo. „Ve Venezuele je zima, jen když jdete do kina. Sály jsou tam natolik klimatizované, že lidé chodí do kina v kabátech. To je vlastně také jediný důvod, proč si je tam kupují,“ popisuje skutečnost, že se v Praze musí vyrovnat s velkým teplotním rozdílem.
Jinak si pobyt v hlavním městě České republiky nemůže vynachválit. „Na několika stovkách čtverečních metrů najdete tolik míst, na která můžete zajít! Proto jsme se rozhodli, že si pronajmeme byt blízko centra, protože to je správný způsob, jak si život v Praze užít. Když si jdeme s ženou v neděli ráno zaběhat, proběhneme přes Staroměstské náměstí, Karlův most a venku ještě ani nejsou turisté. To je něco, co se vám podaří jen tady,“ vypráví nadšeně. Kromě toho si užívá i místní architektury. Oceňuje především skutečnost, že tady lze naleznout domy i 500 let staré. „V Evropě se běžně na ulici setkáváte s celými staletími historie, kdežto u nás v Americe, když se podíváte několik set let zpátky, najdete indiány a jinak téměř nic. To je obrovský rozdíl,“ tvrdí Malvido.
Ačkoliv česky zatím prakticky nehovoří a dle svého vyjádření naší řeči rozumí jen velmi omezeně, nebrání mu to v testování místních kulinářských specialit. „Pokaždé, když přijede někdo z rodiny či známých, vyrazíme s návštěvou ven a doporučuji jim, že by si měli dát to vaše typické jídlo… ten guláš s knedlíky. To mi hodně chutná,“ usmívá se. „Nevím, jestli chodím do těch správných, typicky českých restaurací, ale rád jídlo zkouším a samozřejmě si k tomu dám české pivo,“ přiznává.
Chybí jen fotbal
Nový šéf české Telefóniky O2 tvrdí, že kromě rodičů a blízkých přátel mu v Evropě nechybí prakticky nic. „Jen ten fotbal, co máme doma. Každou druhou neděli jsem chodil na zápasy svého oblíbeného mužstva Boca Juniors, a když nehráli doma, koukal jsem se na ně pořád v televizi,“ popisuje. Jako správný fanoušek pak sledoval zápasy svého týmu přes satelitní televizi – ať žil v Caracasu nebo v São Paulu. Jenže signál stanice vysílající argentinskou fotbalovou ligu v Evropě nenaladí. „Určitým způsobem ztrácím zápal, což mě mrzí,“ připouští. Proto chce během svého evropského působení cestovat po starém kontinentu a podívat se na zápasy týmů, kde hrají argentinské hvězdy. „Líbí se mi hodně FC Barcelona, kde hraje Lionel Messi,“ naznačuje, kam se s rodinou vydá na prodloužený víkend.
Působení v čele největšího českého operátora prý nemá ohraničeno splněním nějakého konkrétního úkolu či určitým časovým obdobím. „Mým cílem je, že tu strávím alespoň tři roky, ale důležité bude, jestli se mi podaří udělat pro Telefóniku něco dobrého a přínosného. A jestli budou naši zákazníci spokojeni se službami, které jim nabízíme,“ říká Malvido.
Místní telekomunikační trh má prý podobné rysy jako v zemích, kterými doposud prošel. „Trhy na různých kontinentech se nemusejí nutně lišit. Například v Latinské Americe najdete řadu firem, které jako my poskytují pevné i mobilní služby,“ soudí. Rozdílné je však využití mobilů v Česku a na jihoamerickém kontinentu. „Hlavně v Brazílii a Venezuele lidé telefonování milují. Klidně za telekomunikační služby utratí třetinu rodinného rozpočtu,“ překvapuje Malvido. „V Brazílii je telefonování velmi drahé, a to i v porovnání s Evropou. Ve Venezuele jsou služby – když se na ně díváme v eurech – levnější, ale v porovnání s příjmy je to dražší. Tamním zákazníkům to nevadí, kupují si moderní telefony a klidně si vyberou tarif, jenž na měsíc nabízí tři tisíce volných minut,“ popisuje Malvido. Jak sám již zjistil, „takový klient by se v Česku hledal opravdu jen těžce“.
