Jak se z amerického muzikanta, chemika a byznysmena stal v Čechách zámecký pán a spisovatel
Když před deseti lety přijel James Cusumano do Česka, jeho žena Inéz jej postavila před totálně zdevastovaný zámek ve Mcelích. Poté, co se jej podařilo zrekonstruovat, poměrně rychle se z nich stali úspěšní hoteliéři. Život charismatického Američana je ovšem mnohem bohatší než život zámeckého pána. V mládí předskakoval Elvisovi Presleymu, pracoval v obří korporaci, založil miliardovou firmu, natočil úspěšný film a nakonec se stal i spisovatelem.
* Myslíte si, že Elvis pořád žije?
Spousta lidí, kteří jej měli rádi, by si přála, aby žil. Já o tom pochybuji.
* V mládí jste měl kapelu Royal Teens, která předskakovala nejen Elvisovi, ale třeba i Chucku Berrymu. Jaký byl Elvis jako člověk?
Byl velmi milý, řekl bych až hypervelkorysý. Pokud pro něj udělal někdo něco speciálního, mohl mu klidně koupit nové auto.
* Vám jej také koupil?
Ne, mně ne. Myslím, že jsem pro něj neudělal nic speciálního.
* Našel jsem hudební klip k vašemu největšímu hitu Short Shorts, což je velmi veselá podívaná. Tehdy vám říkali Dino.
Proč?
Ještě než jsem byl v Royal Teens, začal jsem zhruba ve 13 letech hrát rock-and-roll a byl jsem naprosto fascinovaný Jamesem Deanem a lidé mi začali říkat Dino. Přezdívku jsem si ponechal i jako svoje umělecké jméno, když jsem se přidal k Royal Teens. Dino si říkám i v současnosti, když pořizuji nahrávky pro charitu.
* Váš hit Short Shorts byl několikrát zmíněn i v televizním seriálu Simpsonovi. To vás dělá nesmrtelným. Jaké to je, být nesmrtelným?
Když jsem byl jednou ve Frankfurtu, ležela tam kniha slavných kvízových otázek.
Jedna z nich se týkala i singlu Short Shorts. Tu a tam se to zkrátka objeví.
* Hudební průmysl jste ale nakonec opustil a odešel pracovat do Exxonu. Proč jste to udělal?
Vyrostl jsem jako nejstarší z deseti dětí a můj otec byl pošťák. Žili jsme ve velmi skromných podmínkách, přičemž všichni jsme chtěli začít pracovat ještě jako velmi mladí. Otec mi koupil chemickou soupravu, když mi bylo devět let, a já se naprosto zamiloval do vědy. Jako malý kluk jsem doma v komoře začal vyrábět kosmetiku, kterou jsem pak prodával v okolí. Chtěl jsem také pomoci rodině, ale nechtěl jsem pracovat venku, protože v New Jersey je poměrně chladno.
* Nakonec jste získal doktorát z chemie…
Ano. Začal jsem chemii studovat, když jsem hrál v Royal Teens. Měl jsem povolení s nimi jezdit šňůru, ale jenom když jsem měl dobré známky. Byl jsem pravděpodobně jediný, kdo v zákulisí před vystoupením četl skripta, zatímco zbytek kapely běhal za dívkami. Občas to bylo dost těžké.
(smích)
* Jaké to je, přeskočit z hudebního průmyslu do obří nadnárodní korporace?
Bylo to pro mne velmi složité. Několik dnů v týdnu jsem s Royal Teens pořád vystupoval v New Yorku. Součástí korporace jsem nebyl rád, ale hodně jsem se tam naučil o technologiích a o vedení lidí. Po sedmi letech jsem se rozhodl odejít do Silicon Valley, kde jsem začal podnikat.
* To jste tam byl jako jeden z prvních byznysmenů. Jak to tam tehdy vypadalo?
Ano, byli jsme jedni z prvních. Ovšem už tehdy tam byly dvě opravdu velké firmy, jednou z nich byla Hewlett-Packard. Bylo tam ještě málo venture kapitálu, ale postupně se to lepšilo. Založili jsme farmaceutickou firmu a firmu, která se věnovala čistým energiím.
* Nelitoval jste někdy, že jste obě firmy prodal?
Když se podívám zpátky, tak je to poměrně zvláštní situace. Určitým způsobem jsem toho v jednu chvíli litoval.
Během pěti let naše farmaceutická firma dosáhla na burze hodnoty jedné miliardy dolarů. Dostali jsme velmi dobrou nabídku a akcionáři řekli, ať ji prodáme. Nebyl jsem si jistý, ale nakonec jsem ji prodal. Pro mne se to ovšem ukázalo jako velmi přínosné.
Moje tehdejší manželka byla scenáristka a chtěla natočit film. Potřebovala peníze, přestože Paramount chtěl její scénář, ale nechtěl ji nechat film režírovat. A tak jsem založil filmovou společnost. Stal jsem se výkonným producentem filmu a celý jsme jej natočili v Texasu. Moje žena ovšem těsně před zahájením natáčení zjistila, že má rakovinu prsu, věděla, že už se nevyléčí, ale film chtěla dotočit. Hrála v něm totiž naše dcera Polly. Dotočili jsme jej v květnu a Jane zemřela o měsíc později.
* Jak se filmu vedlo?
Dohodli jsme se s největší kabelovou televizí v USA, která od té doby udělala několik jeho remaků.
Jmenoval se Na čem nejvíc záleží a vysílal se v 50 zemích včetně České republiky.
* Jak jste se po takovéto barvité kariéře dostal do Česka?
Film byl úspěšný, ale já jsem seděl doma sám ve velkém domě v Kalifornii.
Nevěděl jsem, jestli ho prodat, nebo co s ním dělat. Jednoho dne ovšem přijel na návštěvu můj přítel, filmový producent z LA, jehož manželka byla Slovenka. Na návštěvu s ní přijela její kamarádka z Prahy, tedy moje současná manželka Inéz. Neměl jsem tehdy žádný zájem se znova ženit, měl jsem dvě odrostlé dcery a tři vnoučata. Ovšem když vystoupila Inéz z auta, okamžitě jsem se zamiloval.
* A ona?
Ona říká, že na tom byla úplně stejně.
Další den musela odletět. Já jsem nasedl na nejbližší letadlo a přiletěl jsem do Prahy. Rozhodl jsem se, že tu zůstanu. Ve své podstatě jsem byl importován krásnou blondýnou. Když jsem dorazil, tak mi řekla, že mi musí říct o jednom svém projektu. Inéz byla šéfk ou firmy, která se zabývala restaurováním. Když skončila, tak cestovala po světě a snažila se nalézt zajímavější práci. Nakonec mi ukázala zámek Mcely, který koupila zcela zničený.
* Jaký byl váš první dojem?
Řekl jsem jí, že by jej měla spíš zbourat.
Ona odmítla a řekla, že bychom jej měli zrekonstruovat. V zámku tehdy nikdo více než 50 let nebydlel.
* Vy jste, pokud vím, ze zámku původně nechtěli mít hotel…
Původně jsme v něm chtěli bydlet a chtěli jsme tam pořádat nejrůznější eventy. Chtěli jsme mít pět nebo šest zaměstnanců a na svatby a podobné akce najímat další. Když jsme měli otevřeno jeden měsíc, tak přijeli z magazínu Dolce Vita a chtěli o nás udělat krátký článek.
Nakonec z toho bylo asi šest stránek. Poté, co časopis vyšel, začali nám volat lidé, že chtějí přijet do našeho hotelu. My jsme jim říkali, že to není hotel, ale rozhodli jsme se jej nakonec ze zámku udělat. Začali jezdit lidé z celého světa, dnes ovšem 60 procent hostů tvoří Češi.
* Je těžké v Česku najmout personál, který takovému projektu vyhovuje?
Udělali jsme několik rozhodnutí, která se toho týkají. Nechtěli jsme lidi spjaté s minulostí. Chtěli jsme mladé lidi, kteří třeba neměli tolik zkušeností, ale my jsme si je chtěli vychovat. Na starších lidech není nic špatného, ale mladí se dokázali lépe přizpůsobit.
* Co chcete se zámkem dělat do budoucnosti?
Máme nyní i spa, moje žena vyvinula speciální kosmetickou řadu Mcely Bouquet. Máme i projekt princezny Nely ze zámku Mcely, který připravuje naše dcera. Už ale nechceme budovat další zámky.
* Vypadá to, že máte skutečně hodně životů. Jak jste se stal třeba spisovatelem?
Psaní je v podstatě můj šestý život. Pro mne je zámek základnou pro vzdělávací kurzy, které vedu. Psát jsem začal, protože jsem měl dojem, že mohu ostatním předat zkušenosti, které jim mohou pomoci v životě.
* Vaše první kniha se jmenuje Kosmické vědomí a druhá se věnuje rovnováze mezi byznysem a životem. První z nich přitom hovoří o jakési duši, která nás všechny spojuje. Jak spolu souvisí byznys a duše?
Duše by měla být spojena s byznysem.
Pokud to tak je, byznysu se vede dobře. Já jsem přesvědčený o tom, že pokud poskytujete službu, která dělá svět lepším, pak se vám daří přenášet svou duši do byznysu.
* Ve svých knihách zároveň defi nujete úspěch. Cítíte se v životě úspěšný?
Existují ještě nějaké sny, které si chcete splnit?
Cítím se v mnoha ohledech úspěšný.
Přirovnal bych to k židli, která má tři nohy. Když vám chybí jedna, tak se zřítíte. První nohou jsou peníze, druhou nohou je, že vaši práci někdo ocení, tou třetí, na niž často zapomínáme, je služba. Mám tím na mysli, jak jste schopni uspokojit potřeby, které svět skutečně má. Myslím, že jsem byl úspěšný, a chci být i nadále úspěšný.
* Nyní jste napsal třetí knihu nazvanou Život je krásný, 12 univerzálních pravidel. Jaká jsou ta pravidla?
Prvním z nich je vědomí. Musíte si uvědomovat, že jste propojeni s ostatními.
Další důležité pravidlo je spojené s mou historkou, kdy jsem se na Havaji setkal se šamanem. Byl obrovský a zároveň velmi duchovně založený. Řekl mi, že svět bude lepší, pokud ženy budou více rozhodovat o budoucnosti této planety. Jsem přesvědčený o tom, že mnoho problémů v historii způsobili muži, kteří prahli po moci a síle. Každý z nás má přitom mužskou a ženskou energii a obě musejí být v rovnováze. Pokud se ženy budou více podílet na dalším směřování, tak problémy jako chudoba, terorismus a další se rozhodně zmírní. O tom jsem přesvědčený.
Nasedl jsem na nejbližší letadlo a přiletěl jsem do Prahy. Rozhodl jsem se, že tu zůstanu.
O autorovi| Michal Půr, pur@mf.cz
