Ničivé záplavy ve střední Evropě
Idealisté prohlašují, že ničivé záplavy ve střední Evropě posílí bratrství národů našeho kontinentu. Poté, co představitelé Evropské komise ujišťovali o pomoci českým obětem povodní, prohlásil premiér Vladimír Špidla, že už jsme se vlastně stali členy Evropské unie. Pozadu nezůstal Joschka Fischer, ministr zahraničí Německa, které vyčíslilo mnohonásobně vyšší škody než Česko (byť samozřejmě záleží na tom, jak kdo počítá). „Ačkoliv jsme sami těžce postiženi, nemůžeme opomenout kandidátské země Evropské unie, jako Českou republiku. Musíme držet spolu jako Evropané a sousedé, ale také jako Evropská unie,“ řekl šéf německé diplomacie.
Fischer, který patří k významným politickým idealistům, má v lecčem pravdu. Až však emoce z povodní opadnou, mnohé se vrátí k „normálu“ i na zahraničněpolitické scéně střední Evropy. Lze pochybovat o tom, že nadcházející jednání Evropské unie s kandidátskými státy o zemědělství a rozpočtu bude vedeno více v rukavičkách. Obavy lidí z rozšíření na jedné straně a z důsledků vstupu do unie na straně druhé se po povodních sotva sníží. Politici s tím budou kalkulovat.
Ale i pokud hodnotíme pohyb na politické scéně čistě realisticky, zjistíme, že po povodních se Evropa opravdu může více měnit. Když německý kancléř Gerhard Schröder požaduje, aby Evropská unie vytvořila zvláštní fond pro případ živelných katastrof, lze v jeho návrhu hledat i promyšlenou snahu o reformu zakořeněných pořádků v unii. Německo již dlouho upozorňuje, že peníze ze společného rozpočtu unie nejsou vhodně využívány a že například pomáhají udržovat neefektivní zemědělskou politiku. Berlín samozřejmě usiluje o to, aby snížil svou zátěž, neboť je tím, kdo do společného měšce nejvíce přispívá. Jinými slovy to však také znamená, že Němci jsou ochotni ve svých příspěvcích v té či oné míře pokračovat, pokud to přinese skutečný prospěch nejen jim, ale třeba právě i sousedním státům včetně Česka.
Evropa se do jisté míry více mění i v tom, jakým ekonomickým receptům dnes dává přednost. Po letech, jimž dominovala hlavně fiskální přísnost, se opět vrací víra v ekonomickou prospěšnost zvýšených investic v duchu ekonoma Johna Maynarda Keynese. Odhady odborníků, že státní investice do odstraňování následků povodní nakonec pomohou hospodářskému růstu, dnes příliš nepřekvapují levici ani pravici. Ostatně i Amerika po teroristických útocích loňského 11. září zvolila podobné hospodářské recepty.
Na druhou stranu má dnešní fiskální rozlet Evropanů své meze. Ani sám německý kancléř nehodlá otevřeně zpochybňovat evropská pravidla pro hospodaření států, především pokud jde o výši rozpočtového deficitu. Je ostatně zajímavé, jak si jsou v lecčem blízké nynější představy českých a německých politiků. V Berlíně i v Praze se hledají cesty, jak se vymanit z rozpočtové svěrací kazajky, ale v obou metropolích také dosud platí jistá tabu. Pro Němce je nepřekročitelným prahem maastrichtský limit pro rozpočtový schodek ve výši tří procent hrubého domácího produktu, pro Čechy schválený deficit na příští rok a vize postupného snižování schodku právě na maastrichtskou úroveň. Schröder odložil očekávané daňové škrty na příští rok, zatímco český ministr obrany se vzdal dosavadního plánu na nákup stíhaček. Ministři financí obou zemí však shodně uvažují o možném zvýšení jednotlivých daní (byť asi v obou případech rozdílných).
Bratrství je asi příliš silné slovo, ale s čistým svědomím lze tvrdit, že se – přinejmenším ve střední Evropě - sbližují nejen politické a ekonomické recepty, nýbrž i zájmy jednotlivých států.
Zvýšený zájem německého kancléře o střední Evropu může mít ještě jeden aspekt, který ostatně o měnícím se kontinentu také leccos napovídá. List Independent napsal, že si Schröder oděl plášť regionálního vůdce, což je role, kterou se pováleční němečtí kancléři zdráhali hrát. Pochopitelně nevíme, jaké úvahy tvůrců německé zahraniční politiky předcházely nedávnému summitu Německa, Rakouska, Česka a Slovenska. Fakticky ovšem německé aktivity ke snaze o jisté regionální vůdčí postavení – ať už v ekonomice či politice – směřují. To může vyvolávat obavy. Schröder i jeho soupeř v nadcházejících volbách Edmund Stoiber ale přece jen mají hodně daleko k oněm starým německým imperialistům z doby před více než půlstoletím. Ostatně ani v Česku poté, co skončila předvolební kampaň, už politici tolik nemluví o nebezpečí revanšismu v Evropě.