Stojí riziko, že vám ustřelí hlavu v boji, za pět až osm tisíc dolarů měsíčně?
Armáda se nenosí. Tento většinový názor platil dlouhá léta za jakousi mantru uvnitř osvícené elity socialistického Československa. Dnes se úzus o „zelených mozcích“ přece jenom poněkud posunul. Kam? Armáda se stala synonymem organizace, kde se odehrávají největší korupční skandály, jež sahají až do těch nejvyšších pater politiky. Daňový poplatník se logicky ptá, proč musí například stejný typ letadla nebo obrněného vozu stát Českou republiku mnohonásobně více, než za co je nakupují jiné armády. Nikoho nezajímá koncepční směřování ministerstva obrany, které ročně spolyká přes 50 miliard. Proto také debaty o nasazení českých vojáků v zahraničních misích pravidelně končí u pořizovaného vybavení vojáků a armádního rozpočtu.
Jedna taková proběhne počátkem listopadu i v Poslanecké sněmovně (Senát vládní návrh ohledně zahraničních misí schválil minulou středu). Lze očekávat, že v dolní komoře se opět bude debatovat spíše o penězích než o obranném plánování. Politici nejsou schopni definovat, k čemu chceme armádu vlastně mít a jaké mají být její úkoly, nemůžeme odpovědět na otázky, co si musíme koupit a kolik nás to bude stát. Nahrávají tak klientelistickému systému preferencí jedněch dodavatelů oproti jiným s vědomím, že „se to vždycky nějak vyargumentuje“.
Armáda prodělala vlastní sametovou revoluci, jež však neproběhla 17. listopadu 1989. Přišla až v roce 2004, kdy byli čeští vojáci poprvé nasazeni v boji. Nepřítelem nebyla tanková divize imperialistů ze Severoatlantické aliance číhající na hranicích se Západním Německem. Novým válčištěm se stala pouštní i velehorská krajina jedné z nejchudších zemí světa. Nasazení naší armády v misi v Afghánistánu vneslo do relativně poklidného života průměrného českého vojáka novou realitu mezinárodních vztahů po skončení studené války. Nepřítelem už dávno není voják jiného státu operující na vymezeném území. Po vojácích z České republiky začali střílet na první pohled zvláštní muži s plnovousem. Občas se vyskytují i v sousedním Pákistánu. Jednou to byli příslušníci bývalého vládního hnutí Tálibán, jindy mezinárodní teroristé zaštiťující se islámskou vírou a mnohdy také obyčejní bandité.
Sečteno a podtrženo, poprvé od druhé světové války byli Češi vědomě nasazeni do bojové operace a čelili smrtelnému nebezpečí. Zatímco vojáci se s touto zkušeností sžili a považují ji za automatickou součást svého povolání, politiky, kteří rozhodují o nasazení českých jednotek v zahraničí, mnohdy podmínky života vojáka v misi vůbec nezajímají. Pod nánosem kauz kolem neprůhledných tendrů, překupníků zbraní a nejrůznějších lobbistů se zcela vytratil pohled na vlastní výkon povolání vojáka. Je to dáno také tím, že jsme se téměř rok a půl pohybovali v permanentní předvolební kampani, v níž šla racionální debata o působení naší branné síly stranou pod heslem: „Lidé slyší jen na peněženky.“
Právě nedostatečná informovanost o životě českého válečníka přiměla týdeník EURO zpracovat profily a přiblížit zážitky šesti vojáků, kteří zakusili boj v Afghánistánu na vlastní kůži. Každý trochu jinak, přesto dohromady podávají obsažný popis nejvážnějšího konfliktu současného světa.
Čtenáře možná napadne, proč bychom měli vysílat do zahraničí vojáky, když to stojí miliardy. Nebo z jiného soudku – „vždyť jsou to žoldáci, kteří sice riskují, za to ale pobírají cihly zlata“. Pravda je, že mise v minulosti patřily k vítaným způsobům, jak si přivydělat. Byla to také možnost rychlého kariérního růstu v armádní hierarchii. Po „relativně“ bezpečných misích na Balkáně v devadesátých letech, kdy se jeden dolar směňoval za desítky korun, se dnes vojáci dostávají do bojových situací v místech, jako jsou Afghánistán nebo Irák. A dolar si ve směnárně vymění za patnáct korun.
Vážený čtenáři, šel byste do rizika, že vám ustřelí hlavu, za měsíční výdělek pohybující se mezi pěti až osmi tisíci dolary, jaký mají vojáci na základnách v Kábulu, Šaraně a Shanku?
