Server WikiLeaks šokoval svět zveřejněním tajných dokumentů Pentagonu o afghánské válce
Myšlenka, že každou válku halí mlha a naše vnímání válečných událostí je jen klamem, se přisuzuje pruskému generálovi a válečnému stratégovi, teoretikovi Carlu von Clausewitzovi (1780–1831). Výraz „mlžit jako ve válce“ se zrodil z představy, že politici a vojenští velitelé záměrně mlží, aby skryli pro ně nevýhodnou pravdu o válce. Přitom se za samozřejmost považuje, že skutečný stav věcí znají. V tom spatřuje smysl svého počínání redakce serveru WikiLeaks, která šokovala svět zveřejněním tajných dokumentů Pentagonu o afghánské válce. Přitom vycházela z přesvědčení, že jejich obrovský objem – víc než 90 tisíc stran – udělá dojem na veřejnost a donutí vládu Baracka Obamy přehodnotit strategii. Zatím se naplnil jen první předpoklad. Poněkud však jinak, než bylo zamýšleno. Většina komentátorů odhalovače odsuzuje, protože ohrozili agenty pracující pro spojence mezi tálibánci. „Afghánský deník“ je často srovnáván s takzvanými „Pentagon Papers“ z doby vietnamské války, jež se zabývaly vztahy USA a Vietnamu v letech 1945 až 1967 a byly podobně výbušné. Člověk, který tehdy únik informací způsobil, prožívá nyní druhé jaro a rozdává rozhovory napravo nalevo. Poučení z tehdejšího příběhu však pozorovatelům uniká. V roce 1971 deník The New York Times získal od bývalého pracovníka Pentagonu Daniela Ellsberga kopii přísně tajné složky dokumentující vstup USA do války ve Vietnamu. Všechny pokusy vlády zabránit jejímu zveřejnění a potrestat viníka „za poškození obranyschopnosti USA“ zkrachovaly. Americká ústava totiž nadřazuje svobodu projevu nad vše ostatní. Srovnání obou případů je zajímavé, protože si Ellsberg sice tehdy užil velké slávy, ale jeho čin válku ve Vietnamu nezastavil ani o ní žádnou novou pravdu neodhalil. Pravda totiž spočívala v tom, že se USA vtahovaly do vnitřního konfliktu Jižního a Severního Vietnamu postupně už od vlády prezidenta Dwighta D. Eisenhowera v letech 1953 až 1961, aniž by dobře rozuměly jeho složitosti. V době nástupu snaživého prezidenta Lyndona B. Johnsona v roce 1963 již dávno návrat nebyl možný. Z „Pentagon Papers“ se stal precedent ve sporu o mezích svobody projevu, nikoli však bod obratu ve válce. Mezi Ellsbergem a vydavatelem „Afghánského deníku“ Julianem Assangem zeje obrovská propast. Ellsberg byl přesvědčeným odpůrcem vietnamské války a svou pravdu neochvějně hájil. Assange baží po slávě na základě skandálu. Nezajímá ho dopad zveřejnění ani motivy těch, kdo mu utajované informace dodali. Svou lhostejnost ke kontextu povýšil na novou morálku. V talk show Larryho Kinga prohlásil: „Naše zdroje nikdy neznáme. Nikdy si neověřujeme fakta v dokumentech. Ověřujeme si pouze jejich pravost. Tímto způsobem se nám dařilo ochránit své zdroje – nezajímalo nás, kdo jsou ti lidé a co chtějí.“ Každý, kdo celý život pracuje s texty, zná jejich zákeřnost a podobným senzacím nedůvěřuje. Motivace obchodníků se státním tajemstvím není nepodstatná. Stejně jako není nepodstatné znát příčiny jednání konfidentů ze svazků StB. Ze strachu o své blízké, ze msty, nebo pro peníze? Z autentických dokumentů lze při troše dovednosti složit naprosto lživý obraz skutečnosti. Stačí je chytře seřadit či něco vynechat. Assangův „Afghánský deník“ neobsahuje žádné světoborné novinky. Nic, co by Američané, kteří sledují tuto válku, nevěděli. Pro Petera Bergena, experta na terorismus a Assangeova oponenta v talk show Larryho Kinga, je senzace „bouří ve sklenici vody“, neboť stojí a padá s magií slova „tajné“. Analogie mezi Afghánistánem a Vietnamem není žádná – ani v mezinárodní situaci, ani v síle Tálibánu ve srovnání s Vietkongem. V posledním průzkumu 63 procent Afghánců prohlásilo, že podporují přítomnost amerických vojsk – poměrně slušný výsledek na muslimskou zemi okupovanou „nevěřícími“. Nesrovnatelný je i počet obětí. Ve Vietnamu v roce 1968 na jeden den připadalo zhruba 40 zabitých amerických vojáků. V Afghánistánu k tomu v roce 2008 tálibánci potřebovali tři měsíce. V jednom však podobnost existuje. Stejně jako Lyndon Johnson i Barack Obama vnímal válku, kterou nezačal, jako příležitost. Domníval se, že afghánské tažení nebude stejně tvrdým oříškem, jako byl Irák, a že jeho rychlé ukončení mu v další prezidentské kampani pomůže. Lyndon Johnson se za vietnamské války těšil neobyčejné popularitě. Vládl sice neodolatelným charismatem a byl přesvědčivým řečníkem, ale krvavá a neperspektivní válka udělala nad jeho slibně se rozvíjející kariérou křížek.
