Jiný kraj, jiný způsob obsluhy

Jedna z nejfotogeničtějších pražských kaváren s vietnamským jídlem a natolik svérázným servisem, že rozhodně není pro každého.

Původně jsem tuhle recenzi chtěla nazvat Kavárna, kde neobslouží ani Jardu Jágra, ale pak mi to přišlo příliš přísné. I když je to pravda. Cafefin je vietnamská kavárna na náměstí Jiřího z Poděbrad. Interiér je krásný, jídla jsou vizuálně vymazlená a nabídka je natolik zajímavá, že sem dokáže přitáhnout i jiné hosty než mladé studenty vysoké školy hipsterského života, kterým je zřejmě určena.

Provozuje ji syn majitelů nedalekého vietnamského bistra, kterým patří rovněž známý vietnamský podnik Pho Vietnam Tuan & Lan v Anglické ulici na Vinohradech. Tady se majitel Jackie Tran Anh očividně nechal inspirovat systémem „neexistující obsluhy“, který nikdy dobře nefungoval ani ve Pho Vietnamu. V Cafefinu je to vysloveně průšvih, jenž jinak dobře vymyšlenému podniku ubírá body i hosty.

Promarněné šance

Když jsem kavárnu navštívila poprvé několik týdnů po jejím otevření, netušila jsem, jak funguje. Usadila jsem se ke stolu přímo proti barovému pultu, za kterým byli tři členové personálu. Seděla jsem tam asi patnáct minut, aniž si mě kdokoli všímal. Pak jsem vstala a osmělila se zeptat, zda se tady obsluhuje.

Slečna za pultem ukázala na cedulku vedle baru s nápisem Order here. Jasné, ne? Tehdy to ještě nebyla jedna z nejnavštěvovanějších kaváren v Praze, takže přede mnou si u pultu nikdo neobjednával a s ohledem na ceny mě vůbec nenapadlo, že to tady funguje stejně jako v McDonaldu. Mea culpa, proč by mě na to měl někdo ze tří osob za pultem upozorňovat?

Ani druhá návštěva nedopadla úplně podle mých představ. Je nepochybné, že sláva podniků se dnes šíří po sociálních sítích a pěkné fotky s pochvalným komentářem na Instagramu přinesou restauraci více nových hostů než pozitivní recenze v tištěném periodiku. Fotky z Cafefinu jsou vždycky krásné. Interiér je tomu dokonale podřízen, stejně jako plating jídel.

Zbytečné detaily, jako proužek pečicího papíru převázaný režným provázkem na bagetách bánh mi, vypadají na fotkách prostě dobře, i když při jídle spíš obtěžují. Není tedy divu, že kavárna se začala plnit hosty stejně rychle, jako se její fotky šířily sítěmi.

Nechali jsme se nalákat na víkendovou snídani a pomyslně si během čekání sypali na hlavu hrnek plný rýže, který stál na našem stole stejně jako na těch ostatních. Jedinou útěchou byl právě Jaromír Jágr hledající volné místo v přeplněné kavárně, kterého personál aktivně ignoroval stejně jako všechny ostatní.

Alespoň že je na světě nějaká spravedlnost. Jarda odešel a dobře udělal. My jsme na snídani čekali víc než hodinu, a to jsme původně noticku na meníčku „Vážení hosté, vzhledem k tomu, že nám opravdu záleží na kvalitě i oku lahodícím způsobu servírování vašich jídel, vyhrazujeme na jeho přípravu až 40 minut. Děkujeme“ považovali za špatně napsaný vtip.

Bylo to myšleno vážně, stejně jako systém fungování podniku. Každý host si nejprve objedná a zaplatí u baru, kde dostane vařečku s číslem, kterou má zapíchnout do zmiňovaného hrnečku s rýží. Podle toho ho pak najde obsluha, která roznáší jídlo a nápoje. Když tedy zrovna není víkendové dopoledne, kdy vařečky nestačí, obsluha nestíhá a jídlo dostane první ten, kdo je nejnaštvanější. Když už máte zaplaceno, tak se na protest proti dlouhému čekání odchází špatně. Špatně se také objednává další káva, když tu první při čekání na jídlo vypijete, protože to znamená znovu vystát frontu k baru, znovu zaplatit a znovu čekat. Často se také stane, že některé položky z celkem stručné nabídky nejsou zrovna k mání.

Neotřelá nabídka

Co z toho vyplývá? Na víkendovou snídani do Cafefinu rozhodně nechoďte, leda by pro vás bylo důležitější být „in“ než se v klidu najíst. V méně exponovaných časech ale můžete přijít na to, že je kavárna vlastně docela fajn a že si v ní kromě dobře připravené kávy můžete dát i netradiční jídla. Chce to trpělivost. Nabídka je vypsaná nad barovým pultem, ale najdete ji i na stolech. Vyberete si z ní něco na snídani, oběd i večeři a můžete si dát také jen něco sladkého ke kávě.

Základem nabídky jsou teplé vietnamské bagety bánh mi. Ty s masem mi připadaly poněkud suché, ale opakovaně se mi osvědčila bageta s vaječnou omeletou, která za 80 korun předvádí dobrý poměr cena–výkon. Omeleta je nadýchaná a vláčná, pečivo velmi dobré a jedinou vadou na kráse je trochu nevýrazné ochucení zeleniny, které chybí tradiční kyselost.

Mezi hosty na celém světě – a samozřejmě i v Cafefinu – jsou momentálně populární avokádové toasty. Tady se toast podává například se ztraceným vejcem a pistáciemi, efektně naaranžovaný na zmuchlaném pečicím papíře, zdobený drobným bobulovým ovocem, za 150 korun. Opět platí stejná výhrada. Když si ho dáte k víkendové snídani, než k vám obsluha dobloudí, rozmočí se. Dáte-li si ho v nějaký jiný čas, můžete dostat dobrý křupavý toust s jemně ochuceným avokádem a vajíčkem, pistáciemi a třeba borůvkami nebo na přání i s fíky. A překvapivě nemusíte ani čekat oněch v lístku avizovaných čtyřicet minut. Většinou se jídla dočkáte do čtvrt hodiny.

K obědu doporučím bún bo nam bô, tedy hovězí maso po jižansku s rýžovými nudlemi, bylinkami, arašídy, zeleninou, sladkokyselou zálivkou a tady i se smaženým závitkem. Krásné a dobré jídlo, které nezklame.

Ještě o trošičku lepší je skvěle ochucený salát z manga, mrkve, mungo klíčků a krevet, který funguje samostatně, ale i jako doprovod k bagetám. K snídani, ovšem i jako dezert můžete vyzkoušet kokosovou rýžovou kaši cháo s tropickým ovocem, banánem, oříšky, chia semínky a kokosovými chipsy. Skvěle chutná a nádherně vypadá.

Méně mě nadchla slaná verze kuřecí cháo s vejcem. V mé kaši překvapivě zcela absentovalo kuře, přestože je uvedené v názvu a na fotkách na sítích je vidět ve formě trhaného masa. Kaše kromě velkého množství rýže obsahovala vejce, trochu koriandru, nadrobno nakrájenou červenou cibuli a smažené křupavé kuličky jako do polévky. Přestože je to jídlo, které vaří vietnamské maminky svým nemocným dětem a nemá být nijak chuťově výrazné, v této kavárenské verzi by mu neškodilo trochu poladit dochucení.

Chce to čas

Stejně jako s jídlem si tu – když je zrovna čas – dokážou pohrát i s kávou. Majitel, ale i ostatní baristé ovládají latteart, káva bývá dobře připravená, a to jak v podobě espresa a od něj odvozených nápojů, tak i v podobě vietnamské filtrované kávy. Jakkoli vás možná budou už trochu zábst ruce, vyzkoušejte „kokosy na ledu“. Vietnamskou filtrovanou kávu s kokosovým mlékem a salkem ve formě jemné ledové tříšti. Funguje i místo dezertu.

Veškeré jídlo a nápoje nosí po objednání a zaplacení u baru ke stolům obsluha, která se orientuje podle čísel na vařečkách. Její jedinou funkcí je přinést a odnést, nečekejte žádnou velkou konverzaci ani zájem o vaši spokojenost. Příbory často budete shánět sami. I s ohledem na výši cen je pro mě tenhle systém nepochopitelný a nepřijatelný.