Výběrové řízení na post generálního ředitele Národní galerie v Praze vyhrál Jiří Fajt už v roce 2010. Nakonec se šéfem nejvýznamnější české kulturní instituce zaměřené na výtvarné umění skutečně stane, ale až od letošního 1. září. Proces trval dost dlouho. Mezitím se stihli vystřídat tři ministři kultury a šéfování galerie nakonec na dva roky vzal ekonom Vladimír Rössler. Nyní se Fajt sice konečně dostává na vytoužený post, ale bude o něj muset tvrdě bojovat.
Kunsthistorika Jiřího Fajta jmenovala do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze (NG) k 1. září ministryně kultury v demisi Alena Hanáková. A nešetřila slova chvály: „Pan Fajt prokázal, že má předpoklady pro vedení tak významné instituce, ať už jde o odbornou kvalifikaci v oboru historie umění a vizuální kultury, mezinárodní renomé nebo o schopnost strategického a koncepčního uvažování.“ Jenže Hanáková je ministryní v demisi a už nyní Fajtovo jmenování zpochybňuje nástupce Hanákové Jiří Balvín.
Odbory NG pak požadují nové výběrové řízení: „V civilizovaném a demokratickém světě je naprosto vyloučené, aby ředitel instituce, která je jedním ze symbolů české státnosti, byl jmenován bez řádného a transparentního výběrového řízení za široké účasti odborné veřejnosti.“ Fajt se tak pokusí postavit NG na nohy, aniž by sám tušil, zda ty jeho někdo z ministerstva v brzké době nepodrazí.
Štěstí s Theodorikem, smůla s Knížákem
Pražák Jiří Fajt v osmdesátých letech na velkou kariéru v umění příliš pomýšlet nemohl. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze a do roku 1988 myl okna. V roce 1988 však nastoupil do Lapidária Národního muzea v Praze, kde získal přístup k největší kamenosochařské sbírce v Československu. Zároveň už rok předtím začal studovat v Praze dějiny umění. Z lapidária pak vedla celkem logicky po revoluci Fajtova cesta ke středověkému umění v NG. Od roku 1994 do roku 2000 sbírku děl starých mistrů i vedl. V roce 2000 po nástupu nového generálního ředitele Milana Knížáka ale raději zvolil odchod, „aby se nemusel přetahovat s autoritářským generálním ředitelem“, jak sám říká.
Přestože nejmonumentálnější výstavní projekty měl Fajt ještě před sebou, v NG si už získal reputaci výstavou Gotika v západních Čechách 1230 až 1530 v polovině devadesátých let a především pak výstavou Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV. Češi zmožení tehdy nečekanou recesí a turbulencemi na politické scéně procházeli v letech 1997 a 1998 jako u vytržení pražským Anežským klášterem, kde zněly gotické chorály a ze tmy vystupovali světci.
Fajtova spokojenost však po výstavě neměla dlouhého trvání. V roce 1999 nastoupil po řediteli Martinu Zlatohlávkovi rázný Knížák a jal se radikálně centralizovat a oddlužovat NG. Relativní Fajtova samostatnost ve světě starých mistrů byla u konce. Knížákovu vládu Fajt označil za „normalizaci“ a odešel učit do Německa.
Působení v devadesátých letech v NG se mu pak nečekaně vrátilo při uchazečství o šéfování NG v roce 2010. Fajtův nepřítel Knížák ho v televizi nařkl z diletantství v ekonomických věcech. Nejhůře prý NG spravovali historici umění: „Nejhorší byl pan ředitel Fajt, který ji ekonomicky zruinoval.“ Fajt si to nenechal líbit a zažaloval Knížáka za pomluvu. Poprvé prohrál. Knížákův advokát s chutí citoval přemrštěné objednávky Fajta na nábytek za sto tisíc. Nakonec se ale soudy začaly klonit k Fajtově straně a nařídily Knížákovi omluvu.
V boji Fajtových odpůrců proti jeho nástupnictví do čela NG se často zmiňovalo i stěhování expozice středověkého umění do Anežského kláštera u Vltavy. Taková idea se už v NG několikrát předtím objevila, ale vždy byla zamítnuta kvůli příliš blízké vodě a nízko položenému klášteru. Fajt stěhování ale nakonec prosadil. Dokonce prý prosazoval i prokopání přístupové cesty od vltavské náplavky přímo k areálu, což by vodě ještě více ulehčilo cestu k vzácným dílům. V roce 2002 už Fajt v NG nepůsobil, zato voda při stoleté povodni v Anežském klášteře bohužel ano.
Lucemburky na Hradě, Jagellonce s Rathem
Fajt se po smutném odchodu z NG uchytil na německých univerzitách v Berlíně a v Lipsku. Na výstavní činnost ale nerezignoval a jal se připravovat grandiózní projekty, které měly navazovat na představení Habsburků na Pražském hradě. Na expozici umění z lucemburské doby ještě začal pracovat s prezidentem Václavem Havlem, ale moc nechybělo a v roce 2006 by zde už žádné pokračování nebylo. V té době totiž už na Hradě úřadoval Knížákův spojenec Václav Klaus. Jenže Fajt už měl na pořádání výstavy podepsanou mezinárodní smlouvu o spolupráci s Metropolitním muzeem v New Yorku a Hrad už nemohl z výstavy vycouvat. Nejprve v New Yorku a pak i v Praze se tak představil projekt Karel IV. – císař z Boží milosti a Fajt opět dokázal Čechy přitáhnout ke starému umění, jako se mu to podařilo s Theodorikem. Za osm let příprav dokázal Fajt shromáždit po světě rozeseté kusy lucemburského umění a bylo jedno, zda šlo o zápůjčku z Berlína či amerického Clevelandu.
Přestože Lucemburkové divácky uspěli, pro logické pokračování v podobě expozice o Jagelloncích musel Fajt už hledat jiné prostory. Paradoxně věděl, kde bude vystavovat v Německu či Polsku, ale doma nemohl dlouho najít partnera. Až našel toho nejnepravděpodobnějšího – Davida Ratha.
Kdysi ambiciózní středočeský hejtman a mocný muž ČSSD Rath už dlouho toužil pozvednout kulturně svoji „gubernii“. V roce 2009 kraj koupil za 17,4 milionu pro svou Galerii Středočeského kraje (GaSK) knižní miniaturu z 15. století zobrazující dolování stříbra v Kutné Hoře.
Fajt koupi pochválil, zároveň ale kupujícím vyčinil za „amatérismus“, že předem zveřejnili částku vyčleněnou na koupi. Přesto se ředitel GaSK později na Fajta obrátil s tím, že by o jagellonskou výstavu měl zájem v Kutné Hoře. A Fajt rád souhlasil. V tisku později popisoval, co vše si Rath přál: „I David Rath několikrát zasáhl. Vymínil si například – navzdory široké mezinárodní spolupráci –, že na expozici bude na tištěných materiálech zvát jenom on. A vymínil si také, že na plakátech bude silueta chrámu sv. Barbory, což je dosti nesmyslné.“ Výstava opět přitáhla pozornost, a to jak v Česku, tak v německé Postupimi a polském Krakově.
I tento projekt se však Fajtovi kritici pokusili v boji o ředitelování NG obrátit proti němu. Výstava za 30 milionů se brzo dostala do finančních potíží a stát musel pomoci kraji obrovskou dotací deseti milionů. Fajt to později vysvětloval shodou nepříznivých okolností: „Shoda neočekávatelných okolností (odstoupení takřka jistého sponzora tři měsíce před vernisáží; špatný odhad nákladovosti transportů uměleckých děl ze strany nositele evropského grantu – muzea v Postupimi; policejní zásah proti krajskému hejtmanovi D. Rathovi pět dní před vernisáží) však zásadním způsobem poznamenala rozpočet výstavy a narušila jejího financování.“ Sám prý na ministerstvu kultury deset milionů prolobboval.
Pátrání po financích i návštěvnících
Učení na prestižních univerzitách a pořádání velkolepých výstav narušila v roce 2010 nabídka ministerstva kultury, aby se přihlásil do výběrového řízení na post šéfa NG. Fajt zavětřil příležitost po končícím Knížákovi přetvořit NG k obrazu svému. A vyhrál. Porazil například ředitele Moravské galerie Brno Marka Pokorného či historika umění a šéfa sbírky starého umění NG Víta Vlnase. Jenže tehdejší ministr Václav Riedlbauch ho nejmenoval a další ministr Jiří Besser z dalšího výběrového řízení vybral jako šéfa ekonoma Vladimíra Rösela. Nepříliš úspěšný výběr se brzo projevil. Rösel nijak nepohnul s neřešeným problémem podfinancované instituce, kdy státní asi 200milionový příspěvek nepokrývá rozpočet a vlastní zdroje financování jsou mizivé. Letos NG vyhlásila dokonce uzavření expozice v paláci Kinských, který je přitom na turisticky nejlákavějším místě Prahy – na Staroměstském náměstí.
Fajt už asi ani v další působení v NG nedoufal, když se ministryně Alena Hanáková ale nečekaně rozhodla na jaře Rösela odvolat a ještě nečekaněji v demisi Fajta do čela NG jmenovat.
Přestože Fajtovo jmenování je nečekané, Fajtovy záměry s NG neznámé nejsou. Nejspíše bude navazovat na svou koncepci z roku 2010, se kterou vyhrál konkurz. Rád by, aby do roku 2020 NG byla „funkční, jednoduše strukturovaná a v odborných činnostech decentralizovaně řízená instituce, která své zaměstnance motivuje a veřejnost dokáže opakovaně zaujmout pestrou programovou skladbou.“ Napomoci tomu má větší samostatnost pro šéfy jednotlivých sbírek, ambicióznější výstavní program, nebo například zavedení dobrovolného vstupného a nabídka kvalitních kaváren v palácích.
To vše je ale program pro příští roky. Aktuálně musí Jiří Fajt především sehnat číslo na nastupujícího ministra kultury Jiřího Balvína a přesvědčit ho, aby ho okamžitě zase neodvolal.
Jiří Fajt
- Narodil se v roce 1960 v Praze. Vystudoval v roce 1983 Vysokou školu zemědělskou a pracoval jako myč oken. V letech 1987 až 1993 studoval v Praze dějiny umění.
- Od roku 1988 pracoval v Lapidáriu Národního muzea v Praze. V roce 1994 přešel do Národní galerie a do roku 2000 vedl sbírku starého umění. Po nástupu Milana Knížáka na protest odešel a šel učit na německé univerzity.
- Realizoval několik hojně navštívených výstav, například Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., Karel IV., císař z Boží milosti a naposledy Europa Jagellonica.
- V roce 2010 vyhrál výběrové řízení na post šéfa Národní galerie. Jmenování se dočkal nečekaně až nyní od odstupující ministryně kultury Aleny Hanákové.
Čtěte také:
Ředitelka Veletržního paláce: Potřebujeme opravu za 250 milionů
