Jiří Kejval se pořád drží vesla

Jeho snem bylo dělat velký byznys. A během pár let si ho dokázal splnit. Před devatenácti lety rozjel Jiří Kejval ještě jako student vysoké školy malou firmu Techo na výrobu svítidel.

Autor: Archiv Jiřího Kejvala

Udělal z ní úspěšnou společnost na produkci kancelářského nábytku s miliardovými tržbami a pak ji prodal, aby mohla expandovat do světa. V jejím čele stojí jako úspěšný manažer dodnes.

Firma Techo v současné době patří nizozemskému výrobci nábytku – společnosti Royal Ahrend, která je čtvrtým největším výrobcem kancelářského vybavení v Evropě. Před ní jsou jen Američané, Švédi a Němci. „Tvoříme 25 procent Ahrendu. Ale jsme nezávislá firma, dokonce si občas se svou mateřskou firmou konkurujeme,“ objasňuje pozici Techa její zakladatel Jiří Kejval. A přirovnává situaci k automobilové společnosti Volkswagen, v níž si na trhu také konkurují automobily Seat, Volkswagen nebo Škoda. „Ale snažíme se proti sobě příliš nejít. Necháme rozhodnutí na klientovi. Když chce nábytek vyššího typu, nabídneme mu Ahrend. Když žádá střední proud, doporučíme Techo,“ dodává na vysvětlenou. Zákazníků mají dost po celém světě, jsou jimi nejen velké banky a zahraniční korporace, ale i menší firmy nebo školy. Nábytek z Techa je možné najít v České národní bance nebo Komerční bance v Praze, v ČSOB, na ruzyňském letišti, Sazka Aréně, ale je jím vybaveno i hodně škol, univerzit nebo nemocnic nejen v Česku, ale i v zahraničí. Například v Rumunsku, Velké Británii, Maďarsku, Polsku, Nigérii, Gabonu. „Teď děláme velký projekt nemocnice v Krasnodaru,“ doplňuje Kejval. Český trh není velký, proto firma většinu své produkce vyváží.

Začínali v garáži

Podnikat začal Jiří Kejval už v roce 1991 se svým spolužákem z Českého vysokého učení technického Martinem Kulíkem. „Vyráběli jsme svítidla v garáži, začali jsme pomáhat jednomu soukromníkovi a pak jsme se osamostatnili. Pro Ikea jsme rozjeli výrobu kancelářských doplňků. Ale na počátku devadesátých let šlo všechno rychle. Koupili jsme jednu fabriku, pak druhou a třetí. Nejdřív jsme měli patnáct lidí a za chvíli se zaměstnanci rozrostli na stovku,“ vzpomíná na začátky podnikání. A jak došlo na kancelářský nábytek? „Je to vždycky tak trochu o náhodě. Když jsme si chtěli koupit první velkou fabriku, kde se likvidovala výroba laboratorních přístrojů, a přišli jsme si do banky pro peníze, úředník nám řekl: Tak velký úvěr, když vyrábíte tak malé věci? To nejde. Nejdřív jsem si pomyslel: To je pitomec, ale pak mě napadlo, že když už děláme světla a kancelářské doplňky, tak proč nedělat i nábytek, ten je dost velký. Shodou okolností jsme dostali i nějakou zakázku, tak se z toho nakonec vyvinula výroba.“

Úvěr dostali a začali přemýšlet. „Ze začátku jsme to šmrdlali jako tehdy všichni. Čeští architekti byli poznamenaní sektorovým nábytkem. Žili v tom, že kancelářské vybavení je trochu jako nábytek pro obývák, jen s upraveným stolem. Ale to se brzy změnilo. Přišla druhá skupina lidí, kteří začali kopírovat, co viděli v zahraničí. Já jsem se k ní přiřadil.“ Jenže nechtěl zůstat u kopírování, chtěl přijít s vlastním originálním designem. A opět pomohla náhoda. Začali spolupracovat s Jiřím Maršálem, Čechem, který byl viceprezidentem firmy, která je pak koupila. V té době u firmy skončil, stal se proto jakýmsi poradcem Techa, předával jim kontakty. „Dohodil nám jednoho holandského designéra – Hanse Verbooma, který patřil k evropským špičkám v oboru.“ Navrhl nový kancelářský systém, který vyrábějí dodnes. „Díky tomuto absolutně nejúspěšnějšímu produktu jsme ve druhé půlce devadesátých let dosáhli raketového nárůstu. Byli jsme naprosto konkurenceschopní se západem, přitom jsme vyráběli z levnějších domácích surovin. Dnes už takovou výhodu nemáme, vyrábí se už téměř stejně draho jako v Holandsku, ale před deseti patnácti lety tu byl velký rozdíl.“ V té době neměli dost peněz, aby tak kvalitního designéra zaplatili, proto se dohodli, že bude dostávat procenta z prodeje. „Dodnes dostává peníze. Myslím, že na tom rozhodně neprodělal,“ říká s přesvědčením Kejval.

Když přišla sametová revoluce, byl Jiří Kejval ve čtvrtém ročníku vysoké školy a čekal ho ještě pátý ročník. Do toho závodně vesloval, dokonce byl v československé reprezentaci, získal 10. místo na mistrovství světa. Při tom ještě rozjížděl svoji firmu. Dnes přiznává, že kdyby přišla revoluce o tři čtyři roky později, asi by ve sportu dokázal daleko víc. „Není jednoduché dělat vrcholový sport a podnikat,“ připouští. Musel se rozhodnout a zvítězilo podnikání. V roce 1993 byl na svém posledním mistrovství světa, o rok později závodění úplně nechal. Ale se sportem neskončil. Každý den vstává po páté a chodí běhat nebo jde na vodu veslovat. Bez sportu by už žít nedokázal. Ostatně díky tomu si uchovává štíhlou sportovní postavu, i když hodiny tráví na poradách a jednáních.

Tvrdá škola od zahraničních investorů

Vedle výroby kancelářského nábytku založili společnost na development, kterou řídil jeho společník. Jiří Kejval se plně soustředil na vedení Techa. Ale úplně se nerozešli, i když mají některé aktivity rozdělené, jiné stále dělají společně.

Na křižovatce se firma ocitla v roce 1998, v době vlády Václava Klause, hospodářského útlumu a Klausových balíčků. „Měli jsme napůjčovány spousty peněz, přemýšleli jsme, co dál. Rozhodli jsme se, že se budeme rozšiřovat, po Slovensku jsme otevřeli pobočku i v Rumunsku, poměrně rychle jsme ji rozjeli a měli úspěch,“ popisuje dobu, kdy firma překročila české hranice. Ale na velkou expanzi chyběly peníze, banky už byly mnohem opatrnější než na počátku devadesátých let, nechtěly půjčovat, a když, tak na velmi vysoké úroky. Proto se rozhodli nechat do firmy vstoupit zahraniční investory, kteří potřebné finance přinesou. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí. „Měli jsme možnost buď zastavit rozvoj a počkat, až si na to vyděláme peníze, nebo získat peníze odjinud a pokračovat v expanzi. My jsme se rozhodli pro expanzi na úkor toho, že nám už firma nebude říkat pane.“

Do Techa vstoupily dva kapitálové fondy, tím hlavním byla britská finanční skupina Flemings, později přejmenovaná na JP Morgan Flemings. Investoři získali polovinu firmy. „Prožil jsem si dva roky lehké frustrace, protože jsem měl představu, že s penězi přijde i určitá forma know-how, ale investoři měli zájem jen o čísla. Dneska by mě to už nepřekvapilo, ale tehdy jsem byl ještě nezkušený, pořád jsem se s nimi dohadoval a hádal. Kdybych měl dnešní zkušenosti, mohl jsem si ušetřit čas i nervy,“ přiznává. Ale byla to dobrá, i když tvrdá škola. „Na druhé straně nás naučili systém reportingu a komunikace s akcionáři, to se nám teď hodně hodí, jsme v této oblasti na vysoké úrovni. Také nám přivedli vynikajícího finančního ředitele Honzu Šafránka, který nám strašně pomohl, vypracoval systém finančního reportingu, systém kontroly, podařilo se mu popsat každý proces, který ve firmě probíhá, a dát mu konkrétní formu a čísla. To znamená, že cokoli ve firmě provedeme, se nám okamžitě odrazí v číslech. Máme zpětnou vazbu, to je velké plus,“ oceňuje Kejval.

Po sedmi letech spolupráce s fondy prodali firmu společně velké nadnárodní holandské nábytkářské firmě Ahrend. Kejval měl možnost podíl fondů odkoupit, ale rozhodl se nelpět na majetku a raději pokračovat v expanzi. „Mně jde o to, dělat velké věci nad rámec České republiky, dělat je po celém světě, nejde mi o pocit, že něco vlastním. Dneska je stejně vlastnictví strašně rozmělněné, velké korporace patří jiným korporacím,“ vysvětluje své pohnutky, proč se vzdal firmy, kterou zakládal a udělal z ní jedničku na českém trhu. Prostě ho těší, že firma prosperuje. Ale méně zodpovědnosti než dřív necítí. „Cítím odpovědnost, a je úplně jedno, jestli firma patří mně nebo ne. Když uděláte chybu, je to naopak horší, že zklamete někoho, kdo vám věří. Důvěra, kterou od Holanďanů požívám, je velká a zavazující,“ dodává. Dnes má na starosti třicet států v Evropě a řídí zhruba čtyři stovky lidí. „Je to přesně to, co jsem chtěl dělat – velký byznys. Oblast kancelářského nábytku je dobrý byznys, který se globalizuje, což mi přinese možnost dalšího rozmachu,“ říká.

Uvažují i o dalším rozšíření výroby, například o pečovatelském nábytku, který je perspektivní, protože věková struktura se dramaticky mění. Ani trhu s kancelářským nábytkem se nevyhnula světová hospodářská krize. „Nábytek není věc každodenní spotřeby, firmy nenabírají lidi, naopak propouštějí, takže potřeba kancelářského vybavení klesá, každý se snažil oříznout všechny investice. Výměna zařízení může počkat,“ vysvětluje. V Evropě se trh v uplynulých dvou letech meziročně propadl až o čtyřicet procent, další meziroční propad na rok 2010 je kolem patnácti procent. „To znamená, že jsme na méně než polovině produkce proti první polovině roku 2008,“ říká Kejval. Není proto divu, že dva ze sedmi největších hráčů na trhu už zbankrotovali. „Na druhou stranu je to pro nás velká výzva, abychom posílili svoji pozici. Až se trh začne zvedat, abychom výrazně rostli. Proto máme plán, že bychom se měli zvětšit o deset procent. Ale letošní první pololetí to není žádná sláva,“ přiznává.

Kovářova kobyla nechodí bosa

Vybavení kanceláří už dávno nevypadá jako upravený obývák. Už neplatí, že lidé pracují v malých uzavřených kancelářích s pracovním stolem a skříní na dokumenty, ale pracovní prostory se otevírají a kancelářské vybavení vypadá úplně jinak než před lety. Zmizely skříně na šanony, protože všechny informace jsou uloženy v počítačích. Vybavit prostory firmy už také dávno neznamená jen dodat stoly, židle a skříňky do nějakého prostoru, ale je třeba vyřešit větrání, teplotu, osvětlení i akustiku, aby zaměstnanci spolu mohli komunikovat, ale vzájemně se nerušili. „Musíme klientům navrhnout řešení, aby celé pracovní týmy komunikovaly. Pokud nekomunikují, nepředávají si vzájemně informace, tak to nemůže fungovat,“ hájí nové trendy Kejval. Podle něj je potřeba zbourat každou zeď, každou příčku mezi zaměstnanci. A můžeme potvrdit, že v případě Techa naprosto neplatí lidové rčení, že kovářova kobyla chodí bosa. Přesvědčí se o tom každý hned při příchodu do sídla firmy v Hostivaři. Oslní vás velkoryse řešený obrovský prostor, umístěný v jedné z bývalých továrních hal, s moderními artefakty hned u vchodu s recepcí, odkud vidíte přízemí i nadzemní patro s pracovními stoly. A uprostřed pracovních stolů v kancelářských prostorách v patře sedí sám šéf: „Je nesmysl, aby šéf seděl v oddělené kanceláři, musí sedět s ostatními zaměstnanci, musí všechno slyšet a o všem vědět. Když je jinde než zaměstnanci, firma žije nějakým svým životem a šéf nic neví. Nesmí ztratit kontakt.“

Ale uznává, že ne všichni zaměstnanci mají novinky v podobě obrovských společných prostor v oblibě. Musí se naučit koncentrovat. Nikdo si nemůže hrát počítačové hry, protože každý, kdo jde okolo, vidí na monitor jeho počítače. Ani půlhodinové hovory s kamarády by okolí neakceptovalo.

Osobní kontakt podle Kejvala prostě nelze ničím nahradit, proto nevěří, že by se rozšiřovala práce z domova. „I když jsou dneska k dispozici všechny možné komunikační prostředky, člověk je zvyklý žít ve smečkách a má potřebu přímo sdělovat své pocity. Až se podaří nahradit osobní komunikaci, tak možná.“

Ve své „laboratoři“ zkouší, co funguje a co už ne. „Občas jdeme i do extrémů,“ přiznává. Jako slepá ulička se třeba ukázalo vyrábění nábytku na kolečkách, aby se pracovní stoly přemísťovaly podle potřeba, když jsou porady a schůze, mohly se stoly spojit. „Vůbec to nefungovalo, kvůli kabelům od počítačů to bylo docela hrozné,“ přiznává, proč od myšlenky rychle ustoupili. Ale pracují na technologii, kdy pracovní místo nebude přiřazeno uživateli, ale práci, která se na něm dělá. „Taky nespíte v koupelně, ale v ložnici, vaříte v kuchyni, a ne v pracovně, a na televizi se díváte v obývacím pokoji,“ obhajuje novou ideu.

A jak bude vypadat podle Kejvala kancelář budoucnosti? „Myslím, že všichni skončíme v kavárnách,“ říká. Spoustu běžných věcí, které se stále více automatizují, budou dělat počítače, ale v kreativitě bude člověk ještě dlouho nenahraditelný. A k tomu, aby mohl kreativně pracovat, potřebuje kreativní prostředí.“ Lidi mají rádi kavárny, takže je to jedno z tvůrčích míst. Trochu mluvím proti našemu byznysu,“ usmívá se.

Rodina, práce, sportovní diplomacie

Úspěšný podnikatel a manažer nemusí být jen workoholikem, který žije pouze svou prací. Pro Jiřího Kejvala je na prvním místě rodina, i když přiznává, že bez obětavé manželky, která byla ochotna opustit vlastní kariéru a věnovat se jejich třem dětem, by nemohl dělat všechno to, co dělá. „Jsem multidisciplinární, kromě práce dělám i pro Český olympijský výbor. Musím se věnovat více věcem, abych mohl jít dál. Když děláte víc věcí, které vás naplňují, nabíjí vás to do další práce,“ věří.

Sportovní diplomacie ho baví. „Tomu se chci v budoucnu věnovat. Chci v rámci českého olympijského marketingu pomáhat českému veslování. To je můj sport, můj koníček, ty lidi mám rád,“ vyznává se ke staré lásce, která lety nezrezivěla.

A jaký je podle Kejvala, který přešel z garáže na evropský trh s nábytkem, zaručený recept na úspěch? „Musíte mít štěstí. Bez toho neuspěje ani ten nejschopnější manažer na světě. Ale jak známo, štěstí přeje připraveným. Je potřeba být pracovitý. Bez toho to nejde. To jsou základní podmínky úspěchu,“ přidává svůj recept.