Jiří Kolbaba procestoval 130 zemí, z nichž si přinesl i řadu poznatků o podnikání v cestovním ruchu. Tuzemské kanceláře podle něj pokulhávají za světem hlavně v cenách. „Last minute zájezdy v zahraničí bývají podstatně levnější,“ říká.
Autor: Jakub Stadler
Jak se vůbec lze tímto původně koníčkem uživit?
Je to velký experiment. Měl jsem vizi, že se naučím psát, mluvit, fotit, v čemž se stále za pochodu zdokonaluji. Rekreanty na zájezdech učím fotit. Kupodivu to funguje, i když někdy musím vydržet se čtyřmi korunami v kapse a druhý den dostanu balík peněz. Přivezený materiál se snažím uplatnit na trhu, organizuji fotografické výstavy u nás i v cizině. Nyní chystám výstavu v Německu, připravuji v New Yorku, mám nabídky z několika míst v Rusku. Píši pátou knihu, ročně mám řadu besed pro českou veřejnost, například naposledy v plenéru pod osvětleným chrámem svaté Barbory v Kutné Hoře, rozhlasový pořad o cestování.
Jaká je role sponzorů? Skoro nikdy jsem za peníze sponzorů necestoval. Nabízím jim účast na mých výstavách a projektech, na které chodí řada lidí pro ně z určených cílových skupin. Získávám je poměrně snadno a často, někteří poskytnou peníze, jiní produkty, jež třeba testuji a poskytnu jim propagaci. Občas dostanu nějakou letenku nebo ubytování. Funguje to tak dobře, že někdy i sám mohu pomáhat humanitárním aktivitám, podporuji například onkologické oddělení v Brně. Neovlivňuje sponzory krize, kdy firmy nemají tolik peněz na tyto účely?
Jsem naprosto překvapen, že se mi začíná dařit právě až v poslední době. Za poslední dva roky jsem získal svoje nejvýznamnější, nejprestižnější a ekonomicky nejsilnější partnery do svých různých projektů. Kontakty mi zajišťuje specialista-konzultant, já sám se v tom neangažuji.
Spočítáte vůbec, kolik zemí jste procestoval?
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale byl jsem ve 130 zemích na všech šesti kontinentech naší planety. Nejexotičtější cestou mého života určitě ještě bude Antarktida, kam se, doufám, vrátím.
Co míváte na talíři v odloučených koutech světa?
Rád ochutnám kdeco, lecjaký hmyz, červy, hady. Jeden pokrm jsem ale vždy odmítl, a to pečenou krysu. Pil jsem opojnou kávu, kumys. Nejbizarnější jídlo, které jsem kdy snědl, bylo asi v Číně, kde mi naservírovali čtyři smažené škorpióny. Bylo to křupavé a docela dobré.
Turistický byznys je podle mnohých stále v krizi. Jak to vidíte vy?
Na straně jedné se nemůže vyhnout globální krizi, struktura a počet zájezdů jsou jiné. Na druhé straně to mnohá čísla popírají, neboť některé zájezdy se prodávají lépe, třeba do exotických lokalit. Myslím si, že ti, kteří měli ušetřeno na dovolenou, peníze mají a utratí je v tomto roce stejně jako loni.
Jaké destinace tedy nyní lákají? Každopádně exotika je naplněna. Já sám teď hledám nějakou dovolenou po mnoha letech a skoro vše je vyprodáno. Například na ostrovech v Indickém oceánu. Jsou cestovky, které si velmi pochvalují nárůsty prodejů. Přesto, kde je pověstná díra na trhu, na niž lze přitáhnout další klienty? To hlavní, s čím přicházejí cestovní kanceláře v poslední době, jsou různé on-line služby. Lidé si mohou na webu nalézt dovolenou kdekoli ve světě, sestavit si itinerář a zakoupit si ji. Tím pádem ušetří peníze, čas a pohodlí. Zájezd je možné koupit v jiné zemi a cestovat odtamtud. Nelétá se jen z Prahy a Brna, ale i z menších měst v tuzemsku, třeba z Pardubic. To je další zajímavá nabídka, které by mohly naše kanceláře využít. Takže budoucnost spočívá v elektronizaci služeb? Nemyslím si, že pouze v tom. Podnikatelé se musejí snažit udržet si klienty rozšiřováním a zlepšováním dalších nabídek. Vše se prolíná, tentýž hotel prodává několik cestovních kanceláří po celém světě. Termíny jsou podobné, ceny však rozdílné. Německé a rakouské cestovky dokážou nabídnout stejný hotel a služby za výrazně nižší ceny. Nevýhodou je ale nutnost cestovat na letiště třeba do Mnichova nebo Vídně. V čem dále pokulhávají domácí cestovní kanceláře za zahraniční konkurencí? Velkým handicapem jsou podmínky zájezdů na poslední chvíli. Nemáme ten systém tak propracovaný a nedostaneme se na optimální cenu, jak tomu bývá u německých nebo rakouských cestovních kanceláří. Tam cena skutečně klesá o 60 i 80 procent těsně před zájezdem oproti původní ceně. V České republice to je tak dvacet procent. Co zapříčiňuje tak velký rozdíl? Ti, co nakupují ve velkých objemech, si mohou dovolit dát výrazně nižší cenu. Každý správný západní obchodník ví, že je lepší prodat za „pusinku“ než vůbec. Naši to drží až do poslední chvíle a potom to případně naplní rodinnými příslušníky nebo kamarády. Další věcí, která mě vyloženě uráží, jsou nezbytné nespecifikované poplatky k cenám. Takové katalogy okamžitě vyhazuji, pro mě to je neseriózní chování. Všechny cizí cestovky to mají zahrnuté do ceny. Co vás upoutalo v nabídkách zahraničních cestovních kanceláří?
Zejména to, jak se umějí chovat k rodinám s dětmi. Cizinec ví, co kupuje za produkt, pokoj, s kolika dětmi se tam vejde. Dozví se, jestli s sebou může vzít psíka, je tam internet zadarmo.
Abychom jenom nedštili síru, je také něco na domácím trhu pozitivního?
| JIŘÍ KOLBABA (53) |
| Jiří Kolbaba se narodil 15. dubna 1957 v Brně. Studoval aranžérství a výstavnictví na Obchodní škole, poté pracoval v reklamních odděleních různých firem (Tuzex, Automotodrom Brno). Od roku 1989 vedl vlastní reklamní agenturu, pomáhal zakládat struktury reklamního trhu v Česku. Posledních 16 let intenzivně cestuje a fotografuje po celém světě. Je viceprezidentem Českého klubu cestovatelů. Je rozvedený, má jednoho syna. |
V poslední době jsem si všiml, že je bohatší nabídka zejména turistických dovolených v České republice. Šest milionů tuzemských dovolených je úžasné číslo a tady se nabídka určitě zkvalitňuje.
Největší pokles zájmu je o Řecko. Je se tam čeho obávat? Problémy přinášejí výborné ceny, které mají lákat návštěvníky. Velmi pravděpodobně se dá očekávat, že každý seriózní hotel či podnikatel udělá právě teď absolutně vše pro to, aby pobyt zpříjemnil, přitáhl lidi a krize se neprojeví. Mohou se však projevit problémy s trajekty, leteckou dopravou. Obskakovali vás někde jako krále zadarmo? V Indonésii jsem byl úplně sám v bazénu v hotelu a číšníci žádostivě koukali, abych si něco konečně přál. Jenom jsem naznačil, že bych se něčeho napil a jeden z nich skočil a setnul kokos, druhý kytičku a třetí lísteček a udělali mi neuvěřitelně velký míchaný nápoj a tanečním krokem přinesli. Ne za pět set, sto, ale za dvanáct korun. Kam by mohly cestovky nově upřít zájem?
Situace se výrazně změnila. Ještě před pár lety jsme kdejaké lokality nenalezli v katalozích, dnes je tam spolehlivě uvidíme. Občas jsem přivezl strategickou informaci, že například v Egyptě se nemusí jezdit pouze po Nilu a k moři, ale též do oáz na jihozápadě. Sotva jsem to zmínil v médiích, cestovky tam začaly posílat své klienty. Stejně se zachovaly po mém návratu z Antarktidy v roce 2001. Někdy jsem i pomáhal tyto nabídky zpracovávat.
Takže už zde nejsou, cestovatelsky řečeno, žádná bílá místa na mapě?
Doporučil bych více nabízet teritorium Pacifiku. Myslím si, že by se tady našla klientela, byť musí být movitější. Je tam ještě velmi mnoho lokalit, kam se příliš nejezdí. Absolutní špičkou je Fidži, ale i řada dalších oblastí. Stálo by za to více nabízet Afriku se zkušenými průvodci.
Mohou být limitujícími faktory hrozby přírodních katastrof či bezpečnostní rizika?
Na toto se bude vždy myslet, že tam, kde jsou sopky nebo zemětřesení se jezdí méně nebo s určitým napětím. Podle hrozby případného výbuchu se ale rozumný člověk nemůže rozhodovat. Já primárně nejezdím do zemí s válečnými konflikty, rád ale navštívím Myanmar, Kubu nebo středoamerické země, kde nejsou úplně demokratické režimy. Hlavně se ničeho přehnaně neděsme.
Většina lidí ale jezdí si na dovolenou odpočinout. Jaké pohodové destinace můžete doporučit?
Zde musím opět zmínit Česko. Hrozně rád jezdím do Krkonoš či Krušných hor. Ale nejen na českou stranu, ale také na německou. V Evropě bych doporučil Španělsko, Norsko, dále mexické ostrovy, ostrovy Malých Antil v Karibiku. Miluji Severní Ameriku s jejími národními parky, v Africe Namibii, Jihoafrickou republiku i Čechy oblíbené Tunisko. Je dobré nezůstat na severu a podívat se do pouště.
A co Asie? Na Arabském poloostrově miluji sultanát Omán. Když už jedeme nakupovat do Dubaje, stojí za to tam přejet či přeletět. Je to úchvatná země s fantastickými biotopy a velmi bezpečná, kde nevědí, co je to kriminalita. Nezamykají domy ani auta, což je u nás nemyslitelné. Jak v tomto světle vypadá prostředí v Česku?
Jsem velmi zklamán z toho, jak se k sobě chováme. Přestali jsme se na horách a na vesnicích zdravit. Před pár dny jsem projížděl Českým rájem, Krušnými horami a Krkonošemi a byl jsem tím šokován. Turisté ubyli na přírodních a kulturních památkách, třeba na zámku v Lednici.
A co porovnání služeb?
Služby jsou na jedné straně slušné. Například jsem v Krušných horách objevil chatu s názvem Kalahari, kterou otevřela jedna žena po návratu z Afriky. Jsou tam vlídní a milí lidé. V globálu ale na sebe moc vlídní nejsme. To v Německu to je úplně jiné. Mrzí mne, když vidím zdevastovaný Klínovec a na dohled Fichtelberg, kde všechno funguje. Mnoho Čechů tam jezdí za občerstvením, na nákupy, ale též pro řemeslníky s levnější cenou a poctivou prací.
Slyším dobře, levnější práce v Německu? Jeden příklad za všechny. Známí chtěli dělat schody v domě a české firmy se pořád ošívali a neměli se k tomu. Zavolali německou firmu, přijel majitel s dělníkem, usmáli se, proměřili a za 14 dní je jeden muž nasadil. Tím to ale nekončilo, za pět dní poté přijel šéf se zeptat, jestli jsou spokojeni, jestli se to dobře usadilo a teprve potom se platilo. Žádné zálohy, pivo… A za měsíc volal znovu. To jsme ale trochu odbočili, kam za dobrodružstvím na cesty? Pro mne je to Jižní a Střední Amerika a Afrika. V Asii snad v Indii, Pákistánu a Bangladéši, vše ostatní je spíše pohlazení. Doporučil bych ostrovy velkých světových oceánů, kam my, Češi, málo jezdíme. K tomu lze přiřadit zajímavé okružní plavby. Ty ale patří k nejdražším nabídkám…
Já jsem absolvoval asi tucet okružních plaveb po celé planetě. Třeba na Aljašce, v Indickém oceánu nebo Pacifiku či Středozemním moři. Někde to jsou velmi levné cesty a skvělé na relax, poznání a společenský život. Na takové lodi se sejdou lidé z 50 či 60 zemí světa a rovněž personál je kosmopolitní. Jede tam pět či šest tisíc lidí a je obdivuhodné, jak to všechno funguje.
A jak to tedy na těchto „plovoucích hotelích“ funguje?
Je dost času na odpočinek, četbu, nebo se něco dozvědět o navštěvovaných místech. Na zastávkách je jeden až dva dny na praktické poznání. Je to zase jiná forma cestovního ruchu.
Mění se nějakým způsobem požadavky klientů na služby cestovních kanceláří?
Klienti jsou právem náročnější. Jsou specializované cestovky zaměřené na sportovní turistiku a další činnosti, nabídka je velmi úplná. Rezervy jsou nejčastěji v ceně. Na druhé straně nakupujeme někdy hekticky a nepromýšlíme detaily a důsledky. Zapomínáme třeba na pojištění a smluvní zajištění věcí, na kterých nám záleží.
Z toho asi vyplývají někdy nevraživé scény… Vadí mi, že mnozí klienti, což jsem zažil na vlastní kůži, už vyjíždějí na dovolenou předem napruženi, že to té cestovce „osolí“. Pokazí si vlastní dovolenou a všem v okolí. Chtějme za své peníze patřičné služby, na druhé straně se ale může stát něco nepředvídatelného, za což průvodce nemůže a vyžaduje alespoň trochu tolerance, což my neumíme. Vzniklé napětí potom provází celý pobyt. Někdy ale zůstanou po krachu v cizině napospas všem. Je to normální chování? Nelze předjímat, že cestovka, u které si klient koupí zájezd, zkrachuje. České zákony ale nejsou dokonalé, aby pamatovaly na důstojné řešení tohoto problému. Je to nepořádek v morálce a právu. Nepamatuji si, že by byl někdo tvrdě potrestán, pokud to rozkrade. Je třeba pro klienty poslat letadlo, ale kdo jej zaplatí, když podnikatel je nezvěstný nebo říká, že nemá peníze, stát dá ruce pryč a pojišťovna to také neřeší. Už jste se zmínil o vlastní netypické dovolené. Prozraďte, kde bude relaxovat slavný expediční cestovatel? Slíbil jsem partnerce, že pojedeme na klasickou dovolenou. Po všech těch letech trmácení jsem tímto způsobem nikde nebyl. Fotoaparáty si sebou sice vezmu, fotit ale budu pouze ráno a večer. Přes den budu „lenošit“ a psát další knížku. Vybereme si zřejmě relativně blízký Kypr, protože daleko se nalétám dost a dost. Nedávno jsem byl například na Galapágách. Galapágy, to zní lákavě i tajemně. Co jste tam dělal?
Je to naprostý zázrak, protože tam se zvířata nebojí člověka, stejně jako v Antarktidě. Lachtan přijde až do zahradní restaurace a lehne si vedle vás. Fotit je lze z pár centimetrů, zejména leguány nebo želvy.
Tam asi není snadné se dostat?
Zájemce musí v Ekvádoru požádat o povolení vstupu do tohoto národního parku a zaplatit 110 dolarů, což je poměrně hodně. Vysoká cena je za přelet nebo plavbu lodí a také tam je draho, aby se počet opravdových zájemců o divokou přírodu trochu „pročistil“. Na místě se musí všichni korektně chovat, nesahat na zvířata, nekrmit je, což je velmi přísně hlídáno.
Co vůbec nyní především stěžuje cestování?
Největší hrozbou je světový terorismus. Po 11. září 2001 se definitivně změnila struktura, režie a mechanizmy cestování na všech úrovních. Je to patrné na všech letištích, hraničních přechodech. Musíme si na to zvyknout, některé země či režimy toho ale zneužívají. Patří sem i již zmíněné přírodní katastrofy.
Můžete být konkrétnější?
Třeba Severní Amerika se chová pod dojmem toho, co se tam stalo, velmi upjatě a přehnaně. Kontroly jsou vedeny velmi nedemokraticky. Podobně mezi Izraelem a Palestinou. Člověk zvažuje, jestli to je potřebné a jestli to už překročilo jistou mez slušnosti. Stejně ale nezbývá nic jiného, než to polknout a absolvovat tu ponižující proceduru. Mezi zeměmi ve Střední Americe jsem zažil nesmyslné buzerace, stejně jako mezi Nigerem a Burkinou Faso. Zabavují cestovní doklady, protože jsme pro ně neznámá země. To je potom záminkou pro vymáhání úplatků. Je to otázkou nervů a času, jestli jim zaplatit nebo nikoli. Já většinou bojuji a ve velmi málo případech jsem sáhl po penězích, když už to nešlo jinak.
Není to osudem malých zemí všeobecně, že se k jejím občanům chovají pohrdavěji než třeba k Američanům? Třeba slovenští politici vybavili vstupní víza na hranici pacifického ostrovního státu Kiribati pro své občany a naši to neudělali. Když jsem přijel a požádal o vstupní vízum podle informací Ministerstva zahraničních věcí, tak mě zatkli a uvrhli do vězení. Jak jste vůbec s cestováním začínal, kdy si člověk plně neuvědomuje možné problémy?
Začátkem 90. let minulého století jsem začínal podnikat v oblasti reklamy a marketingu. Začal jsem trochu cestovat a poznávání jiných kultur, norem chování a přírodních biotopů se mi zalíbilo natolik, že jsem jezdil stále častěji. Učil jsem se o tom psát a mluvit a najednou mi podnikání začalo „překážet“. Firmu jsem postupně rozpustil i vzhledem k nevyhovujícím podmínkám pro podnikání a rozhodl se většinu času žít mimo Českou republiku.
To ale vyžadovalo počáteční kapitál…
Dokázal jsem cestovat za stokoruny i statisíce korun, podle toho, kolik jsem měl k dispozici. Na cestách jsem byl třeba devět měsíců v roce a stávalo se mým zaměstnáním.
Absolvujete nějakou přípravu před výjezdem na expedici?
Důležité je hodně číst o lokalitách, kam míříme. Tím se předejde mnoha problémům, které by mohly poznamenat jinak krásné zážitky. Když potkám Polynésany, Afričany v Etiopii, potomky Mayů ve Střední Americe, tak jsem z toho konsternován. Zlých zážitků proto nemám mnoho, snad když mne okradli s pistolemi a noži na Papui Nové Guiney. Uloupenou fototechniku jsem však vzápětí dostal zpátky od policistů. V Indonésii a Nikaragui jsem tomu předešel včasným zákrokem.
Kde světoběžník vašeho formátu ještě nebyl? Pár dětských snů jsem si ještě skutečně nesplnil. Proto se v letošním roce chystám konečně zajet do Japonska. Každou chvíli mi to někdo „omlátí“ o hlavu, jaký že to jsem cestovatel, když jsem nebyl v Japonsku a také v Peru. Velmi rád bych se dostal na severní pól. Čeká mě také opět něco v Mexiku a Austrálii. Již mám letenku do tureckého Kurdistánu, rád se vracím do Alp. Baví mne to stále více. Říká se ale, že muž si zničí své klukovské sny tím, že je uskuteční. Souhlasíte?**
Trefil jste hřebíček na hlavičku. Mám jasné představy z dobrodružných knih o mořeplavcích či objevitelích, a když pak do těch oblastí zavítám, jsem pochopitelně trochu zklamán, že to je jinak. Musíme se s tím smířit, že vývoj pokračuje. Umím si však promítnout romantické příběhy do současných reálií a porovnat je.
