Když v 19. století nařídila Vídeň v monarchii užívání dvojitých oken, Češi a jistě i další národy pravděpodobně reptali. Jenže v éře dražších a dražších fosilních paliv se ukazuje, jak prozíravé toto rozhodnutí mocnáře bylo.
Studie Ekologického institutu Veronica upozornila právě na historickou příčinu toho, že lidé žijící ve starých domech na našem území nemají dnes nezaplatitelné účty za energie jako lidé v zemích, které podobné stavební standardy nezavedly. Nikdo asi nepochyboval, že je dobré šetřit palivem. Jen prostě tenkrát málokdo dohlédl prozíravost rozhodnutí.
Noví obchodníci s uhlím
Nevíme, jestli kdysi v císařské Vídni proti normě lobbovali prodejci uhlí, nebo se ji naopak snažili protlačit skláři či výrobci okenních rámů. Dnes ovšem „obchodníci s uhlím“ v Bruselu hájí své zájmy vehementně. A navíc se snaží vytvářet dojem, že lobbují i za celý průmysl.
Jenže to tak není. Například řediteli firmy vyrábějící izolační materiály Knauf Insulation se nelíbí, že EU nemá závazný cíl pro energetickou efektivitu. Předsedovi Evropské komise Josému Barrosovi napsal: „Kdyby slova byla činy, otvíral bych v Evropě každý měsíc novou továrnu na izolaci. Ale protože nejsou, tak jednu v Itálii zavíráme a místo ní otvíráme tři nové: v USA, v Asii a v Turecku.“
Skupina německých firem – například energetický kolos RWE – tvrdě napadla směřování své země k obnovitelné energii. Ale Siemens či Bosch stejně jako celé sdružení německého strojírenského průmyslu se k tomuto tlaku připojit odmítly. „Nepodepsal jsem to a podepsat nechtěl,“ divil se šéf odborového svazu stavebnictví, energetiky a chemického průmyslu, když našel pod apelem i své jméno.
Evropský průmysl drží čtyřicet procent globálního trhu s technologiemi pro obnovitelné zdroje. Více než Čína. Výrobci se zároveň soustřeďují v první řadě do zemí, kde je po technologiích vyšší poptávka. Dánsko je například světovým lídrem ve výrobě větrných elektráren. Dojde-li k oslabení progresivní energetické politiky, starý kontinent své silné postavení a konkurenceschopnost ztratí.
Chabé cíle
Evropská komise minulý týden zveřejnila návrh tří očekávaných unijních energetických a klimatických cílů do roku 2030. Je zjevné, že podlehla hlasitě protestujícím „obchodníkům s uhlím“. Vytyčila chabý cíl pro skleníkové emise, tedy jen slabé snížení závislosti na dovozu ropy a plynu. Ještě méně výrazný je cíl pro obnovitelé zdroje. Obou met Evropa prakticky dosáhne jen na základě opatření, která už jsou v běhu. V boji proti plýtvání energiemi raději komise nestanovila cíl žádný.
Brusel roku 2014 však není Vídní předminulého století. Úředníci nám nic nenařizují a rozhodovat budou v březnu předsedové vlád. Německo, Francie, Itálie a dalších pět zemí se již dříve postavily za tři závazné a ambicióznější cíle, které by skutečně zaručily pokračování inovací a modernizaci energetiky.
České ambice
Česká ekonomika je v Evropské unii pátou nejhorší z hlediska energetické efektivity, ale zároveň máme velkou strojírenskou tradici. Ne náhodou je plzeňská Škodovka jedničkou ve výrobě hřídelí pro větrné elektrárny. Rusnokova vláda bez důvěry tři závazné cíle odmítla.
Nový premiér Sobotka by se však měl držet volebního programu své strany a také koaliční smlouvy. Oba dokumenty jasně slibují zákon o snížení závislosti na fosilních palivech po úspěšném britském vzoru, investice do zateplování i domácí čistou energii. Využije novopečený předseda vlády šanci prosadit tuto slibnou politiku – v Bruselu i v Praze?
Autor je energetickým expertem Hnutí Duha
Čtěte také:
Dana Drábová: Buď se v energetice mýlíme my, nebo Německo
Energetická koncepce dál počítá s jádrem a dostavbou nových bloků
