Jiří Mach je hlavním odborníkem Věcí veřejných pro oblast životního prostředí. Řadu svých návrhů dokázal prosadit do koaliční smlouvy či programového prohlášení vlády. Dlouhodobě se věnuje například neutěšenému stavu ovzduší na Ostravsku.
Foto: Jakub Stadler
Problémům s ovzduším na Ostravsku není věnována potřebná pozornost. Podle odborníků přitom mělo být řešení tamní situace hlavním tématem již ve volebním období 2006 až 2010. Je to podle vás podceňované téma?
Určitě je dlouhodobě neřešené. Je z něho sice politické téma, ale jedna věc je vůle ho řešit, druhá schopnost řešení prosadit. Zatímco vůle k řešení je, schopnost prosadit potřebné změny v Poslanecké sněmovně je kvůli různým lobbistickým skupinám velmi obtížná.
Věci veřejné měly ve volebním programu nový zákon na ochranu ovzduší. Podaří se ho prosadit tak, aby začal platit, ještě než se před příštími volbami rozjede další předvolební kampaň?
Loni v září přišel poslaneckou iniciativou Kristýny Kočí (VV), Pavola Lukši (TOP 09) a Pavla Drobila (ODS) návrh novely zákona o ovzduší ve zrychleném režimu projednávání. Poslanecká sněmovna se však chtěla zákonem zabývat klasickou formou. Postupně je hlasování o tomto návrhu odkládáno a zákon při projednávání doplňován pozměňovacími návrhy, z nichž některé jej bohužel zcela paralyzují.
Jak by se tedy měla situace řešit?
Především by mělo jít o zlepšení špatné kvality ovzduší, o čemž by měla být široká politická shoda. Kromě opatření „poslanecké“ novely je vládě nyní předkládán zcela nový zákon, který by měl stanovit další nezbytná opatření v ochraně ovzduší.
Pokud se shodneme, že znečištění ovzduší na Ostravsku je opravdu zásadní problém, nemělo by být jeho řešení tématem koaličního jednání?
Máte pravdu, že koalice má obrovský potenciál tento problém řešit. Bohužel i v řadách koalice nalezneme poslance, kteří nemají problémy s kontroverzními pozměňovacími návrhy souhlasit. Obávám se proto, že nový zákon bude mít cestu poměrně složitou.
Je to spíše výjimka, nebo pravidlo, jak se čeští poslanci staví k zákonům z oblasti životního prostředí?
Není to bohužel výjimka, a nejenom v období fungování této vlády a předkládání jednoho zákona. Je to už asi takový folklor ve Sněmovně, „přílepkovat“ zákony, pozitivně i negativně. Evidentně poněkud pokleslá politická kultura, nadmíra morální flexibility některých představitelů vlády a absence konkrétních opatření, pravidla lobbingu a podobně – to vše dosti svazuje průchodnost prosazování skutečně věcných a nutných návrhů.
Věci veřejné měly z parlamentních stran asi nejvýraznější program v oblasti životního prostředí, vy jste jeho autorem. Jeho velkou část se podařilo prosadit i do programového prohlášení vlády. Jak se ale daří tyto věci plnit a posouvat dopředu?
Byla to především společná práce. Koaliční program byl nakonec relativně velmi bohatý na environmentální témata, koaliční smlouva a programové prohlášení vlády také. Hodnocení po tři čtvrtě roce je zatím předčasné. Bohužel již nyní sleduji, že některá témata jsou i pro koaliční partnery poněkud choulostivá.
Nešlo mi ani tak o výsledky, spíše o to, jak vnímáte trendy a vůli programové prohlášení v této oblasti plnit.
Vnímám to malinko s rozpaky. Protože pokud se pro stranu stane nějaké téma prioritou, pak je třeba zaujmout také určitou pozici tvůrčího garanta tohoto tématu. Neříkám, že by Věci veřejné měly mít na starosti přímo ministerstvo životního prostředí. Nicméně měly by být tím, kdo udává tempo, aktivizuje priority a žene je dopředu. Je vidět, že v řadě věcí trochu zezelenalo ministerstvo dopravy, což je bezesporu sympatické. Na druhou stranu ministerstvo životního prostředí po politické eskapádě ministra Drobila stále poněkud přešlapuje mezi vymezováním vůči různobarevným ideologiím či skutečně kompetentním vedením úřadu.
Proč Věci veřejné nedokázaly získat rezort životního prostředí, a přitom se na tomto tématu před volbami silně profilovaly?
Věci veřejné měly během koaličních vyjednávání mnohem větší ambice, co se týče rezortu životního prostředí. Ono se to trochu dezinterpretuje tak, že mělo dojít ke zrušení ministerstva životního prostředí. Naopak mělo dojít ke konsolidaci dlouhodobě problematických kompetencí s jinými rezorty. Tedy vytažení těch oblastí, které historicky a prakticky pod životní prostředí patřily a nyní jsou centrem řady sporů například s ministerstvem zemědělství či ministerstvem pro místní rozvoj. Příkladem budiž kompetence a problémy v oblastech vodního hospodářství, střety ochrany přírody a zemědělského či lesnického využití území a obecně agenda kolem územního rozvoje. Samozřejmostí je racionálně myslící ministr pro vedení takto posíleného rezortu a minimální politizace témat. To, že se to nepovedlo, lze považovat za určitou prohru. Ale vzhledem k tomu, že Věci veřejné získaly až třetí největší počet hlasů z koaličních stran, myslím si, že skromnost je vhodnější přístup.
Když jste zmínil biokoridory. Ani jeden ze tří rezortů, které mají tuto oblast na starosti, netuší, v jakém jsou stavu, natož kdy budou dokončeny…
Obecně vzato mám dojem, že jako Česká republika umíme přijímat závazky, aniž bychom si plně uvědomovali, že je umíme také efektivně plnit. Nedávno jsem se konkrétně těmi územními systémy, právě i biokoridory a biocentry, zabýval a nabyl faktického dojmu, že kdysi je někdo nakreslil na papíře podle nějaké metodiky, ale tím to skončilo. Realizace je ve výsledku velmi žalostná, problematická pro stavaře a pro ochranu přírody ve velké míře neúčinná. Přitom mají tvořit stabilizační páteř krajiny, tedy nejenom propojení chráněných území, ale také prostor pro migrační tahy. Pokud otázka směřovala k tomu, zda má být nějaké datum dokončení biokoridorů, obávám se, že bude hodně daleko.
Když přejdeme k tématu biodiverzity, jaké kroky se dělají pro to, aby v roce 2020, datu stanoveném Evropskou unií, skončilo posuzování stavu druhové rozmanitosti lépe než loni?
Ta otázka je směrovaná primárně na ministerstvo životního prostředí. Osobně si myslím, že se pokračuje spíše v soudobém systému, v jehož rámci se dělají občas proklamace a občas dílčí změny. Především by se měl změnit pohled z konzervativního „zeleného mizantropismu“ na racionální a efektivní ochranu přírodních hodnot „s lidmi pro lidi“. Netrpět představou, že to, co je zavřené v chráněných územích, ochráníme, protože zjišťujeme, že na mnohdy finančně náročný management postrádáme peníze. Na druhou stranu lze efektivně chránit přírodu nikoliv zákazy, ale určitými pravidly lidské činnosti, která budeme respektovat. Velmi vlažně přistupujeme k celé řadě mezinárodně aplikovaných témat, příroda ve městech, lidé v přírodě, dobrovolná chráněná území, prostor pro samovolné, mnohdy levnější a efektivnější přírodní procesy.
Jiří Mach (30)
Vystudoval Přírodovědeckou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity. V politické straně Věci veřejné působí jako nezávislý odborník pro oblast životního prostředí. Je jedním z hlavních autorů kapitoly životního prostředí v koaliční smlouvě, jejíž priority se objevily i v programovém prohlášení vlády. Od roku 2010 působí jako ředitel odboru územních vazeb ministerstva životního prostředí.
Nedojde v souvislosti s otevíráním rezervací k debatám o možnosti těžby dřeva, turistických komplexů a podobně?
Obávám se, že v současnosti jsme přesně v tomto stavu. Plošně máme spoustu chráněných území, ale nejsme schopni garantovat efektivní ochranu přírody. Proto jsou neustálé spory a střety. Vezmu-li dva naše největší národní parky, tak Krkonoše už jsou, když to řeknu ošklivě, zábavním parkem a lukrativní stavební parcelou. Správa národního parku tam je v podstatě spíše na udělování výjimek. Na Šumavě leží spousta peněz rovněž v lukrativních parcelách a zakázkách na těžbu kůrovcového dřeva. A obávám se, že systémem, který u nás aplikujeme, to v budoucnu postihne většinu chráněných území. Ať již těch vyhlášených či připravovaných.
Právě podobný přístup si však řada lidí představí pod vaší formulací „otevírání chráněných území lidem“.
Otevřít ochranu přírody lidem neznamená přehodit ji investorům a betonářům, ani to, že se tam postaví hotely. Oni samotní vnímají, že značka chráněného území také prodává. Chráněná území však mají bezesporu určité poslání, které by bylo vhodné celospolečensky respektovat: Kromě ochrany přírody i funkci osvětovou a vzdělávací včetně měkké turistiky. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že příroda je za normálních okolností dynamicky se měnící mozaikou. Není to statický produkt historie. Narušování působené člověkem v ní má své místo. O to více, že většina předmětů ochrany je v našich podmínkách podmíněna historickou činností člověka. Je to vidět i na tom, že přírodně velmi cenná území jsou z ochranářského pohledu ta středně narušovaná s pestrou nabídkou stanovišť, například ve vojenských prostorech či pozůstatcích „škodlivé“ lidské činnosti, spontánně zarůstajících lomech a výsypkách uhelných dolů či nepříliš intenzivně obhospodařované krajině.
Jak je to s agroenvironmentálními dotacemi, které mnohdy neplní svůj účel? Neměly by být vypláceny pouze ve vybraných případech?
Technicky je z ochranářského hlediska téměř jedno, pokud někudy projede traktor se sekačkou či pluhem, protože kdysi tuto funkci měli například srstnatí nosorožci či mamuti. Stejně tak je relativně jedno, pokud někde bude týden tábořit školní výlet nebo se tam na nějaký čas usadí stádo zubrů či krav. Podstatná je intenzita a plošný rozsah – ideálně střední a prostorově nevyrovnaný. Agroenvironmentální dotace byly možná dobrý nápad, ale realizace se příliš nezdařila. Zvláště je-li typický český zemědělec na dotacích závislý, což samo o sobě považuji za špatné.Dotace tohoto zdánlivě přírodě blízkého typu jsou nastaveny tak, že jsou realizovány k určitému termínu. Vše se k tomuto datu poseče, krajina zcela homogenizuje a zemědělec pobere dotace bez toho, aniž by mnohdy věděl, jaký je jejich primární účel. Nebo naopak plošně dominuje řepka či fotovoltaické elektrárny jen proto, že je to uměle finančně zvýhodněno. Pak lze těžko dělat nějakou diverzitu, o biodiverzitě či racionálním přístupu k tématu životního prostředí nemluvě.
