Teplota klesla během pár hodin o 17 stupňů, napadlo 80 centimetrů sněhu, po stráních se valily laviny a lidé do toho přesto šli. Hnala je arogance a přebujelé ego. V horách řada turistů, kteří za „trek“ zaplatili desetitisíce, čeká, že se o ně postará někdo jiný. V rozhovoru pro E15.cz o tom vyprávějí cestovatelé a filmaři Jiří Reiner a Richard Hofman, kteří se vrátili koncem října z Nepálu.
Reiner: Ve vesnici Samdo, která leží ve výšce 3860 metrů a je to předposlední obydlené místo před sedlem Larkya La na treku okolo Manaslu (8163 metrů). Na místo jsme dorazili okolo třetí odpoledne, přibližně za hodinu a půl začal padat déšť, který se posléze změnil v husté sněžení.
Celou noc padal mokrý, těžký sníh, a když jsme ráno vylezli před lodge, tak ho venku leželo skoro 70 centimetrů. Teplota klesla během noci z dvanácti stupňů nad nulou na pět pod nulou. To nás zasáhl okraj bouře, která v oblasti Annapuren zabila desítky lidí. Ráno bylo vše nádherně bílé, nicméně cesta dopředu byla uzavřená. Vesnice se nachází na okraji příkrého, asi 300 metrů vysokého srázu a sníh nám odřízl i cestu zpět, protože sestup v takových podmínkách znamenal riskovat život.
Vesnice Samdo je pod stejnojmennou horou, která dosahuje výšky 6335 metrů. Z jejího úbočí i z dalších okolních vrcholů se celou noc ozýval hukot a rány, jak začaly sjíždět laviny. Překvapení z toho byli i místní. Náš nepálský průvodce, který dělá osm až devět treků ročně a hory poměrně dobře zná, říkal, že podobná bouře v tomto ročním období je naprosto vyjímečná. To nakonec potvrdili i odborníci na meteorologii. Samdo leží ve vzdálenosti asi 30 kilometrů od sedla Thorung La (5416), kde došlo k tomu největšímu masakru.
E15.cz: Kde vás v Himálaji zastihla říjnová bouře, která si vyžádala desítky lidských životů?
E15.cz: Co vám průvodce doporučil?
Reiner: Čekat, nic jiného se dělat nedalo. Jinak bychom se dostali do stejných problémů, jako hazardéři, co šli dál. Ale mnoho turistů je arogantní a má přebujelé ego. Mnoho z těch, kteří umřeli na Annapurnách, umřeli kvůli svému egu. Zdá se mi, že spousta lidí přijíždí do Nepálu s tím, že když si to zaplatili, očekávají, že se o ně někdo postará v každé situaci. Odmítají si uvědomit, že se jedná o nejvyšší hory světa, které mají svá rizika, a může dojít přesně k takovým okolnostem, ke kterým došlo. Prostě se chovají jako by šlo o výlet na Křivoklát. To jsem osobně zažil nejen v Samdu. Jakoby počítali s tím, že i laviny zadrží Šerpové vlastníma rukama. Další roli hraje touha dokončit trek a splnit si svůj sen. A pocit vlastní nesmrtelnosti.
Hofman: Řada lidí na sobě neměla ani pořádné boty a rukavice.
Reiner: Samozřejmě to neplatí pro ty, kteří se dostali do problému navzdory opatrnosti, schopnému guidovi a byli i dobře vybaveni, těch je mi opravdu líto.
E15.cz: Jak dlouho jste ve vesnici nakonec zůstali?
Reiner: Celý další den. Pili jsme čaj, hřáli se u kamen a čekali, jak se situace vyvine. Večer přestalo sněžit a ráno se celé hory koupaly ve slunci. Směrem k sedlu vyrazila skupina zhruba 40 lidí s nosiči s tím, že prošlápnou cestu a budou pokračovat nahoru. A to přesto, že stezku přetínalo nejméně dvanáct lavinišť, některá v šířce desítek metrů, a na svazích ležely další spousty sněhu. Ovšem urazili dva nebo tři kilometry a otočili to zpátky. Potom zkusili prorazit cestu za pomoci jaků, nicméně i ti se museli vrátit. Po obědě dorazila shora od sedla skupina asi 70 lidí, kteří zůstali uvězněni v lodge Dharamsala těsně pod sedlem. Cesta, která běžně trvá tři hodiny, jim trvala hodin devět a přišli úplně vyčerpaní.
Hofman: Našemu průvodci se poměrně komplikovaně podařilo přes půjčený satelitní telefon získat aktuální informace o situaci. Zjistil, že na druhé straně sedla u Annapuren je to průšvih, že to zasypalo řadu lidí, v sedle leží přes dva metry sněhu a projít nepůjde třeba dalších deset dní. Nám ale tolik času nezbývalo, došlo nám, že se musíme vrátit. Situaci navíc komplikovalo i to, že do vesnice docházeli zespoda další turisté a nosiči, přestože ubytovací kapacity byly již naplněné.
Reiner: Z původních 60 kilometrů, které nám zbývalo dojít na druhou stranu, se tak stalo kilometrů 110. Trasu jsme navíc museli ujít za čtyři dny, abychom stihli letadlo. V terénu, kde byla stezka na mnoha úsecích stržená a místy ji blokovaly sesuvy půdy, protože v nižších polohách sice nesněžilo, ale velmi vydatně pršelo, to nebylo nic snadného.
Vesnice Samdo v den příchodu (foto Jiří Reiner)
E15.cz: Dalo se nějakým způsobem poznat, že se bouře blíží, třeba podle tlakoměrů?
Hofman: Údaje z tlakoměru nebyly směrodatné, bouře přišla od moře. Nikdo to nečekal.
Reiner: Termika tam navíc funguje tak, že se každý večer začnou halit vrcholky hor do mraků a ráno je zase modro. Takže žádné varování.
E15.cz: Jak se vám potom podařilo kontaktovat rodiny, že jste v pořádku?
Reiner: Telefon ani wi-fi v Samdu nefungovaly. Kontakt s rodinami se vyřešil ve chvíli, kdy jedna naše kolegyně nemohla pokračovat za zdravotních důvodů dál a přiletěl pro ni vrtulník. Spolu s manželem odletěli do Káthmándú a po příletu obvolali naše blízké, že jsme v pořádku.
E15.cz: A kontaktovalo vás české ministerstvo zahraničí?
Hofman: Nás nikdo nekontaktoval. Dostal jsem se dokonce na seznam pohřešovaných. Z českého konzulátu v Dilí přiletěli do Káthmándú a po hotelích zjišťovali, kde kdo je. Po bouři se šířilo mnoho dezinformací. Že žijeme, vlastně zjistili až po pěti dnech a ještě k tomu si mysleli, že jsme každý v úplně jiné oblasti. I když trek kolem Manaslu je uzavřená oblast a po cestě procházíte přes několik kontrolních bodů, kde musíte nahlásit příchod a odchod. Ale ta situace byla vzhledem k rozsahu a stupni bouře opravdu nepřehledná.
Reiner: Moje žena volala na konzulát v Nepálu. To, že jsme v pořádku, se dozvěděla od našeho kolegy a poté to sdělila nejen příbuzným, ale i ministerstvu, které o nás do té doby také nic nevědělo.
Vesnice Samdo po bouři (foto Jiří Reiner)
E15.cz: Byla to vaše první cesta do Nepálu?
Reiner: V Himálaji jsem byl poprvé a je to můj splněný sen. Dříve jsem byl nejvýš v pohoří Ťan Šan ve střední Asii. Ale Himálaj je jednou tak veliká a o třetinu vyšší.
Hofman: Já taky. Nejvyšší vrchol, který jsem před tím vylezl, byla Marmolada v italských Dolomitech.
E15.cz: Jak vypadala vaše příprava na Himálaj?
Reiner: České hory, Vysoké Tatry, Alpy, Dolomity. Treky, ferraty i horolezecké výstupy.
Žádné peníze, pastelky
E15.cz: Do Himaláje jste jeli točit film, stihli jste nabrat potřebný materiál?
Reiner: Natočili jsme asi devět hodin materiálu a nafotili přes 3000 fotografií. Zpracování bude otázkou dramaturgie. Původně jsem měl jinou představu. Chtěl jsem se soustředit na problematiku dětských nosičů, ale ta se vyřešila se vznikem nepálského státu sama. Dnes chodí většina dětí do nových škol, které se budují po celém Nepálu, dokonce i v horských vesnicích. Vláda evidentně pochopila, že klíčem ke zvýšení životní úrovně je vzdělání. A nepálské děti se této příležitosti chopily. Uvědomily si, že škola je cestou, jak se vymanit z ubíjející chudoby, která je v některých lokalitách děsivá. Devadesát devět procent z dětí, které jsme na cestě potkali, po nás nechtělo peníze nebo čokoládu, ale zastavovali nás se slovy: You have pen? Rozdali jsme jich přes dvě stovky, včetně pastelek a fixů. Samozřejmě i nějakou tu čokoládu a bonbóny. Tužky nám poradila kolegyně, která v Nepálu již byla na treku k Everestu.
E15.cz: Financovali jste si trek i filmování sami?
Reiner: Sami. Trek včetně víza, permitu, průvodce, nosičů, ubytování a jídla stál 1200 dolarů, zhruba pět tisíc korun jsme utratili po cestě a letenky nás přišly na 23 tisíc. Strávili jsme tam 21 dní, ale pro bližší seznámení s horami a hlavním městem je to málo. Lidem, kteří o cestě do Nepálu uvažují, bych doporučil, aby si udělali dost času a dobře si to naplánovali, nás hodně tlačil odlet.
Místní děti měly zájem hlavně o tužky (foto Jiří Reiner)
E15.cz: Čím vás Nepál nejvíce překvapil?
Reiner: To nelze vypovědět, není to jiná země, ale přímo jiný vesmír. Třeba v Káthmándú všudypřítomný zápach z hnijících odpadků, vonných tyčinek, jídel a žluklého jačího másla, které se zapaluje jako obětina ve stovkách budhistických „kapliček“ po celém městě. K tomu si přidejte zápach špatně fungující kanalizace a nasládlý pach mrtvých těl, které se spalují na břehu řeky v takzvaných ghátech. A všechno stmelují výfuky aut, motocyklů a náklaďáků.
To je koktejl, s kterým se potkáte mimo Nepál snad jen v některých částech Indie. Šok jsou nepálské silnice a absence dopravních předpisů - alespoň tak jsem to vnímal. Jediné pravidlo, které jsem dokázal v neuvěřitelném mumraji troubení, předjíždění a nedávání přednosti vyčíst je, že se jezdí vlevo - tedy většinou.
Neuvěřitelný je systém rozvodu elektrické energie nebo záplava odpadků, která během dne pokryje ulice káthmándské čtvrti Thamel. Je to totální kulturní šok. Naopak pozitivním zážitkem je nepálská gastronomie, vše, co jsme za tři týdny ochutnali, bylo sice většinou silně pálivé, ale velmi chutné. Kolik variací chilli dokážou Nepálci vytvořit je neuvěřitelné.
Hofman: Ty pachy se tak rychle mísí, že člověk ani neví, jestli mu to voní nebo smrdí.
Pohyblivé ceny a plastoví buddhové
E15.cz: Počet turistů, kteří míří do Himaláje, stoupá ročně o desítky procent, jak se to v horách projevuje?
Reiner: Všude na treku koupíte Colu nebo Sprite, a to i v těch nejvyšších vesnicích. Stejně tak dánské pivo Tuborg a cigarety Marlboro nebo Camel. Podle počtu přítomných turistů také Nepálci pracují s cenami. Když jsme odjížděli a v Káthmándú bylo třikrát méně turistů, než v době našeho návratu z treku, byly ceny asi o 15 procent nižší. O všem se smlouvá a cena se dá, při troše neústupnosti, snížit až o třetinu. Když jsme šli nahoru, potkali jsme jen pár skupinek lidí, při návratu se proti nám valily davy, většinou Francouzi a Američané. Říkali jsme jim, že sedlo je zavřené a na druhé straně spousta mrtvých, ať tam nechodí, ale bylo to naprosto zbytečné.
Káthmándú je hodně zaplavené čínskou produkcí. Pokoušel jsem se jako dárek koupit malou sošku Buddhy vyrobenou v Nepálu, obešel jsem kvůli tomu několik krámků a všechny byly narvané plastovými odlitky Buddhů všech velikostí. A všechny vyrobené v Číně. Myslím, že velkou část ekonomiky tvoří zboží, které celníci nikdy neviděli.
V horách lidé žádnou příležitost k obživě nemají, většina je neskutečně chudá a žije jen z toho, co si sama vypěstuje. V Himálaji se netěží nerostné suroviny, není tam ropa ani průmysl.
Hofman: Zvláštní věc, která mně tam zaujala, je například jejich způsob pěstování fazolí. Mají kukuřičné pole, oloupou plody, stvoly nechají uschnout a k nim zasadí fazole, které využijí suché stvoly kukuřice jako oporu. Teprve když jsou zralé, tak vše sklidí a uschlé stvoly kukuřice a fazolí použijí jako topivo. Využívají a recyklují absolutně všechno.
Čtěte také:
Nepál ukončil pátrání po možných přeživších lavin, Češi v pořádku
Bouře a laviny v Nepálu: Ministerstvu se nedaří spojit se stovkou Čechů
Lavina škodí nepálské ekonomice, kvůli smrti Šerpů horolezci mění plány
