Role centrálních plánovačů patří minulosti
Předseda ČSSD Jiří Paroubek odkryl jeden z volebních taháků své strany. Hodlá přísněji regulovat ceny v energetice, vodárenství, telekomunikacích a bankovnictví. Tak jednoduchý, jak si Paroubek představuje, však jeho duel s obry ve sloní váze nebude.
Objektivně vzato na tom v rámci Evropské unie s cenami regulovaných komodit a služeb nejsme až tak špatně. Na druhé straně, pokud regulované společnosti každoročně končí se ziskem v řádu desítek miliard korun, něco zde evidentně nefunguje úplně korektně. Většina ekonomů se shodne na tom, že pro volný trh je nejlepší absence regulací. Jejich místo je naopak tam, kde selhává konkurence. Je tedy na místě položit si otázku – jsou tuzemská regulovaná odvětví dostatečně vystavena konkurenčnímu tlaku?
Energetika, respektive výroba a distribuce elektřiny, o skutečné konkurenci neslyšela ani zdaleka. Mezi firmami sice operuje několik menších prodejců, jejich podíl na celkovém trhu je však marginální. U domácností, jež Paroubka zajímají logicky nejvíce, jde o mizivé procento. Skutečná konkurence nastane, až zde bude patnáct či dvacet vlastníků elektráren, kteří budou skutečně usilovat o odbyt.
Telekomunikace jsou taktéž doménou tří velkých firem, které pohodlně žijí v zakonzervovaném prostředí. Důsledkem jsou například ceny vysokorychlostního mobilního připojení, které jsou u nás několikanásobně vyšší než ve srovnatelně velkém sousedním Rakousku. Čtvrtý mobilní operátor v pásmu GSM už v Česku vzniká deset let a stále se ještě tak nestalo. Telekomunikační úřad se stará v podstatě jen o propojovací poplatky, ceny hovorného a dat jsou zcela v režii firem. Smutným důkazem napevno rozdaných karet jsou vánoční reklamy mobilních operátorů, které se od loňska nezměnily. Není k tomu důvod a ušetří se.
Banky jsou snad nejskrytějším oligopolem v Česku. Na první pohled tu zuří konkurence. Při bližším zkoumání však vidíme, že třetina jejich zisku pochází z poplatků za účet, další velká část má původ v obchodování se státními dluhopisy. Přitom podíl zisku z úroků, tedy z podnikání, které banku dělá bankou, je u nás nejnižší z Evropské unie. Proč by také banky nabízely třeba tří- nebo šestiměsíční fixaci hypoték, což by jejich cenu výrazně snížilo, když je k tomu nic nenutí. Jejich zahraničním matkám jde o dividendy. Pokud je možné každoročně naplnit požadované kvóty z poplatků a kapitálových operací, nač podstupovat zbytečné riziko?
Něco je tedy skutečně špatně. Otázkou ale zůstává, zda je možné danou situaci řešit zesílením regulace. Předně, regulátoři tu ve všech zmíněných oborech existují, a přesto nedokázali vytvoření těchto „nadtržních“ struktur zabránit. Druhým problémem je forma, jíž by případný regulační obsah nabyl. Paroubkův vzor, slovenský populista Robert Fico, problém s cenami zpětného odběru euromincí vyřešil tak, že bankám předložil návrh – buďto ceny snížíte, nebo vám je zakážu účtovat zákonem. Máme tedy řešit naše poplatky přidáním paragrafu o maximální ceně účtu do zákona o bankách? A potom nařídit minimální délku fixace sazeb hypoték, nebo maximální cenu elektřiny každou středu ve 13.35?
Jednoduchá řešení zde bohužel nefungují. Možná by pomohla větší aktivita antimonopolního úřadu, vždyť minimálně v telekomunikacích a bankovnictví jsou si nabídky služeb podobné k nerozeznání. Daleko zajímavější výstup však přináší srovnání třeba německého bankovního prostředí s naším. V Česku je ani ne šedesátka bank či poboček zahraničních ústavů. Němců je osmkrát více než nás, zato počet bankovních licencí se u nich počítá v tisících.
Tvrdá regulace s sebou nese velká rizika, spojená s objektivitou regulační autority. Slabí regulátoři neumějí svěřené společnosti dostatečně udržet v předepsaných mantinelech, příliš tvrdá opatření by zase vedla k plánované ekonomice. To doufejme nikdo nechce. Asi nejrozumnější ze všech možných kroků, jež by vedly k nápravě pokřiveného prostředí v daných sektorech české ekonomiky, je pokusit se vnést do hry podstatně širší konkurenci.
