Odborníci EU a MMF dokončili plán na finanční záchranu Irska, jejž tamní vláda pod tlakem finančních trhů a politiků v zásadě přijala. Tradiční hrdost Irů má lví podíl na tom, že „pomoc“ je širokou veřejností vnímána jako národní porážka. „Bezprecedentní kapitulace“ – „Ponížení“ – „Hanebná kapitulace“. Takové byly titulky irského tisku po „zajištění finanční stability v eurozóně“. Před uzávěrkou tohoto čísla se suma odhadovala na 85 miliard eur.
Foto: Eceuropa.eu
Jeden irský demonstrant oslovil ručně psaným plakátem premiéra Briana Cowena: „Cowene, můj syn má 12 let a ty jsi ho zadlužil do konce života.“ A kdyby šlo jenom o dluh! Hrozí další emigrantská vlna Irů z ekonomických příčin, které od 19. století vylidňovaly zemi. Odhaduje se, že v příštích pěti letech opustí ostrov až 200 tisíc – tentokrát vysokoškolsky vzdělaných – mladých lidí.
**Marnost včasných úspor**
Na rozdíl od Řecka, do nějž v květnu napumpovaly peníze EU a MMF, Irsko nemá problém s likviditou a financování státu je zajištěno do června 2011. Technicky vzato je zcela solventní a jeho veřejné účty jsou „pod kontrolou“, i když deficit státního rozpočtu více než desetkrát přesahuje maastrichtský strop. Konzervativní vláda Briena Cowena přijala již loni rázná úsporná opatření „řeckých“ rozměrů a zbrusu nový plán počítá s úsporou dalších 15 miliard eur do čtyř let.
Na tapetě jsou především irské banky. Když praskla bublina nemovitostí, stát jim pomohl rekapitalizací (50 miliard eur) a izoloval „nemocné banky“ s 80 miliardami toxických aktiv. Tato akce však vedla ke zvýšení rozpočtového deficitu na 32 procent. Ale – jak zní typický mediální eufemismus – „finanční trhy se začaly obávat, že Irsko nebude schopno dostát svým závazkům“. Jinak řečeno: Ze strachu o své investice začali investoři požadovat stále větší a větší rizikové prémie, které podražovaly nové emise státních obligací. Ale evropská pomoc oficiálně směřuje jakoby jen k tomu, aby Dublin získal čas k vyčistění svého bankovního sektoru…
**Nutnost vyjednávání**
„V bankách dojde ke strukturálním změnám,“ potvrdil ministr financí Brian Lenihan, včetně „významné redukce“ jejich velikosti a lepší kapitalizace. Mezi léty 1997 a 2007 provozovaly irské banky až nadoraz spekulativní bublinu nemovitostí a financovaly obrovské stavební programy ze zahraničních půjček. V roce 2007, těsně předtím než bublina praskla, měly více než 60 procent svých úvěrů v developerských projektech. Za poslední půlrok se vyprazdňování kont dramaticky zvýšilo. Jeden z největších peněžních ústavů, Allied Irish Bank, přišel od konce června o 13 miliard eur.
„Banky napáchaly více škody než IRA,“ je často slyšet v Dublinu. A s teroristy se přece nevyjednává…
Ale vyjednává! Současně s evropským plánem pomoci ohlásil britský ministr financí George Osborne bilaterální pomoc v přibližné výši 8 miliard eur. Jde o úročenou půjčku – „pro naše nejbližší spojence hospodárnou“. Kdo jsou ale skuteční nejbližší spojenci Londýna? „Naše banky jsou s těmi irskými významně propojeny,“ přiznal britský premiér David Cameron.
Kdyby došlo k bankrotu irských bank, zhroutila by se i londýnská City. Její expozice v Irsku se totiž pohybuje kolem 117 miliard eur. Z toho největší podíl připadá na Royal Bank of Scotland (RBS), která vlastní Ulster Bank působící i v Irské republice. RSB sama byla předtím objektem masivního záchranného plánu. Nyní je z 80 procent znárodněna, a tak by zhroucení irských bank muselo být opět hrazeno z kapes britských občanů.
A to by snad bylo nevkusné v době, kdy se Cameronova vláda rozhodla donutit takřka půl druhého milionu nezaměstnaných k veřejně prospěšným pracím. A zadarmo! Těm, kteří „nebudou spolupracovat“ v roli, která zatím patřila jen odsouzencům, bude zrušena podpora (65 liber týdně) až na tři měsíce.
**Kulatý čtverec pomoci**
Není jasné, co by mohli Irové pro státní pokladnu víc udělat, než co již v rámci úsporných balíčků učinili a ještě učiní. Vždyť odmítají zvýšit korporátní daně (právnických osob, firem). Nízkou korporátní daň (12,5 procenta) pokládají za fundament někdejší síly Keltského tygra a za symbol národní nezávislosti (a ne agresivní a sobecký daňový dumping, kterým doopravdy je). Máslo na hlavě má ovšem EU, jež asociální závody o co nejnižší daně dovolila. Tomuto sportu se věnovala „rovnou daní“, jakkoli modifikovanou, například Topolánkova vláda.
Pokud by Irsko v daňové politice nepodlehlo aktuálnímu tlaku Francie a Německa, což je pokládáno za málo pravděpodobné, nezbývalo by mu mnoho jiných možností. Jak si srovnat erární účetnictví a zároveň skutečně restrukturalizovat banky? Po Evropě zaznívají hlasy, že znárodnění celého bankovního sektoru je vlastně jediné – byť pro neoliberály ideologicky zničující – řešení. To bychom asi v Česku nepochopili; vždyť přesvědčení, že na rozdíl od soukromníků – například privátních bankéřů – „stát neumí hospodařit“ za žádných okolností, zůstává u nás takřka státním náboženstvím…
**Riziko nákazy**
Vědmy po celé Evropě nejspíš teď hádají politikům z ruky, která země je „další na holení“. Ustrašené oči eurozóny se po Řecku a Irsku upírají k Portugalsku, Španělsku a Itálii. Ale také k Francii, v níž známý ekonomický skeptik Nouriel Roubini nedávno shledal „základní aspekty stavu, jaký panuje na (evropských) periferiích“. Je to horší: Kontaminace se týká nejen londýnské City, ale i amerického Wall Streetu. Jinak by Obamův ministr financí Timothy Geithner sotva veřejně nabádal Evropu, aby v irské kauze jednala „hodně, hodně rychle“.
Není žádná náhoda, že na trzích Pyrenejského poloostrova vyvolala nová „irská otázka“ paniku. A není náhodný ani zklidňující tón vlivných médií zalidněných experty „na telefonu“. Všichni zdůrazňují, že se Portugalsko nenalézá ve stejné situaci jako Irsko nebo Řecko. Portugalské banky jsou přece „zdravé a dobře řízené“ a nekomplikují snahy o snížení rozpočtového schodku do přijatelných mezí. A Španělsko přijalo „přesvědčivou úspornou politiku“. Což prý umožnilo hodit Madrid do společnosti „zodpovědných“ s Lisabonem, ačkoli španělské banky se na irský způsob topí v realitních bublinách a řádí v nich restrukturalizace.
Deník Libération chlácholil masy, že peněz v různých fondech EU je „více než dost“ na celé tři roky, „což by mělo stačit na uklidnění obav investorů“. To se nám ulevilo! List však uzavřel: „Ale nervozita trhů je taková, že všechno je možné.“ Lze se obávat, že právě tohle je jisté.
