V našem myšlení z dob komunismu přetrvává rovnice stát = strana
Není lepší školy života než moci zblízka a dlouhodobě sledovat blba ve vedoucí funkci. Pak totiž jasně vidíte, jak se věci nemají dělat. Autorem originální myšlenky má být americký generál Norman Schwarzkopf, který v roce 1991 v Perském zálivu velel protiirácké operaci Pouštní bouře. Citát má ve své kanceláři na nástěnce vyvěšen Antonín Kottnauer, který na ministerstvu práce a sociálních věcí po několik let připravoval text takzvaného služebního zákona. Zda jej při psaní předlohy nějakým způsobem Schwarzkopf ovlivnil, není známo. Doufejme však, že i s pomocí zákona skončí časy, kdy do řídících funkcí v úřadech byli dosazováni lidé, kterých si jejich podřízení nedokázali vážit.
Ministři, kteří po volbách přicházejí do svých úřadoven, se stále chovají tak, jako by budovu ministerstva právě zprivatizovali. Vyhodí všechny, kdo se jim znelíbí, a do funkcí dosadí „své lidi. Pokud by důvodem vyhazovu byla nízká výkonnost, těžko asi něco namítat. Pravidlem to však není.
Je přirozené, když se šéf obklopí osobami, kterým důvěřuje, ale v případě státní instituce by moc nejvyššího neměla být bezmezná. Říká se, že úředník má být loajální. Ano, ale především ke státu a obecně platným zákonům. Loajální k ministru, jako politické figuře, musí být hlavně jeho bezprostřední okolí – poradci, mluvčí, šéf kabinetu. V našem myšlení z dob komunismu bohužel stále přetrvává rovnice stát = strana.
Udělat v této věci pořádek je nutné. Na otázku týdeníku EURO – považujete vámi vykonávanou funkci za úřednickou, či spíše politickou – se všichni dotázaní vedoucí pracovníci ministerstev vyslovili pro první variantu. Za apolitické se označují i ti, kteří jsou obvykle součástí politického týmu.
Mají snad důvod ke studu? Neměli by. Kdo chce dělat politiku, nechť ji dělá, otevřeně a na plný úvazek. Kdo chce ve státní správě pouze uplatnit své znalosti a dovednosti, ať se stane byrokratem–profesionálem, kariérním úředníkem. Dříve, než služební zákon začne platit, by si každý měl rozmyslet, na které straně „barikády hodlá působit. Obojí již možné nebude.
Podívejme se na jeden z úřadů. Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr si přivedl a za náměstky jmenoval bývalou kolegyni z Desty Děčín Miladu Vlasákovou, exministra financí Karla Špačka (rovněž působil v Destě) a svého osobního parlamentního asistenta Zdeňka Vorlíčka. Další tři náměstci pak jsou na ministerstvu dlouhodobě: Václav Petříček je již doslova živým inventářem, František Kubelka byl dříve sedm let vrchním ředitelem sekce průmyslu a Jiří Maceška dva roky vrchním ředitelem sekce dvoustranné obchodní politiky.
Kdyby byly poměry na českých úřadech normální a řídily se již novým služebním zákonem, takováto podivná sestava by nikdy nemohla vzniknout. Vlasáková by zřejmě byla Grégrovou poradkyní, zkušený Špaček by mohl být Grégrovým náměstkem (v případě nepřítomnosti by jej zastupoval) a Vorlíček šéfem kabinetu. Všichni tři by tedy byli součástí politického aparátu, do kterého Grégrovi nemůže nikdo mluvit.
Kubelka, Petříček a Maceška by ale nejspíše byli sekčními řediteli a disponovali by průkazkami státních zaměstnanců. O jejich setrvání či nesetrvání ve funkci by se rozhodovalo ve výběrovém řízení a veškeré organizační a služební záležitosti by s nimi řešil personální ředitel ministerstva, ne Grégr. Z jednoho z trojice sekčních šéfů, třeba z nejzkušenějšího Petříčka, by ministr mohl (na dobu svého působení ve funkci) udělat státního tajemníka. Petříček by pak zajišťoval, aby to, co Grégr a spol. vymyslí, početné úřednictvo vypracovalo a předložilo ke schválení.
Podobně by bylo možné hovořit o všech ostatních ministerstvech. I na nich lze nyní těžko rozlišit politické úředníky od nepolitických. Platí to i o ministerstvu práce a sociálních věcí, kde návrh služebního zákona vznikal a které je jinak známo spíše personální stabilitou. Za Špidlova účinkování si již vysloužilo pověst odborářsky laděného ministerstva. Náměstci Jiří Rusnok a Petr Šimerka totiž ještě v roce 1998 působili ve vedení Českomoravské komory odborových svazů. I na ně tak může být nahlíženo jako na osoby politicky angažované, které do státního úřadu přišly hájit zájmy jedné skupiny obyvatelstva. Státní instituce by ale měla poskytovat služby všem.
Slovo služba je pak třeba podtrhnout. Teoreticky by neměl být rozdíl v tom, zda občan jde do hospody, k holiči či na úřad. I za státní správu si platí.
