Když si chcete přes Skype udělat videorozhovor s potomkem, protože je zrovna on-line, a odchytíte ho na cestě do knihovny, pochopíte, že pokrok jde fakt rychle kupředu. A když dodá, že tahle vymoženost je součástí měsíčního paušálu, který kromě neomezeného internetu, 2000 minut telefonování a 5000 SMS vyjde v přepočtu na nějakých 750 korun měsíčně, pochopíte hned dvě věci. Za prvé, že na některých trzích opravdu platí varování evropským mobilním operátorům z pera poradenské firmy Roland Berger před dramatickým poklesem tržeb a zisků, a za druhé, že v Česku díky „bdělému“ regulátorovi tohle riziko nehrozí.
Zdejší oligopol vykazuje v mezinárodním srovnání vysoce nadprůměrné zisky, které nejsou vstupem konkurence vážně ohroženy. Česká pobočka Telefónica O2 vyplatila za rok 2010 akcionářům na dividendách 12,1 miliardy korun, T-Mobile skoro osm miliard. Vodafone pro změnu o rok dříve v transakci se snížením základního jmění vytáhl ze své dcerky 17,5 miliardy korun. Připočtěme k tomu ještě oblíbené poplatky za značku a další formy transferových plateb v různém hávu a zjistíme, že ročně se peněžní tok mobilních operátorů z Česka k jejich matkám může blížit na dohled jednomu procentu českého hrubého domácího produktu. To je, eufemisticky řečeno, dost. Málokde potěšili zahraniční investory víc.
Kdejaký marketingový odborník básní o „indolenci českých spotřebitelů“, kteří jsou citliví na cenu u regálů v Lidlu, kde neomylně preferují nejlevnější párky, v nichž se šetří i strojním separátem, ale ke změně banky nebo mobilního operátora je nepřimějí ani stokorunové rozdíly měsíčně. Jenže jenom o nesofistikovaném spotřebiteli to nebude. Zákazník půjde za nejlevnějším nejen u potravin, ale také u jiného zboží a služeb, včetně mobilních. A v mnoha případech tráví nad ceníky mobilních operátorů možná ještě více času než nad letáky se slevami supermarketů. Co má ale dělat, když i nejlevnější řešení je stále nesmyslně drahé? Emigrovat, zahodit mobil, anebo se smířit s tím, že s ním někdo „vykýval“, jak se říká ve východních částech republiky?
Srovnám-li tarif, který je svým obsahem při praktickém využití nejbližší tomu, co má můj prvorozený syn v Londýně, dospívám k měsíčnímu cenovému rozdílu zhruba 2200 korun. Je to taková jistota cenového čtyřnásobku. V Británii by řekli „daylight robbery“, my platíme.
Jasně, nejsme v nejbohatším regionu Evropy, kde může být konkurence silná a regulátor schopný. Zvolme proto nějaký chudý, prťavý rozvojový trh, kde bude mobil prémiovým produktem pro mladé a úspěšné, a podívejme se na cenové relace. Voláte-li bez zvláštních slev na Srí Lanku, stojí každá započatá minuta s O2 112,43 Kč včetně DPH. Voláte-li ze Srí Lanky do Česka, stojí to s předplacenou kartou u tamního největšího operátora se sedmi miliony klientů – Dialogu, který za loňský rok vykázal čistý zisk necelých 800 milionů korun – 20 tamních rupií za minutu. Ať počítám, jak počítám, při současném kurzu je minutový hovor ze Srí Lanky skoro čtyřicetkrát levnější než v opačném směru. Průměrný hrubý plat středoškolsky vzdělaného zaměstnance na Srí Lance je asi 200 tisíc korun ročně. V Česku by vydělal víc, i když ne o moc, ale s domovem by si nepokecal.
Mimochodem minuta místního hovoru na Srí Lance stojí na předplacenou kartu u stejného operátora v přepočtu necelých patnáct haléřů, esemeska asi tři a půl haléře. Takže po skončení směny v textilce vidíte Sinhálky nebo Tamilky z čajových plantáží, jak čile vyťukávají esemesky a volají, protože je to levnější než jakákoli jiná zábava. Je to navíc levné i v porovnání s místní základní potravinou. Regulovaná cena kila rýže je ekvivalentem zhruba dvou set čtyřiceti esemesek. Na růst cen rýže Sinhálci i Tamilové bez rozdílu nadávají, ale mobil má každý a na tarify si nestěžují.
Pro chudé rozvojové země je mobilní telefonie pravým požehnáním a umožnila jim přeskočit celou jednu vývojovou etapu. Navíc díky nízkým cenám prokazatelně slouží i chudým a zvedá jak jejich příjmy, tak produktivitu. Farmáři mají rychlé informace o trzích, kde mohou prodat svojí úrodu, běžné jsou bankovní aplikace od plateb až po ukládání mikrovkladů. Podobně užitečných, až bohulibých aplikací jsou dnes v rozvojovém světě stovky.
Investoři do síťových a vysoce koncentrovaných odvětví využívají daného „ekosystému“. Hřiště konkurenci vždycky lajnuje regulátor a antimonopolní úřad. Neplatí to jen pro mobilní telefonii. Co naopak platí je to, že tahle selhání veřejného sektoru, potažmo celého českého státu, jsou makroekonomicky přinejmenším srovnatelně nákladná s tím, jak zadává veřejné zakázky. Ono se to sčítá, ono to bolí, lidi to právem zlobí, a navíc to národ strašně brzdí.
