Jon Stewart ve své The Daily Show ukázal, že satira může být věrohodnější než samotná politika
Nástupce Baracka Obamy si Američané zvolí teprve příští rok na podzim, už teď si ale marketingoví stratégové mohou oddychnout. Do velké hry o prezidentské nominace tentokrát nevstoupí muž, který zásadně nepracuje s objektivními informacemi, svým oblíbencům nepokrytě nadržuje, a přesto mu Američané věří jako žádnému jinému. Komik a novinář Jon Stewart předminulý týden oznámil, že po šestnácti letech končí se svou Daily Show. S pořadem kabelové televize Comedy Central, který od pondělí do čtvrtka milionům Američanů v satirickém nočním bloku převyprávěl události, na něž by v korektním podání beztak zapomněli nebo jim vůbec nevěnovali pozornost.
Dvaapadesátiletý rodilý Newyorčan Stewart, vlastním jménem Jonathan Stuart Leibowitz, formát late-night show nevymyslel, a dokonce po něm Comedy Central svůj pořad ani nepojmenovala. Vedle Davida Lettermana, který shodou okolností letos na CBS svůj pořad také končí, je v něm ale nejznámější. A také nejlépe placený. TV Guide Magazine v roce 2013 odhadl Stewartovy roční příjmy na 25 až 30 milionů dolarů. Za jeden odvysílaný díl tak moderátor bere stejně jako herci hlavních rolí v seriálu Hra o trůny. A desetkrát víc, než na kolik si přijdou moderátorské hvězdy CNN. Stewartův zaměstnavatel ale dobře ví, proč si nadaného politického komentátora, který začínal jako komik ve vystoupeních „na stojáka“, tak dobře platí. Kromě něj prorazila Comedy Central do velkého světa showbyznysu už jen s jedním pořadem, lehce šíleným kresleným seriálem South Park.
Podvratné zprávy Stewart má ostatně se South Parkem jedno společné – také v jeho show se občas mluví hodně jízlivě a sprostě. Počet vypípaných slovíček je vyšší než v jiných pořadech. O povrchní humor mu ale nejde. The Daily Show si neutahuje z nikoho kvůli tomu, že neumí dobře anglicky nebo se nemožně obléká. Zatímco třeba zmiňovaný Letterman je muž ze staré školy, jehož doménou je klasická talk show, Stewart často působí jako podvratný element. Rozhovory a komentování událostí od pultíku kombinuje s reportérskými vstupy, které pro něj zajišťuje jeho štáb, z něhož to už mnozí dotáhli na vlastní pořad. Spolu s použitou infografikou pak Daily Show ve výsledku budí dojem serióznosti. Jako by přehled událostí běžel na velkých zpravodajských kanálech typu CNN nebo NBC. To ovšem neznamená, že některé zprávy nejsou v Daily Show jednoduše vymyšlené nebo silně přibarvené. Sám Stewart tomu říká „fake news show“.
Stewart si s ohýbáním reality nikdy moc hlavu nedělal. Ostatně ani s faktem, že Daily Show má do politické vyváženosti daleko. V Evropě by nejspíš platila za levičácký pořad.
Se Stewartovou politickou angažovaností je to ale složitější. V Daily Show si třeba často bere na mušku republikánského senátora za Arizonu a někdejšího prezidentského kandidáta Johna McCaina. Stewart ho ale nekritizuje za politické postoje. Vadí mu jeho politický marketing, kterým sám sebe úspěšně téměř třicet let prodává naučenými frázemi. V Daily Show tak Stewart pouštěl sestřih McCainových projevů, v nichž senátor stále opakuje, že „systém je rozbitý“. Nikomu přitom nepřijde divné, že sám je tři desetiletí jeho součástí.
Podobně se Stewart opírá také do televizní stanice Fox News, považované za mediální baštu republikánů. Opět ale kvůli tendenčním a propagandou zavánějícím zprávám, které se přitom tváří jako objektivní.
Když v roce 2010 rozjela Fox News sérii reportáží proti muslimskému centru na Manhattanu, které prý mělo napojení na teroristy z al-Káidy, připomněl Stewart, že za ním stojí saúdský princ Valíd bin Talál, jinak též druhý největší akcionář Fox News. „Na tu stanici se už nedá dívat, jinak by tím člověk podporoval teroristy,“ uzavřel Stewart.
Pochod proti blbosti Stewartův svérázný humor, jímž komentuje americké dění, má ovšem své limity. Na rozdíl od mnoha jiných talk show je to humor pro vzdělané intelektuály, kteří jsou na něj připraveni. Ten, kdo nemá přehled o dění kolem sebe a o americké politice, se sice může smát také, ale spousta narážek mu unikne. Stewart si myslí, že za to může čím dál menší snaha médií přinášet informace, s nimiž by pak každý mohl pracovat po svém. „V 21. století nové technologie umožnily předkládat zprávy z celého světa nepřetržitě, neutrálně a po novinářské stránce kompetentně. Nikdo to neudělal. Ale možné to bylo,“ postěžoval si nedávno.
Proti naivitě a nekritičnosti, s níž Američané přijímají názory médií, ale i pastorů v kostele, uspořádal Stewart v říjnu roku 2010 demonstraci v centru Washingtonu, kam přišlo na 200 tisíc lidí. Jeho Sněm za obnovení zdravého rozumu (Rally to Restore Sanity) na dálku pozdravila třeba moderátorská hvězda Oprah Winfreyová, zazpívala tu Sheryl Crowová a o akci se pochvalně zmínil také prezident Barack Obama.
Nebylo to poprvé, kdy Stewart dokázal, že mu lidé důvěřují víc než kdejakému politikovi.
Když časopis Time v roce 2009 po smrti guru americké televizní novinařiny Waltera Cronkita pátral po jeho nástupci, čtenáři paradoxně zvolili komika a „falešného zprávaře“ Jona Stewarta. Jeho příznivci přitom smysl pro realitu neztrácejí. Průzkum Pew Research Center v roce 2007 ukázal, že co do informovanosti jsou na tom pravidelní diváci The Daily Show a příbuzného Colbert Reportu lépe než čtenáři novin i ti, kdo sledují internet a zpravodajské kanály. Čtyřiceti procentům diváků The Daily Show navíc ještě není ani třicet let.
Pro komika, který je často smutný z toho, kam to Američané ve své naivitě dopracovali, to nakonec není špatná zpráva. Soudě podle jeho publika jsou obyvatelé USA mladí, hodně toho vědí a rozumějí humoru. A tentokrát to není žádná další „fake news“ v řadě. l
Co do informovanosti jsou na tom pravidelní diváci The Daily Show lépe než čtenáři novin i ti, kdo sledují internet a zpravodajské kanály.
Dobře informovaní diváci
Výsledky vědomostního testu z politiky mezi pravidelnými diváky vybraných pořadů (v % respondentů)
Daily Show/Colbert Report
Zdroj: Pew Research Center
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz