Francouzský inženýr a paleontolog se stal celosvětově známým díky průzkumům geologických útvarů a zkamenělin ve středních Čechách. Ačkoliv si celý život držel byt v Paříži, jeho druhým domovem se stala Praha, které později odkázal i své rozsáhlé sbírky.
Foto: Wikipedia
Ještě v polovině 20. let minulého století byla skála nad Velkou Chuchlí jen zarostlým kopcem. Jediným lidským zásahem do přírody zde byla pamětní deska, věnovaná francouzskému vědci Joachimu Barrandovi. Kopci se říkalo Na Habrové a Pražané sem jezdili parníkem na výlety. Změna přišla teprve roku 1925, kdy lokalitu objevil stavitel Václav Maria Havel, otec pozdějšího prezidenta Václava Havla. Habrová ho nadchla a rozhodl se zde postavit zahradní městečko podobné těm, které viděl v okolí San Franciska. Po složitých jednáních o vykoupení pozemků začal roku 1927 se stavbou silnice, vodárny a brzy vybudoval také známou restauraci Trilobit. Cesty nechal lemovat lavičkami, poblíž restaurace postavil bazén a brzy začal budovat i plánované vily. Obytná čtvrť se úspěšně rozrůstala, jen původní název se k ní přestával hodit. Pražané ho měli spojený s výlety do přírody a cizinci ho neuměli vůbec vyslovit. Havel ale brzy našel řešení. Roku 1928 využil spojení skály s Joachimem Barrandem a celou lokalitu přejmenoval na Barrandov.
Bourbonské stěhování
Joachim Barrande se narodil roku 1799 ve francouzském městečku Saugues. Jeho otec Augustin byl místním obchodníkem s látkami, matka Charlotta Louisa pocházela z rodiny královských důstojníků. Měl dva bratry a dvě sestry. Otci se v podnikání dařilo, mohl proto poslat své syny – Joachima, Louise i Josepha – na prestižní střední školu v Paříži. Po jejím absolvování nastoupil Joachim na pařížskou polytechniku, kde patřil k nejlepším studentům. Poslední dva roky se věnoval stavbě mostů, velmi se ale zajímal také o přírodní vědy. Po studiích působil krátce jako stavební inženýr v Bordeaux a v Saumuru. V Decize se pak proslavil stavbou mostu přes Loiru. Především ale udivoval svými znalostmi z nejrůznějších oborů, což upoutalo i vévodu Ludvíka z Angouleme. Ten si mladého inženýra velmi oblíbil a doporučil ho jako vychovatele pro králova vnuka Henriho (Jindřicha) z Chambordu.
Roku 1826 se tak Barrande dostal na královský dvůr a ve službách Bourbonů zůstal i poté, co byl roku 1830 král Karel X. sesazen a musel odejít do exilu. Rodina zamířila nejprve do skotského Edibnurghu, kde se Barrande seznámil s významným paleontologem Roderickem Murchisonem. Pobyt na Britských ostrovech ale královskou výpravu příliš nenadchl, její členové proto s potěšením přijali nabídku císaře Ferdinanda I., který jim poskytl azyl na zámku v Buštěhradě u Kladna. Odtud se roku 1832 přesunuli do tehdy prázdného Pražského hradu. Zpustlé a nevzhledné sídlo nemohlo být důstojnou náhradou za ztracené Versailles, Karel X. s celým doprovodem proto hned následujícího roku pokračoval dál do Vídně. Barrande si ale Prahu oblíbil a rozhodl se zůstat.
Od koňky k trilobitům
Díky svému postavení a zájmům se rychle ocitl v kontaktu s českými kulturními kruhy. Mezi jinými se seznámil s historikem Františkem Palackým a s jedním ze zakladatelů Národního muzea, hrabětem Kašparem šternberkem. Právě druhý jmenovaný mecenáš a sběratel požádal Barranda o posouzení možnosti stavby koněspřežné železniční trati údolím Berounky přes uhelné pánve u Radnic do Plzně. Kvůli nedostatku peněz se sice stavbu nakonec nepodařilo realizovat, pro francouzského inženýra bylo ale vyměřování trati důležitým milníkem v jeho kariéře. Při obhlídkách terénu totiž u obcí Skryje a Týřovice odhalil velmi bohatá naleziště zkamenělin, zejména trilobitů. Obdobím prvohor už se předtím teoreticky zabýval a vědomosti si doplnil také u zmíněného Rodericka Murchisona. Středočeskými nálezy byl proto nadšen a okamžitě se rozhodl pro jejich další zkoumání.
Po roce 1840 začal systematicky procházet střední Čechy, aby mohl mapovat území, která v prvohorách pokrývalo mělké moře. Pohyboval se pravidelně především v okolí Prahy směrem na Beroun, případně k Rakovníku a Příbrami. Občasné exkurze podnikal ovšem také na jiná místa i do zahraničí. O průzkumech si vedl podrobné zápisky, ve kterých porovnával jednotlivé vrstvy z období siluru ve stovkách nalezišť, která navštívil.
Výzkum stál mnoho peněz, které Barrandovi pomáhal obstarat především jeho bývalý svěřenec a přítel hrabě Chambord. Ten požádal o podporu Císařskou akademii věd ve Vídni, která každým rokem přispěla několika tisíci zlatých.
Armáda skalníků
Barrande bydlel zpočátku v domě „U tří hvězd“ na Malostranském náměstí v Praze. Roku 1844 se ale musel odstěhovat, protože budovu koupila Česká spořitelna. Dalších téměř 40 let tak prožil v domě „U řetězového mostu“, hned za tehdejší Újezdskou branou. Bydlel ve třetím patře v pětipokojovém bytě, který postupně skoro celý zaplnil svými nálezy. Jeho hospodyní byla Barbora Nerudová, matka českého básníka a spisovatele Jana Nerudy. Právě od ní se naučil česky a složitý jazyk brzy zvládl natolik, že byl schopen v něm běžně komunikovat. Českými slovy tetinka, pantáta, panenka nebo vévoda navíc označil i některé zkameněliny.
Důležitá byla ale především domluva s takzvanými „skalníky“, tedy sběrači, kteří pro něj část nálezů obstarávali. Během pobytu v Praze si vychoval okruh zkušených a šikovných spolupracovníků. Zpočátku jim vyplácel týdenní mzdu, později i zvláštní „prémie“ za vědecky cenné nálezy. Postupně se někteří z nich začali specializovat na určité druhy zkamenělin, například poštmistr Schubert z Radotína se zaměřil na zvlášť cenné devonské paryby. Latinská jména živočichů byla ale pro skalníky většinou složitá a nesrozumitelná, takže si jednotlivé druhy pojmenovávali po svém: Trilobitům říkali „raci“, hlavonožcům zase „šrouby“.
Vzájemná spolupráce fungovala výborně i přesto, že se mezi sběrači občas našli nepoctivci, kteří nálezy prodávali různým překupníkům. Barrande na jejich adresu jen smutně poznamenal, že kdyby si mohl dovolit platit jim víc, jistě by se k tomu nesnížili.
Joachim Barrande (1799–1883)
Narodil se 11. srpna 1799 ve francouzském Saugues. Vystudoval pařížskou polytechniku a stal se inženýrem. Do Čech přišel roku 1831 jako vychovatel Henriho z Chambordu. O dva roky později přijal práci na projektu prodloužení koňské dráhy z Prahy do Plzně a při obhlídkách narazil na veliká naleziště zkamenělin. Ty mu učarovaly natolik, že jejich sběru a studiu věnoval dalších 44 let života. Všechny nálezy zaznamenával a publikoval v obsáhlém díle Silurský systém středních Čech. Joachim Barrande zemřel 5. října 1883 v rakouském Frohsdorfu. Všechny jeho práce včetně rozsáhlé sbírky zkamenělin se staly majetkem Národního muzea v Praze. Část z nich je dnes součástí stálé expozice Barrandeum.
Silurská encyklopedie
Roku 1846 zveřejnil Barrande výsledky svých zkoumání v první vědecké práci nazvané „Úvodní stručná zpráva o silurském systému a trilobitech v Čechách“. Vyšla ve Vídni a Lipsku a stala se počátkem rozsáhlé studie o prvohorních fosiliích. Ve světě vzbudilo její vydání velký ohlas, v Praze ale nové dílo příliš nevítali. Někteří čeští vědci se totiž cítili neprávem předstiženi. Kustod přírodovědeckých sbírek Českého muzea August Josef Corda a berounský sběratel trilobitů Ignác Hawle proto urychleně reagovali svou prací s názvem „Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten“, která vyšla roku 1847. Získali v ní sice prvenství v pojmenování několika druhů zkamenělin, francouzskému vědci se ale vyrovnat nedokázali.
Barrande byl totiž mnohem systematičtější a všechny práce doplňoval o kvalitní popisky a nákresy. Od roku 1852 postupně tvořil a vydával encyklopedii Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre de la Bohême), která se stala jednou z nejrozsáhlejších vědeckých prací všech dob vytvořených jediným člověkem. Barrande do ní psal texty, dělal náčrty budoucích litografií a pro ověření řady informací vedl obsáhlou korespondenci s předními světovými vědci. Na téměř šesti tisících stranách doplněných více než tisíci litografických tabulí s desítkami ukázek popsal přes 3 500 druhů zkamenělých organismů. Do roku 1881 vyšlo celkem 22 svazků, po Barrandově smrti pak ještě dalších sedm.
Omyl s koloniemi
Bohatá česká prvohorní naleziště proslavil tímto dílem daleko za hranicemi státu. Stal se uznávaným odborníkem a z jeho díla citoval i tvůrce evoluční teorie Charles Darwin. Přesto se ani Barrande nevyvaroval některých omylů, za kterými navíc tvrdohlavě stál. Když zkoumal zkameněliny v okolí Prahy, nemohl si nevšimnout, že na některých místech nacházel společně pozůstatky živočichů, kteří žili v různých geologických obdobích oddělených miliony či desítkami milionů let. Vysvětloval to tak, že se jejich vývoj částečně překrýval – mladší a pokročilejší formy života podle něj nejdřív vytvořily ve „starém“ prostředí malé kolonie, z nichž se později rozšířily po celé planetě.
Barrandova autorita byla silná, tento názor však mezi paleontology zvedl bouři nesouhlasu. Nejdůraznějším odpůrcem kolonií byl český geolog Jan Krejčí. Spolu s ostatními poznal, že v důsledku pohybů zemské kůry se starší vrstvy hornin nasunuly na mladší nebo se do nich vklínily. Dnešní věda dává Krejčímu za pravdu a kromě toho také na rozdíl od Barranda považuje při průzkumech za klíčové vrstvy, které jsou na zkameněliny chudší a je na nich znatelný dobový předěl. Francouzský vědec dával naopak přednost místům a vrstvám, kde se nacházelo zkamenělin nejvíc a v co nejúplnějším stavu.
České sbírky Čechům
Barrande nadále pokračoval v práci a aktivní zůstal až do konce života. Ještě jako osmdesátník sfáral do tisíc metrů hlubokého příbramského dolu Vojtěch, aby osobně prozkoumal tamní horniny. Ani ve stáří netrpěl žádnými chorobami a síly ho začaly opouštět teprve v posledních měsících před smrtí. V létě 1883 odjel za svým přítelem Henrim z Chambordu do rakouského Frohsdorfu. Hrabě byl těžce nemocen a krátce po Barrandově příjezdu zemřel. Smutek i námaha se záležitostmi spojenými s vyřizováním jeho pozůstalosti pak způsobily, že Barrande onemocněl zápalem plic a 5. října 1883 zemřel také. Jeho poslední vzkaz do Prahy prý byl: „Jsem trochu unaven, Bůh s vámi.“
Své sbírky a vše, co za více než čtyřicetileté bádání nashromáždil, odkázal Národnímu muzeu v Praze, sídlícímu tehdy ještě v Nosticově paláci na Příkopech. Barrandova závěť byla přitom nesmírně velkorysá a dojemná: „Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému muzeu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí.“
Hned v následujícím roce byla nákladem Národního muzea odhalena Barrandovi pamětní deska na dnešní Barrandovské skále. Od roku 1928 nese jeho jméno pražská čtvrť Barrandov a geologická pánev, sahající od Brandýsa nad Labem až ke Starému Plzenci, se na jeho počest nazývá Barrandien.
