„Je to krize finanční, ne krize kreativity!“ odpověděl letos John Galliano na otázku, zda by se ve svých extravagancích neměl mírnit. O tom, jak jsou peníze pro módu důležité, ví tento svérázný Angličan své: bez štědrých sponzorů by se nikdy neprodral až na svůj trůn. Proč se ale teď začíná povídat, že když má konečně dost peněz, vytrácí se jeho talent?
Talent k nezaplacení
Kdybyste malého Johna potkali před čtyřiceti lety, na první pohled ho nic nepředurčovalo pro dráhu elitního návrháře, který šije pro baronku Rotschildovou a pivní dědičku Daphne Guinessovou. Bylo mu osm, když se s rodiči natrvalo rodiči přestěhoval z rodného Gibraltaru do Anglie. Učení mu moc nešlo a spolužáci se mu posmívali, že v naškrobené košili vynáší i odpadky. Zlom nastal, když v šestnácti letech přešel na doporučení svých učitelů na specializovanou vyšší školu designu a poté na jednu z nejslavnějších škol módního návrhářství na světě: londýnskou St. Martin’s College. „Studoval jsem pilně, pořád jsem seděl v knihovně a kreslil si návrhy,“ říkal později. Juan Carlos Antonio Galliano Guillén to bral tak vážně, že studie ke kostýmům z francouzské revoluce maloval při světle svíček na pergamenový papír. Vedle školy pracoval v divadle jako kostymér a divadelní scéna se stala trvalým zdrojem jeho inspirace. St. Martin’s absolvoval v roce 1984 jako premiant a jeho diplomovou kolekci skoupil nejvlivnější londýnský módní butik Browns. Galliano si založil vlastní label už pod svým anglickým jménem. Jenže pohádka tím nezačala: Gallianův talent neměl kdo platit. Postupně se u něj střídali investoři, ale prorazit v Anglii bylo nad jeho síly. Gallianův poslední sponzor, designér Faycal Amor a majitel módní značky Plein Sud, ho proto poslal do Paříže. Začátek devadesátých let zastihl Galliana v Mekce módy bez haléře v kapse, přespávajícího na zemi po bytech kamarádů.
Ďábelská Anna
Po třech letech to investor vzdal, jenže Gallianovi se již mezitím v Paříži podařilo to nejdůležitější: seznámit se se správnými lidmi, dostat se do nejvyšších kruhů módního byznysu. Vydatně mu v tom pomohli redaktoři americké verze časopisu Vogue: vlivná šéfredaktorka Anna Wintourová a editor André Leon Talley. Ti ho seznámili s manželkou ropného magnáta Sao Schlumbergerovou a dalšími investory, kteří byli ochotni poskytnout mu peníze na další přehlídku v rámci pařížského týdne módy. ‚Jen jeden háček to mělo: do přehlídky zbývalo čtrnáct dní. Sao Schlumbergerová mu na ni půjčila vlastní dům a Anna Wintourová donutila supermodelky Kate Mossovou, Christy Turlingtonovou a Naomi Campbellovou, aby se po molu prošly zadarmo – a to bylo v době, kdy supermodelky nevstávaly z postele za méně než deset tisíc dolarů. Galliano narychlo nakoupil metry černého krepsaténu s lícovou lesklou a rubovou matnou stranou, a ušil z něj sedmnáct černých obleků. Do první řady usedly Madonna a baronka Rotschildová. Neobyčejný proud Gallianovy kreativity, kterou monotematické pojetí ještě zvýraznilo, všem přihlížejícím vyrazil dech. Rozšířenou verzi kolekce okamžitě prodal newyorskému obchodnímu domu Bergdorf Goodman.
Úspěch malé černé kolekce přinesl Gallianovi ocenění Brtiský designér roku, ale z toho nemohl být živ. Opravdový šok pro módní svět přišel, když jej necelý rok poté šéf módního koncernu LVMH Bernard Arnault usadil do vedoucího místa tradičního módního domu Givenchy. A povídá se, že i tuto pozici domluvila Anna Wintourová, předobraz mírně sadistické šéfredaktorky ztvárněné později ve filmu Ďábel nosí Pradu. Po uhlazeném italském gentlemanovi Gianfrancu Ferré působil výrazný svalovec s image piráta mezi dámami v salonu haute couture jako Danton u Ludvíka XVI. Aby se vcítil do životního stylu svých nových zákaznic, nechal si Galliano dělat pedikúru a kosmetické ošetření pleti, ale dlouhých vlasů spletených do dredů se nevzdal. Šéfovi konglomerátu LVMH (Louis Vuitton Moët Hennessy) Arnaultovi padl plebejský Brit do oka, a rok nato ho přesunul rovnou na jeden z mála opravdových trůnů na módním nebi: jmenoval ho hlavním návrhářem pro značku Christian Dior a nechal mu volné pole působnosti.
Co potřebuje luxus?
Galliano otevřených zdrojů plně využil k tomu, aby dal průchod své pohádkové fantazii. Haute couture se pod jeho vedením vzdálila krejčovství pro bohaté paničky a opět se stala opravdovým snem, spektáklem a zdrojem nové inspirace pro další návrháře. Galliano totiž neustrnul v opakování známých siluet a předvádění dokonalého zpracování. Nebál se zkombinovat nejluxusnější materiály se zašpiněným denimem, aristokratický lov předvedl ve vojenské kamufláži a sám na konci přehlídky nevystoupil v decentním černém obleku, ale do půl těla nahý, v plandavých kapsáčích a s vyčiněnou liškou nebo napoleonským kloboukem na hlavě. Sám Galliano byl pro LVMH výborný marketingový tah: je komunikativní, přitažlivý, dostatečně excentrický a šarmantní, ale nikoliv přehnaně domýšlivý nebo manýristický. Pro značku Dior, vlekoucí za sebou půlstoletí vosích pasů a dámičkovské elegance, se stal lehce ujetý vizionář žádoucím povzbuzením: barvité přehlídky haute couture přitáhly obdivovatele a značce dodaly punc marnotratnosti, který každý luxus potřebuje.
Jakkoliv na samotné divizi haute couture mohl Dior prodělávat, celkový obrat se v letech 1997–2001 zdvojnásobil na 312 milionů dolarů. Pel Gallianovy kreativity se dobře prodával na ostatních výrobcích ready-to-wear a doplňcích. Arnault se proto rozhodl Gallianovi nadělit další dárek: expanzi jeho vlastní kolekce John Galliano.
Drancování historie
Galliano si oblíbil tematické kolekce nesoucí vždy jasný zdroj inspirace v moderním pojetí. Inspiruje se často historií – miluje třicátá, čtyřicátá i padesátá léta dvacátého století, éru viktoriánské Anglie nebo francouzskou revoluci. Jeho přehlídky nesou názvy jako Napoleon a Josefína (1992), Lukrécie (1993) nebo Blanche Dubois – podle Vivien Leighové ze zfilmované Tramvaje do stanice touha (1988). Už od počátku kariéry spolupracuje se Stephenem Jonesem, jedním z nejvýznamnějších světových modistů, který jeho oděvy doplňuje exkluzivními modely klobouků. Gallianovy kreace jsou propracované, co se týče střihu tak i tématu. Střih bundy Pirate Jacket, kterou Galliano uvedl v roce 2001, se skládá z padesáti šesti dílů – a to má bunda jen jeden rukáv. Vzorem je rozstříhaná britská vlajka, střihem přitom odkazuje k pirátským kazajkám. Módním teoretikům tak Galliano v jediné bundě poskytl nevyčerpatelný námět na polemiky o odkazu britského impéria, dekonstrukci oděvu i o vlastním vztahu k (ne)rodné zemi. Teoretička módy Jane Audasová na serveru showstudio.com, který Gallianův originální střih na bundu nabízí zdarma k vlastnímu ušití, píše: „Samo použití názvu ,Pirátská bunda‘ je synonymem Gallianova přístupu drancování a vykrádání historických detailů a siluet, evidentního v celé jeho práci.“
I když se zdá, že zdroje Gallianovy inspirace jsou nevyčerpatelné a jeho styl nekopírovatelný, právě přílišná čitelnost jeho stylu dodává munici i kritikům. Módní blogerka P Adhikariová píše: „Jako kdyby pokaždé, když Galliano zatřepe svým barevným kaleidoskopem, se složil stejný obrázek! Až na krátké trenčkoty jsme v jeho letošní kolekci viděli všechno, co už jednou ukázal – průhledné šaty, nařasené rukávky a čtyřicátá léta…“
„Už je to dvanáct let, co Galliano předvedl svou první kolekci pro Dior. Ta byla naprosto ikonická, a myslím, že Galliano už takovou přehlídku krásy a překvapení nikdy nepřekonal,“ doplňuje Mr. Dale. Během posledních tří let se Galliano potichu, ale razantně spustil do světa licencí. Převážně italským výrobcům rozdělil práva na levnější linii Galliano, která staví na výrazném a viditelném logu. Začal vyrábět plavky, oblečení pro děti, představil vlastní parfém i prádlo.
Znamenitý terč
Enfant terrible světa haute couture pomalu sestupuje stále níže, a to nejen s cenami. Od začátku svého působení pro Dior si vyslechl nejednu kritiku, že jeho modely jsou příliš extravagantní a jen těžko nositelné. Jenže tak to prostě v současném systému módy chodí: jestliže chce návrhář vytvořit sen, dílo, které překračuje naše běžné hranice vnímání a možná i definici oděvu, obvykle se to opravdu nedá vzít na obchodní jednání. Forma vysoké krejčoviny u Diora však Galliana možná příliš donutila hrát podle omezujících postupů – a tak jeho výtvory nejsou nikdy ničím „více“, než doslova kostýmy, byť sebeteatrálnějšími. Jeho britští kolegové a absolventi stejné školy, Alexander McQueen a Hussein Chalayan, mezitím začali experimentovat s videoartem, sochařstvím, performancemi a novými technologiemi. Jejich vizionářské modely připomínají spíše obrazy, přeludy nebo filmové sekvence. Ne náhodou si Alexander McQueen v jedné ze svých posledních kolekcí vystřelil z neustálého vykrádání módní historie – a modely z kolekce, nazvané „Recyklace“, někdy doslova citovaly Gallianovu tvorbu.
Galliano ale přesně ví, co chce: aby se ženy v jeho oblečení cítily sexy. V interview s Halem Rubensteinem pro New York Magazine řekl: „Kdy jste naposledy slyšel, že by muž řekl ženě: ,Vypadáš nádherně´? Lidé už se přestali strojit pro určitou příležitost, mají svůj GAP, ale ta radost z šití na míru, to je umění. Co je špatného na marnivosti?“
Časová osa
1960 28. listopadu se narodil jako Juan Carlos Antonio Galliano Guillén na Gibraltaru
1966 stěhuje se do Londýna
1985 rozjíždí vlastní módní značku s financemi z prodeje kolekce v butiku Brown’s. Začíná spolupracovat s modistou Stephenem Jonesem
1986–89 Galliana sponzoruje významný módní investor Peder Bertelsen
1987 dostává první ocenění Bristký designér roku (další následují v letech 1994, 1995 a 1997 společně s Alexandrem McQueenem)
1993 šéfredaktorka amerického Vogueu Anna Wintourová přesvědčuje další investory, aby Galliana podporovali
1994 5. března uvádí v bývalé rezidenci Sao Schlumbergerové na rue Ferou novou vlastní kolekci
1995 jmenován ředitelem domu Givenchy, o rok později uvádí svou první přehlídku pro Givenchy
1997 jmenován ředitelem domu Dior. První přehlídka haute couture předčí veškerá očekávání
2001 obdržel Řád britského impéria od královny Alžběty
2004 uvádí kolekci pro muže, John Galliano Homme
časopis Time zařadil Galliana mezi sto nejvlivnějších vizionářů a trendsetterů
2007 licencoval výrobu plavek a letních doplňků společnosti Albisetti, která vyrábí také pro Cavalliho a Chloé
Na trh uvedl samostatnou linii Galliano pro muže a ženy s cenami zhruba o šedesát procent nižšími než v kolekcích John Galliano. Jejím poznávacím znamením se stal potisk ve stylu starých novin a výrazný logotyp „G“
2008 uvedl kolekci Galliano Kids pro děti ve spolupráci s Renzo Rossem z Dieselu. Italská společnost Morellato & Sector začala v licenci pro Galliana vyrábět šperky a hodinky. Představil svůj první eponymní parfém.
2009 obdržel francouzský Řád čestné legie
