České firmy si připadají jako cizinci ve vlastní zemi. Problémy hranické továrny LG. Phillips v Hranicích na Moravě ukazují více než jasně meze takzvaných investičních pobídek a nebezpečí, jež s sebou přinášejí.
České firmy si připadají jako cizinci ve vlastní zemi.
Problémy hranické továrny LG. Phillips v Hranicích na Moravě ukazují více než jasně meze takzvaných investičních pobídek a nebezpečí, jež s sebou přinášejí. Je nesporné, že se významnou měrou podílejí na přílivu přímých zahraničních investic. Otázka ale je, za jakou cenu. Firma například nesplnila svůj závazek ohledně slíbených tří tisíc míst, když jich ve skutečnosti vytvořila pouze třináct set. Podle pravidel pro investiční pobídky by měla firma, která nesplní všechny podmínky, alikvotní část vracet. Z kontrolních zpráv NKÚ vyplývá, že při nesplnění závazků musí celou dotaci či její určitou část vracet i sebemenší příjemce. Problematický je ovšem z hlediska vynaložených nákladů i onen skutečně realizovaný počet pracovních míst. Při výši pobídky jeden a půl miliardy korun tak vychází na jedno pracovní místo v hranickém Philipsu investice ve výši přes jeden milion korun. To bezpochyby potěší každého malého či středního podnikatele, který musí perspektivu a zhodnocení každého pracovního úvazku měřit na lékárnických vahách.
Český podnikatel ve srovnání se zahraničními firmami tahá za kratší konec i jinak. Pár kilometrů od Hranic na Moravě leží Rožnov pod Radhoštěm. A zdejší podnik vyrábí totéž, co hranická továrna, tedy klasické televizní obrazovky. Přitom český vlastník se musel se všemi potížemi, které provázejí výrobu tohoto sortimentu, vyrovnávat sám. A to i přes to, že zástupci podniku zatím bezúspěšně jednali s ministerstvem průmyslu a obchodu o nějaké formě krátkodobé pomoci. Není divu, že prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl si v této souvislosti povzdechl, že si české firmy připadají jako cizinci ve vlastní zemi.
Vláda, která se zaklíná podporou domácí produkce, se ve skutečnosti chová k našincům macešsky. Těžko lze totiž předpokládat, že by vláda hned přispěchala s ujištěním o pomoci v případě, že by se jednalo o českou firmu, respektive společnost, která by nebyla zatížena investičními pobídkami. Pokud by neexistoval žádný transfer z veřejných prostředků, firma by si jenom prostě spočítala příjmy a náklady. A pokud by její hodnocení nedopadla dobře, zavřela by krám. Tak to ve světě chodí. Ale jenom tam, kde tržní mechanismy nedeformuje problematická ingerence státu. Je prostě těžké přiznat, že peníze daňových poplatníků byly vyhozeny oknem, že vláda cosi špatně odhadla. A tak, aby neztratila tvář, namísto logického postupu - nesplnil jsi, zaplať - bude i do sebebeznadějnějšího podniku lifrovat další a další peníze jak gembler do hracího automatu. Jednou to přece musí vyjít. Byli bychom velmi naivní, kdybychom si mysleli, že v centrále u Philipsů neuvažují úplně stejně. A tak vedle dalších negativ se investiční pobídky stávají prostředkem vydírání, které mohou použít nadnárodní společnosti vůči vládám.
