Josef Dostál: Řekl jsem si, že bych mohl být nejlepší na světě

Za tři roky, co se pohybuje v seniorské kategorii, nastřádal jednadvacetiletý kajakář Josef Dostál slušnou sbírku medailí. Rychlostní kanoistika je tradičně úspěšný český sport, ale závodník pražské Dukly má na to, aby se stal jeho skutečnou hvězdou. To naznačil i v srpnu na mistrovství světa v Moskvě, kde dvakrát vystoupil na nejvyšší stupeň. Mezi soupeři nevyčnívá jen výkony, ale i obrovitou postavou. Měří 202 centimetrů.

V jednadvaceti letech jste dvojnásobným mistrem světa v seniorské kategorii a jediným Čechem, jemuž se podařilo získat zlato na kajaku. To je slušný úspěch.

Beru to jako splnění svých dětských snů. Když jsem se před lety díval na videa ze závodů nejlepších kajakářů, říkal jsem si – tak tam bych se chtěl taky dostat a špičkové by bylo, kdyby se mi jednou podařilo vyhrát. Moskevské medaile beru jako velké uspokojení a odměnu za to. Vyplatilo se tvrdě trénovat. Taky mi dělá radost, že svým příkladem přitáhnu k našemu sportu malé děti.

Jak se vám s odstupem času vybavuje srpnový víkend v Moskvě, kde se vaší zásluhou hrála dvakrát česká hymna?

Nečekalo se, že bych mohl vyhrát singla. Bylo to překvapení a pak skvělý pocit. Nádherně jsem si to v posledních metrech užíval. Kombinace se čtyřkajakem, kde jsme byli s Danielem Havlem, Lukášem Trefilem a Janem Štěrbou favorité, se nabízela, protože se obě disciplíny nepřekrývaly. Závody se stíhaly, mohl jsem si i důkladně odpočinout. V sobotu se jelo jedno finále a v neděli druhé.

Je obvyklé kombinovat dvě disciplíny?

Je potřeba říct, že trénink na čtyřkajak spočívá z pětadevadesáti procent v tom, že se jezdí na singlech. Ještě před pár lety bylo poměrně běžné, že závodníci startovali na více lodích, ale ze současné špičky to dělá kromě mě jen jeden Portugalec.

Kdy jste se jako člen slavné posádky K4 rozhodl zkusit štěstí na vlastní pěst?

Už loni jsem měl dobrou individuální výkonnost. Na mistrovství světa jsme chtěli K4 vyhrát, což se nepovedlo. Letos jsem si proto řekl, že nemá smysl být celý víkend na šampionátu a jet jenom jednu trať, že mi to nestačí. Pořád se zlepšuju, prostě potřebuju víc jezdit, a když jsem nastoupil do singlu i na čtyřku, vyšlo to nádherně. Nešel jsem ale do neznáma. Stejný model jsem si vyzkoušel už loni na mistrovství Evropy, kde jsem byl třetí na singlu a čtyřkajak jsme vyhráli.

Ostatní kajakáře svými 202 centimetry na první pohled převyšujete. Je vaše basketbalová postava výhodou?

To nedokážu říct, protože jiného tak velkého kajakáře neznám. Nejvyšší soupeři jsou více než o deset centimetrů nižší, většina z nich má asi metr osmdesát. Výkonnost dělá souhrn talentu, fyzičky, dobré techniky a citu pro vodu. Potom už nezáleží na výšce, ale jak člověk dokáže trénovat, jak je svědomitý a co umí prodat na závodech.

Před kajakářskou kariérou jste zkoušel i jiné sporty. Pomohly vám v něčem, co nyní využíváte na vodě?

Začal jsem s hokejem a z něho si pamatuju jenom to, že jsem musel brzo vstávat a bylo mi tam zima. Z juda jsem si odnesl obratnost a koordinaci těla. Při atletice jsem hodně běhal, což doteď ka nemám vůbec rád, ale naučil jsem se běním abecedu a třeba skákat flopem přes laťku. Okrajově jsem dělal i plavání a trochu hrál fotbal, ale v deseti jsem začal s kanoistikou.

Pomohlo vám nějak, že otec byl kajakářským trenérem a maminka bývalou volejbalovou reprezentantkou?

Musím přiznat, že se mi do sportování moc nechtělo a do určité doby jsem byl poměrné líné dítě. Jenže rodiče řekli, že se nebudu doma válet na gauči, ale budu dělat nějaký sport, abych nezakrněl a nebyl tlusťoučkej. Jsem ze sportovní rodiny, o sportu se u nás často mluvilo, zvláště když se obě sestry daly na volejbal. Rodiče nás nenutili dělat sporty jako oni, ale nakonec to tak dopadlo.

Jak jste na vodě začínal?

Díky tátovi jsem měl solidní vodácké základy. Jezdili jsme totiž každé léto na Skalici na Slapské přehradě a tam mě to hodně bavilo. Tedy hlavně to, že jsem v kajaku proháněl kachny, které se přede mnou zachraňovaly odletem. Kajak byl jasná volba, o kanoi táta tvrdil, že křiví charakter a postavu (směje se)… Když jsem pak začal jezdit v Klubu vodních sportů Praha, hned jsem porážel kluky, kteří už dva roky trénovali. Prostě mi to docela šlo, byla u toho sranda, a tak jsem u kajaku vydržel.

První medaile jste začal sbírat už v mladém věku. Jaký byl přerod z kluka, který se věnuje kajaku ve fajn partě, v úspěšného reprezentanta?

Postupně jsem byl rychlejší, ježdění mě víc bavilo a řekl jsem si, že bych mohl být nejlepší na světě… Začal jsem tvrdě makat a výkonnost se projevila už v dorostu. Stal jsem se mistrem republiky a po přestupu do juniorů získal medaili na mistrovství Evropy. Pak už to šlo celkem hladce.

Je kajakářský trénink hodně náročný?

Hodně. Nejhorší jsou tréninky mimo sezonu, kdy je potřeba nabrat dlouhou vytrvalost. Odehrává se to v jedné místnosti na trenažéru a takový trénink trvá třeba hodinu a půl, což je dost ubíjející. K tomu samozřejmě patří ještě posilovna a běhání, a když pak dorazím večer domů, už nemám sílu nic dělat.

Do povědomí širší sportovní veřejnosti jste vstoupil před olympiádou v Londýně, kdy se tvořila sestava čtyřkajaku a vy jste byl jedním ze sedmi kandidátů. Jak na to vzpomínáte?

Byl jsem ze všech nejmladší, ale do nominace jsem se chtěl dostat. Na začátku jsme si to rozdali v Račicích v nominačním závodě na K1 a první čtyři si to vyzkoušeli v K4 na Světovém poháru. Vyhráli jsme, ale po tenzometrických testech v Poznani se sestava změnila. Je to mimochodem ta, která získala olympijský bronz a letos světový titul.

Nemáte trému, abyste to klukům nezkazil?

Jsem spíš závoďák než tréninkový jezdec. Abych předvedl pořádný výkon, potřebuju se před startem vyburcovat. Když jdu na singla, vím, že za výsledek si ručím sám. U čtyřkajaku si uvědomuju, že to můžu posádce zkazit, ale to může přijít i od někoho z nich. Soustředím se, abych podal standardní výkon a technicky se sešel s ostatními. Na singlu se naopak nemusím ohlížet na souhru. Sám si mohu určit, jak třeba zapojit hrubou sílu.

To jaro před dvěma lety bylo pro vás náročné i v tom, že jste zrovna maturoval. Jak jste to všechno stíhal?

Tenkrát jsem musel zvládnout těžší verzi státní maturity a všechno se vlastně odehrávalo za poklusu. Při nominačžeckou závodě se kvůli mně překopával program, protože mě druhý den čekaly písemky. Po dvou dnech tenzometrických testů jsem zase musel nasednout do letadla, abych byl druhý den včas u ústních zkoušek. Úspěšně jsem to zvládl a hned následující ráno cestoval na další Světový pohár.

Jaké to je stát se v devatenácti držitelem olympijského bronzu?

Na sobě jsem nic zvláštního nepozoroval, ale myslím, že se na mě lidi začali dívat s určitým respektem, protože jsem něco dokázal už jako mladý. Přesvědčil jsem, že nejsem jenom ten, kdo jezdí dobře, ale že to dokážu i prodat.

Vedle sportu je vaše rodina i umělecky založená – tatínek Tomáš Bosambo je řezbářem a sochařem a maminka Eva Emingerová jazzovou zpěvačkou. Právě ona prohlásila, že jí při výchově potomků šlo o symbiózu těla a ducha. Jak se to projevovalo?

On se v tom hodně angažoval hudebně založený děda. Vždycky, když k nám přišel, hrál na piano a my děti k tomu zpívaly nebo hrály na kytary. Jako malého mě to docela rozčilovalo, ale teď si to nerad nechám ujít. I když už bydlím sám, pořád to takhle občas funguje.

S maminkou a jejím doprovodem jste několikrát vystupoval a vystřihl pár klasických jazzových čísel. Jak moc vás zpěv baví?

Sice rád bývám středem pozornosti, ale myslím, že líp zpívám doma u piana. Před každým vystoupením jsem totiž nervózní a na výkonu je to potom znát. Většinou jsem vystupoval při různých sportovních vyhlášeních, ale stál jsem také před skutečným publikem. Mamka mě do toho vždycky narychlo uvrtala, že už jsem ji nemohl odmítnout. Raději bych se na to pořádně připravil, což se ovšem nikdy nepovedlo. Nemám velký repertoár. Umím jen pár písniček, jako třeba What a Wonderful World od Luise Armstronga, ale je pravda, že si zpívám rád.

Dá se říct, že při zpěvu relaxujete?

Od tréninku si nejvíc odpočinu při rybaření. Prsty v tom má opět děda, s nímž jsem jako kluk začal chodit na ryby. U vody ale nehledám klid, nejvíc pro mě znamená, když zabere ryba. To se mi vymažou z hlavy všechny myšlenky na pádlování. Jsem jenom já a ryba.

Chcete se v budoucnu věnovat spíše závodům s posádkou, nebo se líp cítíte jako solitér?

Zatím to vypadá, že mi jedno pomáhá k druhému. Když to bude program dovolovat, budu dál jezdit obě disciplíny. Rozmýšlet bych se musel až v okamžiku, kdy by závody začaly kolidovat. To bych byl docela nahranej a teď nevím, čemu bych dal přednost. Zatím to ale naštěstí řešit nemusím.

Říkáte, že se pořád zlepšujete. Víte, v čem máte ještě rezervy?

Určitě v trénovanosti. Nikdy to není perfektní, vždycky se dá něco zlepšovat. Autor je spolupracovníkem redakce