Josef Farmačka: Stát na děti bez talentu kašle

Děti, které sportovní kluby odmítnou jako neperspektivní, často končí na ulici. Zbytečně. Stát však podporuje hlavně vrcholový sport a cokoli, co nezavání medailemi, rekordy a slávou, ho nezajímá, říká Josef Farmačka, zakladatel Pražské volejbalové školy. Ten svůj projekt, který funguje již od roku 1991, a prošly jím tisíce dětí, postavil kromě trénování volejbalu také na disciplíně a důrazu na výchovu a vzdělání. Sport má především vychovávat, tvrdí.

Pražská volejbalová škola se vymyká běžným sportovním oddílům. Co vás k rozhodnutí ji založit vedlo?

Byl to rozpad systému tělovýchovných jednot a tréninkových středisek po roce 1989 a zároveň následná profesionalizace sportu orientovaná pouze na výkon. Obě věci vedly k tomu, že děti, které nárokům vrcholového sportu nestačí, a které zároveň nemají jiné volnočasové zázemí například v rodině, se najednou ocitly doslova na ulici, nikdo je nechtěl. My takovým dětem dáváme šanci.

Žádná kritéria při výběru nemáte?

Až na skutečně závažné zdravotní problémy ne. Nezajímá mě, jestli někdo říká, že dítě má talent nebo ne, jestli je tlusté nebo hubené, slušné nebo problémové. Takovéto třídění dětí už od útlého věku je nesmysl a v důsledku je poškozuje. Údajně netalentované děti pak zůstávají na okraji kolektivu a bez možnosti jiných sportovních aktivit, u těch talentovaných zase příliš specializovaný, a často bohužel neodborný trénink vede k poškození zdraví a zároveň zanedbávání vzdělání. A vzdělání a výchova jsou přitom v naší škole to nejdůležitější, v žádném případě nejde jen o volejbal.

Podle čeho děti vybíráte?

Jen podle pořadí, kdo se dříve přihlásí. Žádné jiné podmínky nemám. Vyplatilo se mi to i u takzvaně problémových dětí. Teď tu mám třeba děti s lehkou mozkovou dysfunkcí, dyslexií, byla zde i dívka po obrně, kterou jsme paky vyhlásili žákyní roku. S nadsázkou jsem si řekl, že vezmeme děti z ulice a s těmi budeme porážet vrcholové oddíly. A to se skutečně dařilo, vyhrávali jsme například turnaje v zahraničí.

Nic to ale nemění na mojí filozofii důležitosti výchovné složky práce s dětmi. Sport musí děti bavit a nevystavovat je stresu od útlého věku, jak je dnes běžné. Má plnit roli kompenzace na jejich dlouhodobé a náročné cestě k dospělosti. Spousta mých svěřenců má vystudovanou vysokou školu a vrací se k nám už s vlastními dětmi. A to je pro mě nejdůležitější. Ne to, jestli je někdo na přechodnou dobu vrcholovým volejbalistou.

Ale zvyšování výkonnosti, touha být nejlepší, je přece cílem každého sportu…

Ale my nejsme klasický sportovní subjekt, v práci s dětmi preferujeme výchovu a vzdělání. Zaměření na výkonnost je záležitostí sportovních oddílů. My své žáky motivujeme na mnohem delší období, než je krátkodobá kariéra vrcholového sportovce.

Dávat čtyřleté dítě na hokej je tedy podle vás hloupost?

Naprostá. Nejde přitom jen o nevratná poškození pohybového aparátu, ale také o neadekvátní soutěživost a agresivitu, kterou v dětech povzbuzují nenaplněné ambice trenérů a rodičů. Místo trpělivé, dlouhodobé a odborné přípravy děti mezi sebou soutěží už od útlého věku. Je to projev amatérismu a nevzdělanosti.

Jak to změnit?

Bohužel jsem pesimista. Naše polistopadová politická reprezentace bohužel nenavázala na promyšlený a fungující systém práce s mládeží z předchozího režimu. Opět se nám podařilo vylít s vaničkou i dítě. Důkazem je právě i můj projekt, který se 25 let existence nedočkal žádné systematické podpory státu. Kdybychom se jmenovali tenisová, fotbalová či florbalová škola, sponzoři i stát by se přetrhli.

• 
• 
• 

Dalších 20 fotografií

Jaká je podle vás dnešní generace dětí? Vaše škola je vyhlášená důsledným dodržováním pravidel a disciplíny, neutíkají vám děti pryč?

Neutíkají. A dokonce často ty, co odejdou třeba do jiného klubu, se k nám vracejí, protože zjistí, že rozvolněná morálka a agresivita jim vadí. Děti se chovají tak, jak jim nastavíte hranice. Mají silný cit pro spravedlnost a vadí jim tolerování jedinců, kteří trénink narušují. Když jim vštípíte disciplínu a zároveň ponecháte důvěru, dokážou se usměrňovat vzájemně, nemusíte jim všechno přikazovat. Bohužel se dětem málo věnují i rodiče.

Jaké máte vztahy s volejbalovým svazem?

V podstatě žádné. Dříve tam byla dokonce taková nešťastná averze svazu a volejbalových oddílů vůči nám, protože jsem jako první v Česku začal vybírat školné a netrpěl jsem ani snahy jiných oddílů přetahovat nám hráče. Ale asi už pochopili, že mi nejde o výchovu reprezentantů a profesionálních hráčů. My udržujeme vztahy spíše s institucemi jako Národní protidrogová centrála, zdravotní instituce apod., to jsou pro nás důležití partneři a těch si vážím.

Jaké jsou náklady na provoz školy a z čeho je platíte?

Všechny peníze musím sehnat sám od sponzorů, přičemž u 99 procent českých subjektů, které jsem oslovil tisíce, neuspívám. Výchova žáka od 1. Třídy ŽŠ do promoce na VŠ trvá asi 17 let. Tak dlouho se ale nikomu nic podporovat nechce a jednorázové nabídky za přemrštěné propagační aktivity zase odmítám já. Rozpočet jsme mívali v řádu jednotek milionů korun, ale rok od roku jsme ho nuceni pod tlakem rostoucích nákladů stále ořezávat a snižovat počet dětí. Až poslední tři roky jsme jako spolehlivé klíčové partnery získaly pány Karla Janečka a Libora Winklera. Jen díky nim se škola drží. A materiální podporu máme od zahraničních partnerů. Je hodně smutné konstatování.

V čem je problém se získáním podpory od státu či města?

Právě v tom, že stojíme mimo výkonnostní sport, ale zároveň nejsme jen výchovný kroužek. Proto si s námi nikdo neví, nebo spíše nechce vědět rady. Dlouholetou výchovu a protidrogovou prevenci nikdo podporovat nechce, asi to není tak politicky výnosné jako profesionální hokej, fotbal apod. Na nějakou systematickou podporu státu, města či sponzorů jsem v podstatě rezignoval.

S jakými argumenty vás úředníci odmítají?

To, co děláme, je vládám a radnicím naprosto cizí. Stát přitom nemá problémy dávat miliony ročně na protidrogové přednášky a školení, jejichž efekt je přinejmenším sporný. Nedávný audit Nejvyššího kontrolního úřadu ukázal, že ministerstvo školství rozdalo desítky milionů, aniž vědělo komu. Ale všichni mi rozdávají knížecí rady, kam bych měl jít žádat o peníze. Dokonce mi jeden vládní úředník řekl, že když si chci „hrát s dětmi“, musím počítat s tím, že mě to bude něco stát. Nejhorší je, že se stát takto chová k tomu nejcennějšímu co má, dětem.

A co soukromé subjekty?

Většinou bezelstně přiznají, že děti nejsou jejich cílová skupina. Jinými slovy, že je budoucnost tohoto státu nezajímá. Případně řeknou, že už na sport dali. Tím ovšem myslí sportování dospělých, kam postupně odešli všichni naši dřívější partneři. Firmy si zkrátka otázku společenské užitečnosti podporovaného projektu nekladou. I to je doklad určité české zaostalosti v mezinárodním kontextu.

Vidíte šanci na zlepšení?

Těžko. V první řadě by stát musel rozlišovat, kdo vychovává a vzdělává, a kdo jen v uvozovkách kope do míče. Co má a co nemá společenský přínos. Toho se ale všichni bojí. Tak radši budou dávat peníze na fotbal. Devadesát procent sportovních trenérů přitom nemá pedagogické vzdělání, děti si poškozují zdraví, ale to nikoho nezajímá a peníze tečou.

To samé je ale v oblasti prevence drog a kriminality. Na týdenní protidrogové školení učitelů dá stát 80 tisíc korun a mně, který jsem tu denně se stovkami dětí, radnice nabídla 15 tisíc korun na rok. Když jsem to odmítl jako vtip, obvinili mě z chamtivosti. Přitom za úřadování nechvalně proslulého Dalibora Mlejnského na Praze 11 dala radnice pět milionů korun Dukle Praha na fotbal. To je přece úplně absurdní.

Jaká je budoucnost Volejbalové školy, máte nástupce?

Ta je obecně v systematické státní podpoře. Není ale s kým jednat. Politici i státní úředníci se dokonale zabetonovali ve svých kancelářích. Něco podobného bych svému nástupci předat nechtěl. Zahájil jsem v lednu další tříletý cyklus a ten ukáže, zda se stát probudí a konečně pochopí, že potřebuje novou, slušnější a vzdělanější generaci občanů, než je ta současná.