Josef Gočár patří k nejvýznamnějším českým architektům první poloviny 20. století. Ranou část jeho tvorby lze zařadit k dynamickému českému kubismu a rondokubismu, pozdější etapa je osobitým projevem moderny – výtvarně pojatého funkcionalismu.
Autor: ČTK
Většinu prací realizoval v Praze a v Hradci Králové, který se díky němu stal vzorem moderního města.
Český kubismus byl jedním z významných mezníků vývoje umění, designu a architektury první poloviny 20. století. Jeho protagonisté se snažili narušením vertikál a horizontál rozbít konvenční pojetí designu a architektury, uvolnit či zachytit v pohybu vnitřní energii hmoty a dát předmětům, se kterými člověk přichází denně do styku, podobu dynamického uměleckého díla. Magnáti, investoři a kolegové umělci naštěstí měli pro jejich snažení pochopení, díky kterému vzniklo několik veřejných a rezidenčních budov, desítky nábytkových souborů a stovky návrhů předmětů užitého umění. Nejvýraznějšími představiteli tohoto směru byli Pavel Janák, Vlastislav Hofman, Josef Chochol a především Josef Gočár, jehož díla jsou dodnes považována za vrchol českého kubismu.
Kotěrova škola
Josef Gočár se narodil 13. března 1880 v Semíně u Přelouče v rodině místního pivovarského sládka. O jedenáct let později se rodina přestěhovala do východočeské Bohdanče, kde Josef prožil mládí. Původně se měl stát zlatníkem, v Pardubicích proto vystudoval nižší reálku a zlatnictví. Jeho osud ale změnil řídící učitel Karel Peška, který ho doporučil ke studiu na uměleckoprůmyslové škole.
Roku 1903 odešel Gočár do Prahy, kde se stal žákem známého architekta Jana Kotěry. Osvojil si u něj racionalistické postupy a naučil se střídmé estetice, funkčnosti staveb a získal cit pro materiál. Absolvoval roku 1905 a následně se vypravil na cesty po Evropě, kde se mimo jiné seznámil s holandskou architekturou neomítaného zdiva, kterou pak hlavně během 20. let s oblibou užíval. Následně nastoupil do Kotěrova ateliéru, kde hned roku 1906 začal prosazovat vlastní projekty. S velkou citlivostí vytvořil návrh na pomník na Bílé hoře, při kterém pamatoval na silný genius loci. Přesto byl jeho návrh velmi modernistický a dispozičně připomínal babylonský zikkurat. Další dílo, kterým se stala vila v Krucemburku, pak bylo již zcela praktické a hodné vyspělého architekta. Stavba čerpala z klasiky české chalupy, půdorys ale měla zcela atypický a maximálně uzpůsobený moderním potřebám. Vybavení bylo autorské a odpovídalo kotěrovským standardům střídmé dekorativní ornamentální a materiálové estetiky.
První samostatné krůčky Roku 1908 se Gočár osamostatnil, což ovlivnilo i jeho tvorbu, ve které postupně upustil od ornamentálního dekoru. V architektuře chtěl zanechat výraznou stopu, zpočátku ale neznal míru, takže jeho monumentální návrh Lutherova domu v Hradci Králové neuspěl. První prací pro Hradec se tak stalo mnohem skromnější Mariánské schodiště. Na poměrně malém prostoru si Gočár velmi dobře poradil s převýšením i vyrovnáním betonové hmoty. Do průčelní stěny umístil velký průhled, čímž popřel předěl mezi náměstím, svahem a okruhem. Jak výběrem materiálu, tak výtvarným pojetím posunul tímto počinem modernu o dvě desetiletí dopředu. Jako inovátor se pak projevil i při stavbě Wenkeho obchodního domu ve východočeské Jaroměři v letech 1909 až 1911. Jednalo se o obchodní dům amerického typu, charakteristický na svou dobu progresivním nenosným průčelím zavěšeným na kovovém roštu. Interiér domu byl přes moderní strohost překvapivě útulný. Po vstupu do objektu na první pohled zaujala kruhová galerie, díky které se návštěvník rychle orientoval v prostoru celého objektu. Přízemí bylo tvořeno kombinací kovu a skla a první podlaží se neslo v klasickém duchu – drobném geometrickém dekoru. Gočár byl navíc i autorem vnitřního nábytkového vybavení, ze kterého vynikaly skleněný „křišťálový“ lustr a černohnědé regály. Wenkeovi si ale domu příliš neužili. Ve 30. letech se dostali do dluhů a dům připadl městu. Za druhé světové války byl poničen nacisty, po opravě v něm našlo sídlo Městské muzeum. Vytříbení stylu V letech 1909 až 1910 se Gočár podílel také na významné stavbě v Pardubicích – areálu Winternitzových automatických mlýnů na pravém břehu řeky Chrudimky. Mlýny se staly novou dominantou širokého okolí a vizuálně navázaly na nedaleký zámek rodu Pernštejnů. Počátkem 20. století ale Gočár stále ještě nebyl stylově vyhraněný, důkazem čehož je i soutěžní návrh na dostavbu Staroměstské radnice. Měl sice nápad, monumentálnost a imperiálnost byly ovšem přemrštěné a necitelné. S historickým prostředím se lépe vyrovnával u menších projektů. Velmi dobře si například poradil s návrhem divadla v Jindřichově Hradci, které se již neslo v kubistickém duchu. Plán sice nakonec nebyl realizován, Gočára ale výrazně ovlivnil při stavbě následujícího domu U Černé Matky Boží. Ten vznikl v letech 1911 až 1912 v Praze na Starém Městě mezi ulicí Celetnou a Ovocným trhem. Vystavěn byl jako obchodní dům na základě požadavků obchodníka Františka Herbsta. Zajímavostí je, že původní návrh nesplňoval požadavky pražského magistrátu na dokonalý soulad s historickým prostředím. Gočár na to reagoval tak, že dům doplnil o další kubistické prvky – tvarovaný vchod či balkonové zábradlí. V suterénu byla původně vinárna, v prvním patře kavárna a ve druhém obchody s textilem. Třetí patro bylo určeno pro kanceláře a čtvrté pro byty. Kubisticky byl zařízen také interiér včetně nábytku a ostatních detailů. Původní kavárna zanikla už ve 20. letech 20. století a na jejím místě vznikly kanceláře. Tento trend pak pokračoval i později a byl završen v 50. letech, kdy celý dům využíval pro kancelářskou činnost podnik Výstavnictví. Na začátku 90. let byl dům zrekonstruován podle projektu Karla Pragera a vrátil se do původního stavu. Zmizely staré nátěry a v souladu s původním Gočárovým návrhem byla dostavěna také původně nerealizovaná část prosklené střechy. V říjnu 1994 byl dům slavnostně otevřen za účasti prezidenta Václava Havla jako České muzeum výtvarného umění, které zde bylo do roku 2002. Dnes v domě sídlí Muzeum českého kubismu Národní galerie v Praze a roku 2005 byla v prvním patře znovu otevřena také kavárna Grand Café Orient. Kubistická lázeň a vila
Další významnou stavbou kubistického období je lázeňská budova v Bohdanči, vybudovaná v letech 1912 až 1913. Přízemí s předsunutou krytou kolonádou bylo určeno k umístění všech zařízení potřebných k léčbě rašelinou. Kolonáda s arkýřovými výstupky ústila do vestibulu a navazovala na další lázeňské budovy, v poschodí bylo 28 pokojů pro pacienty. K zásadní změně došlo v roce 1926, kdy bylo pavilonu přistavěno druhé patro, čímž se kapacita rozšířila o dalších 28 pokojů, zároveň však došlo k narušení původní kubistické architektury.
Vedle velkých staveb ale Gočár občas realizoval i některé menší. Příkladem může být například Bauerova vila, kterou si v obci Libodřice poblíž Kolína nechal v letech 1912 až 1914 vystavět velkostatkář Adolf Bauer. Stavba je unikátní tím, že je jedinou kubistickou vilou na českém venkově a původní majitel ji využíval až do roku 1929, kdy zemřel na cukrovku. Po něm objekt získal Antonín Illmann, za protektorátu byla ale vila jako židovský majetek zabavena a dostala se pod německou správu. Usadil se v ní říšský občan Augustin Juppe, který ji spravoval až do konce války, kdy byl zatčen. Roku 1945 připadla budova obci a sloužila jako kanceláře. Později tu sídlila například knihovna, mateřská škola a kadeřnictví. Roku 1987 byla Bauerova vila prohlášena za kulturní památku, obec ale neměla na její rekonstrukci peníze. Roku 2002 ji proto prodala Nadaci českého kubismu, která v letech 2005 až 2007 provedla nákladnou rekonstrukci podle projektu Michala Sborwitze. Opravená vila byla roku 2008 otevřena veřejnosti jako Muzeum Josefa Gočára a galerie kubistického designu. Dochované části interiéru doplňuje kubistický nábytek, porcelán i sochy Otto Gutfreunda.
Národní sloh
Po první světové válce se Gočárův styl změnil. Od kubismu ustoupil a ovlivněn módním stylem art déco začal tvořit v rondokubismu, někdy nazývaném národní sloh. V něm už nešlo o dynamické prolamování průčelí a krystalické tvary. Do popředí se dostaly barevné folklorní geometrické obrazce – kruhy, válce, oblouky a polygony, jimiž architekti pokrývali fasády a interiéry.
Gočár se rozhodl tento sloh použít při stavbě Legiobanky na pražském Poříčí. Budova vznikla na místě jednopatrového pozdně klasicistního domu z poloviny 19. století. V místě býval slavný pražský kabaret U Bucků a stejnojmenný pivovar. Roku 1919 ale vznikla potřeba banky pro československé legionáře v Rusku a ve Francii, kteří si chtěli ukládat přebytky žoldu a peníze za prodej nespotřebovaných přídělů potravin. Poměrně úzká fasáda domu vynikala nápadnou hmotností a silně profilovanými obloučkovými římsami. Dům byl posazen víc do hloubky, takže před ním zůstal širší chodník. K čelnímu traktu bylo připojeno pravé podélné a zadní příčné křídlo. Dvorní prostor vyplnila přízemní stavba, v níž byla trojlodní hala bankovní dvorany.
O výzdobu se postarali Gočárovi přátelé, vynikající umělci Jan Štursa, autor čtyř plastik legionářů umístěných na vrcholech pilířů hlavního vchodu, a Otto Gutfreund, který na parapetu druhého patra vytvořil pískovcový reliéf s námětem bitev a návratu legií. Autorem vitráží v čele trojlisté klenby velkorysého světlíku nad bankovní halou se stal František Kysela. Mobiliář banky byl vyroben podle návrhů Josefa Gočára a v suterénu objektu byla vybudována koncertní síň s varhanami, která se později změnila na divadelní sál (dnešní divadlo Archa).
Rondokubismus neboli obloučkový styl byl národem nadšeně přijat, mezi mladými umělci ale příliš zastánců neměl. Dekorativní motivy v něm totiž působily příliš hřmotně a neměly potřebnou lehkost. Gočár proto ve stejném duchu postavil už jen několik dalších budov a národní sloh brzy opustil.
Moderní velkoměsto
Na počátku dvacátých let začalo pro Gočára období intenzivní práce pro Hradec Králové v čele se starostou Ulrichem. Roku 1924 byl vyzván k řešení regulace města, kdy měl přepracovat regulační plán z roku 1911. Existoval sice již podobný projekt Oldřicha Lisky, který počítal s prostornými obytnými bloky i velkým okruhem, byl ale nedořešený a chaotický. Gočár se ho proto příliš nedržel a rozhodl se pro vlastní cestu.
Těžiště moderního města přenesl do části mezi muzeem a Pražským Předměstím. Navázal na myšlenku vybudovat zde náměstí, avšak značně jej rozšířil a půdorys přehodnotil na dnes známý velmi prostorný obdélník, jímž nesouměrně probíhá dopravní tepna. Směrem k řece situoval nejprve polootevřené bloky domů, vzdáleněji samostatné bytové celky. Tuto část půdorysně i výškově skloubil s již vyprojektovaným Sborem kněze Ambrože a komplexem škol.
V nadcházejícím roce vyřešil prostor Husova náměstí, na kterém upravil fasády tří starších domů, aby výškově i stylově korespondovaly s jeho Anglobankou. Následně se vrátil na Masarykovo nábřeží ke komplexu škol, které citlivě propojil cestou. Na sklonku dvacátých let projektoval ředitelství drah a zároveň vybudoval Ulrichovo náměstí, které odpovídalo světovým trendům moderního funkcionalistického veřejného prostranství s čistým otevřeným prostorem.
Dalším Gočárovým přínosem bylo, že staré město obklopil zelení, která postupovala do vzdálenějších radiálně rozmístěných satelitních sídlišť. V jednotlivých satelitech dbal na jednoduchou orientaci a jasné členění. Při plánování ale dbal i na to, aby zůstaly zachovány důležité pohledy na historické centrum, které nový Hradec nesměl přebít ani negovat. Gočár se také zabýval regulací nábřeží v oblasti muzea. Projektoval Tyršův most a plánoval i nové přemostění Piletického potoka. Poslední rozsáhlou urbanistickou prací se pak stala úprava zahrad v severovýchodní části města.
Tvůrčí vrchol V pozdějším věku se Gočár začal přiklánět k funkcionalismu a konstruktivismu, jak je vidět na jeho vilové čtvrti v Praze na Babě či na paláci Fénix na pražském Václavském náměstí. Perlou funkcionalismu se přitom stal kostel sv. Václava ve Vršovicích. Vznikl v letech 1927 až 1928 na dnešním náměstí Svatopluka Čecha a stal se jednou z nejpozoruhodnějších moderních staveb ve městě. Na konci dvacátých let začalo období konstruktivismu a Gočár pokračoval ve výstavbě v Hradci Králové. V letech 1927 až 1932 zde vytvořil například budovu Ředitelství státních drah. Šlo o železobetonovou budovu v průčelí obloženou šluknovským syenitem. Portál zdobil plastický reliéf od sochaře Bedřicha Stefana a ve vestibulu byla jedna stěna zasklená katedrálním sklem. Dále byly realizovány některé menší projekty – návrh parku v severovýchodním sektoru města nebo úprava zábradlí Tyršova mostu z let 1931 až 1932. Most podle Gočárova urbanistického konceptu měl spojovat divadlo na náměstí 5. května s galerií na náměstí Osvoboditelů. Gočárovo tvůrčí vzepětí v Hradci Králové vyvrcholilo v letech 1931 až 1936 návrhem a realizací budovy Okresního a finančního úřadu. Jeho pozdější práce – návrh konstruktivistické Městské galerie a přístavba Kotěrova muzea se přes výjimečné kvality už realizace nedočkaly. I tak se ale za velkorysé podpory starosty Ulricha rozvinuly Gočárovy schopnosti v Hradci Králové do úctyhodných rozměrů a východočeská metropole dodnes vyniká kvalitami urbanistického konceptu i architektonického detailu. Osobnost české architektury
V období funkcionalismu vznikla i největší Gočárova práce pro Pardubice – projekt Grandhotelu a Okresního domu, který byl realizován v letech 1927 až 1931. Multifunkční, čtyřpatrový funkcionalistický palác, zabírající velkou plochu západní strany dnešního náměstí Republiky, měl několik společenských sálů, kavárnu, bar, hotelové prostory, kanceláře a v suterénu kino. Část fasády byla tehdy moderním způsobem obložena modrošedými skleněnými opaxity, kavárna byla umístěna do nárožního půlkruhového proskleného arkýře. K otevření tohoto hotelově-administrativního komplexu došlo před zahájením Výstavy tělesné výchovy a sportu v květnu 1931 a jedním z prvních hostů zde ubytovaných byl i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Gočárova stavba se ale tentokrát nesetkala s příliš kladnou odezvou veřejnosti. Byla kritizována za svou strohost i za to, že interiéry byly vybaveny barevným nábytkem.
Gočár si ale z kritiky příliš hlavu nedělal. Mnohem víc ho zajímal projekt obrazové galerie pro hlavní město, kterému se věnoval od roku 1922. Do konce života vytvořil celkem třináct návrhů. Nejdřív chtěl budovu umístit na Kampu s ohledem na malebnost nábřeží a hradčanské panorama v pozadí, později na Letnou, protože na Kampě měla verze mnoho odpůrců. Vzhledem k častému měnění zadání a nakonec i politickým událostem ale z realizace nakonec sešlo.
Josef Gočár zemřel 10. září 1945. Za své dílo byl roku 1925 oceněn velkou cenou v Paříži a v následujícím roce získal francouzský řád Čestné legie. Roku 1927 byl zvolen členem České akademie věd a umění a byl také dopisujícím členem Královského institutu britských architektů v Londýně. Uznání se ale dočkal i po smrti, kdy se jeho stavby staly známé po celém světě. Roku 2000 byl v anketě pořádané agenturou Kdo je kdo vybrán za největší osobnost české architektury 20. století. Jeho význam pak dokumentuje i zlatá pamětní mince s vyobrazením jeho lázeňského domu, kterou v dubnu 2005 vydala Česká národní banka v cyklu 10 století architektury.
