Josef Kalina: Na Dakaru je čeština slyšet na každém kroku

Šestašedesátiletý navigátor Josef Kalina jezdí Rallye Dakar už třicet let. Patří mezi legendy motoristického maratonu a ještě v Africe zažil výhry s Karlem Lopraisem. V Jižní Americe startoval s Lopraisovým synovcem Alešem, čtvrtý skončil s Martinem Macíkem starším a letos vyválčil v barvách stáje Tatra Buggyra osmé místo s Jaroslavem Valtrem, což bylo letošní české maximum. Lepší umístění již nepřidá. Nechce už sedět vedle pilota, který usiluje o elitní desítku.

Jak jste si užil letošní ročník?

Byl to hodně tvrdý a atypický Dakar. Z programu vypadly pouštní země Chile a Peru a pořadatelé naopak zařadili partie, které kamionům a vytrvalcům moc nesedí. Některé etapy byly vysloveně pro motorky a osobáky. Byly to hlavně rozbité cesty vysoko v horách a roklích. Užili jsme si hodně prachu a mlácení v šutrech a zarostlých planinách, kde není ani metr rovně. Vysoko v bolivijských horách pod námi zela kilometrová strž a v zatáčkách jsme jeli čtvrtkou kola po její hraně.

Je už Rallye Dakar nad vaše síly?

V mém věku není tělo už tak odolné a Dakar byl pro mě spíš trápení. Jet na špici, to je vrcholový sport a letos jsem přišel na to, že po fyzické stránce už nejsem schopen takhle fungovat. Ne že bych to nekonečné natřásání v kabině nevydržel, ale při tom kalupu už nedokážu plnohodnotně navigovat. Kdyby se však naskytla možnost jet někomu rychlou asistenci, tak bych do toho za rok ještě šel.

Jak by musel takový kamion jet?

Pro posádku by umístění nebylo prioritou a dělala by pro stájovou jedničku doprovod. Jde o to, aby pilot asistence ubral na rychlosti nějakých pět nebo deset procent. To by mi pak vyhovovalo.

Šlapou současní piloti kamionů na plyn příliš?

Na můj vkus je to šílené a bitvy v první desítce jsou neuvěřitelně tvrdé. Rychlosti dosáhly vysokých hodnot a v těžkém terénu je průměr sto za hodinu. V začátcích Dakaru to bylo o třetinu míň. Kamiony to dnes vydrží, ale pamatuji doby, kdy by se auto při takovém stylu jízdy za půl hodiny rozpadlo. I dřív se jezdilo rychle, na pláních jsme pádili stopadesátkou, ale v rozbíječkách a horských motácích jsme byli pomalejší. Tehdejší motory taky měly 450 koní. Teď jich mají devět set.

Vrátil jste se domů hodně potlučený?

Mám naraženou kostrč, což jsem si přivodil při blbém seskoku z kabiny převráceného auta. Myslel jsem, že skáču do měkkýho písku, ale ten podklad byl docela tvrdý. Pochytal jsem i další rány.

Co se stalo, že jste po jedné etapě zkolaboval?

Slovo zkolaboval je silný výraz. Byl jsem jen trochu zpitomělej. Neměl jsem správně nastavenou sedačku, a jak jsem se během rozklepané etapy mlátil v kabině, měl jsem otlučenou hlavu. Byl to asi lehčí otřes mozku, navíc bylo příšerné horko a byl jsem dehydrovanej. Spravilo to několik polití hlavy a pak jsme dali sedačku do správné polohy.

Jak si ceníte osmého místa?

Hodně, protože konkurence v posledních pěti letech strašně nabobtnala. Vyhrát může klidně dvacet aut. Je to neuvěřitelná invaze špičkových náklaďáků. Za starých časů mělo takovou šanci pět šest kamionů. Teď se všichni snaží jít Rusům po krku a letos se to projevilo.

Čím to, že se Rusové po několika letech, kdy si dělali, co chtěli, tolik neprosadili?

Podílelo se na tom víc věcí najednou. Zvýšila se konkurence, na tým Kamaz také dolehla trochu ekonomická krize a dalším faktorem jsou jejich motory, které dospěly k bodu konce životnosti. A možná také jejich mladým jezdcům chybějí zkušenosti. To všechno dohromady stačilo, aby je Nizozemec De Rooy porazil. I naše Tatra Phoenix sváděla s jejich kamiony vyrovnané souboje.

Jací lidé vůbec na Dakaru usedají do kamionů?

Rusové jsou profesionálové kolem třiceti let. To znamená, že ráno přijdou do práce, odbudou si fyzický trénink, jsou pod dohledem doktorů a fyzioterapeutů, testují auta a hodně závodí. Takhle to snad nikdo jiný nemá, ať už to jsou Holanďané De Rooy, Versluis, Stacey nebo naši Loprais, Kolomý, Vrátný, Valtr nebo mladý Macík. Každý má nějaký byznys, většinou se starají o firmy nebo projekty a ježdění mají jako koníček. To platí i pro chlapy z posádek. Já jsem třeba důchodce, týmy zaměstnávají jen mechaniky.

Každoročně se na Dakaru setkáváte s letitým Japoncem Sugawarou. Jaký je to závodník?

Je mu už 74 let a určitě má přes třicet startů. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že jel dvakrát na motorce, osmkrát v osobáku a zbytek v kamionu Hino. Má nejvíc ročníků ve všech třech kategoriích. Poslední léta jezdí hlavně proto, aby dojel. Už se jen šourá, ale vydrží to. V týmu má syna, který je výrazně rychlejší.

Pamatujete začátky Dakaru. Dají se pionýrské časy na Sahaře porovnat s tím, co se z Dakaru stalo po přesunu do Jižní Ameriky?

Srovnání je obtížné. Co se týká techniky, je to nebe a dudy. Zvýšila se rychlost a zkrátily etapy. Maratonské měřily i osm set kilometrů, dneska to je maximálně polovina. Proti Africe, kde nejsou vysoké hory, se šplhá do výšek přes 4000 metrů. Jezdecky to ale příliš rozdílné není. Nezbytnost vypořádat se s obtížným terénem zůstala. Navigačně to bylo dřív těžší, neboť jsme se museli spoléhat hlavně na kompasy, ale na druhé straně bylo proti dnešku v podstatě jedno, kudy jsme přijeli do cíle.

Televize v posledních letech nabízí záběry z bivaků s komfortem včetně podávání jídel. Jak to na Rallye Dakar kdysi vypadalo s cateringem?

Dost zoufale. Dostávali jsme vojenské konzervy a kus tvrdýho chleba. V bivaku nebyly žádné stany se stoly, kde by se večeřelo. Každý dostal něco do ešusu a sedl si s tím někam na zem. Chyběly sprchy a záchody. Všechno se odehrávalo v poušti a myli jsme se tak, jak se komu povedlo někde u nádrže. Zlepšilo se to až v devadesátých letech.

Pořadatelé nemají v Jižní Americe možnost trasu směrovat do nových oblastí a jezdí se každý rok skoro stejně. Jak v tomto smyslu vidíte budoucnost Dakaru?

Návrat do severní Afriky asi není moc reálný. Ve stejné době se po starých dakarských trasách navíc jezdí soutěž Africa Eco Race. Řešením podle mě není ani jižní Afrika, neboť tam nejsou vhodné terény. Chybí pouštní oblasti s dunami. Ty jsou sice v Namibii, ale jde o chráněná území, kam by vláda konvoj nevpustila. Zbývá už jen Austrálie, ale tam to mají všichni daleko. Jediná možnost, jak Dakar v rozumné podobě uchovat, je návrat do Chile a Peru, ale záleží na obou zemích, jestli do toho půjdou.

Co říkáte účasti devatenácti posádek s českou stopou, tolik jich na Dakaru snad ještě nejelo?

Včetně asistencí jsme byli čtvrtý nejpočetnější národ. Víc bylo jen Španělů, Francouzů a Holanďanů. Čechů tam bylo jak máku, ale zdá se mi, že na tolik lidí nejsou naši sponzoři dostatečně silní. Nicméně čeština byla slyšet na každém kroku.

Kolikrát jste vlastně stál na startu Rallye Dakar?

Během soutěže se psalo, že to bylo potřicáté, ale to je nesmysl. Letos měla třicetileté výročí účasti značka Tatra a já byl tenkrát u toho. Pravda je, že se Dakaru věnuju třicet let, ale byly tam pauzy, takže bych to odhadoval na nějakých šestadvacet ročníků, z toho čistě závodních v autě je asi dvacet. Někdy jsem totiž působil jako stájový manažer, také jsem jel za pořadatelskou společnost ASO nebo jsem nejel vůbec. Nejsem však přítelem statistik, musel bych si k tomu sednout a spočítat to.

Je konec ledna, máte představu, co budete dělat do dalšího Dakaru?

Ze všeho nejvíc budu u nás na Šumavě důchodcovat. A abych duševně nezakrněl, tak jsem si vymyslel, že bych o Rallye Dakar napsal povídkovou knížku. Mám představu, že by to bylo víc o lidech, kteří mi navyprávěli svá dobrodužství. Už mám i pracovní název – Staré pověsti dakarské. Pak budu také čekat, jestli se neobjeví nabídka, abych jel v létě Silk Way Rally, která je plánovaná z Moskvy do Pekingu. V minulosti se už něco takového jelo a pamatuji si, že to byl úžasný závod. Trochu jiný než Dakar, ale stál za to.

Nemohla by taková soutěž Dakar ohrozit?

Pokud by se Rusům povedlo dobře ji uspořádat, mohlo by se to stát, ale Dakar má výhodu v datu konání. V lednu je okurková sezona a novinám se závody v poušti hodí. Naproti tomu v červenci, kdy se jezdí Silk Way, se konají olympiády a všemožné šampionáty. V té době se do médií motoristický maraton nedostane, a tak Dakaru výsadní postavení asi zůstane.

Čtěte také:

Martin Macík: Rallye Dakar je nepopsatelný zážitek

Martin Kozák zpovídá Petra Luska o focení rallye Paříž-Dakar