Vize nedávno představených vládních reforem naznačila, že mnozí představitelé čínské centrální vlády si uvědomují některá rizika hospodářského vývoje. A to lépe než ekonomičtí experti, jejichž nejčernější obavy o tamní ekonomiku se pohybují jen v dimenzích zpomalení tempa ekonomického růstu o několik málo procentních bodů.
Vládou navrhovaná opatření, jako je uvolnění politiky jednoho dítěte, zřejmě hledí dále a mohou být účinná spíše v delším horizontu. Nezabrání důsledkům chyb, které se už v minulosti staly. Například rozvolnění dosud striktních pravidel pro stěhování do větších měst může částečně zvýšit poptávku po obytných nemovitostech.
Nicméně nevyřeší problém spekulativních investic do neobsazených obytných nemovitostí. Ty se kvůli regulaci výnosů z bankovních vkladů staly běžným spořicím nástrojem bohatších lidí.
Stejně tak snaha umožnit soukromým firmám rovnocenný přístup k úvěrům zpětně nezamezí ztrátám domácího finančního sektoru z úvěrů na často pochybné projekty, které byly v uplynulých letech poskytnuty polostátním firmám a subjektům navázaným na místní vlády.
Volání po zpomalení růstu a po střídmosti přichází po hostině, která kvůli nárůstu zadlužení snížila zdroje použitelné v budoucnu a kterou mnozí začali považovat za nový standard. Tuto zkušenost ostatně prožili i lidé jinde ve světě.
Síla jako výhoda?
Obnovení rovnováhy mezi nízkou spotřebou obyvatelstva a příliš rozsáhlými investicemi může být obtížné. Značná část příjmů financujících spotřebu Číňanů byla doposud vytvářena právě v neudržitelně rostoucích investičních odvětvích.
Neexistuje zázračné tlačítko, které by umožňovalo bez dalších nákladů transformovat investice do výstavby infrastruktury a nemovitostí ve spotřebu venkovanů. Nesmyslně obří investice už totiž byly realizovány, často v problematické formě, rozsahu, na potenciálně nevhodných místech a za přispění nárůstu veřejného zadlužení.
Někteří západní analytici spatřují výhodu Číny v možnosti tamní vlády direktivně rozhodnout, bude-li to nutné, například o ozdravení domácího finančního sektoru. Tím by se země mohla vyhnout sekundárním dopadům finanční nestability, například pokud jde o omezení úvěrování zdravých firem, které by mohly nastartovat obnovu růstu.
To už ale Čína zažila v roce 2008. Podpora ekonomiky prostřednictvím vlny vládou nepřímo podporovaných úvěrů v reakci na tehdejší pokles zahraniční poptávky po čínských vývozech byla právě tím, co Čínu během pár let přivedlo do současné situace.
Čekání na impulz
Paradoxně hrozba destabilizace, tedy kombinace hospodářského zpomalení a s ním souvisejících obav, může vést ke skutečným reformám a tím ke stabilizaci. Naopak opětovná dočasná stabilizace může jen navýšit rizika, s nimiž se země bude muset potýkat v budoucnu.
Je proto klíčové, zda se objeví a bude využit dostatečný společenský či ekonomický impulz, který centrální vládě umožní zefektivnit fungování místních vlád a polostátních firem dříve, než jejich působení povede k zásadnější destabilizaci. Žádná země v posledních desetiletích nedokázala svět překvapit tolik jako Čína. Nezbývá než doufat, že to v budoucnu nebude jinak.
Autor působí na Národohospodářské fakultě VŠE
Čtěte také:
Radek Palata: Čína stále hledá svou třetí cestu
Čína chce zvýšit roli volného trhu
Čína dohání letecké velmoci. Ve výzbroji má neviditelný bezpilotní letoun
