Patřil mezi nejtalentovanější moravské techniky. Ve 20. a 30. letech minulého století udivoval četnými vynálezy a právem si vysloužil přezdívku Valašský Edison. Sestrojil první automobil s hybridním pohonem i motor pro nejrychlejší vlak té doby – Slovenskou strelu.
Foto: Flickr.com
Na počátku druhé světové války měl Josef Sousedík patentováno přes 40 technických řešení v oblasti elektrotechniky a dopravy. Vymyslel regulaci otáček elektromotorů, navrhl letadlo s kolmým startem, vyřešil nový pohon pro tramvaje a svůj elektromobil s hybridním pohonem měl patentován ve 23 zemích světa. Další vynálezy si schovával až na období po válce. Nechtěl, aby se dostaly do rukou Němců, kteří by je využili pro válečný průmysl. Rok 1944 se mu ale stal osudným.
Montérská hvězda
Narodil se roku 1894 ve Vsetíně jako jedno ze sedmi dětí stolaře Antonína Sousedíka a jeho ženy Veroniky. Rodina byla chudá, mladý Josef musel proto hned po měšťanské škole nastoupit do učení. Učil se v továrně u Thonetů a později u Bubelů, kde získal v říjnu 1912 výuční list pro obor strojního zámečnictví. Už v té době se zajímal o elektrotechniku a na různých výstavách překvapoval originálními nápady. Dostal za ně řadu peněžních odměn, které ihned utratil za nové součástky k dalším pokusům.
Od září 1912 do srpna 1914 pracoval v brněnské továrně Bartelmus-Donát, která patřila k elektrotechnické špičce Rakouska–Uherska. Začínal jako elektromontér, díky neobyčejné zručnosti se však brzy vypracoval na vedoucí místo. Získal zde cenné praktické zkušenosti, které se staly dobrým základem pro jeho další činnost. Vše ale přerušila první světová válka. Sousedík ji prožil nejprve na ruské, poté na italské frontě. Byl přidělen do technického oddělení, kde vojákům opravoval různá zařízení. Na italské frontě byl raněn a prošel několik lazaretů, než se dostal zpátky do rodného města. Koncem války se pak přihlásil ještě jako dobrovolník hájit Slovensko proti Maďarům.
Od rodičů na pilu
Domů se vrátil v polovině roku 1919 a téměř okamžitě začal podnikat. Vypůjčil si 200 korun na poplatky a ohlásil elektrotechnickou živnost. Nejprve ji provozoval v domku svých rodičů, kde opravoval elektromotory. Malá světnička ale brzy přestávala stačit, a když se její podlaha pod tíhou jednoho z motorů probořila do sklepa, musel se Sousedík poohlédnout jinde. V září 1919 našel vhodné prostory v bývalé pile Rudolfa Londina. Jeho dceru Zdenku si vzal za manželku a podnik vlastně vyženil. Po nezbytných úpravách zde začal v lednu 1920 znovu opravovat stroje a záhy požádal o rozšíření koncese také na vlastní výrobu. Zároveň ohlásil svůj první patent, kterým byl asynchronní motor s automatickým spouštěčem v rotoru. Nových nápadů rychle přibývalo a Sousedík byl schopný realizovat i četné individuální zakázky. Podnik díky tomu prosperoval a překonal i drobné potíže způsobené nedostatkem kapitálu.
Výrobní prostředky byly zpočátku omezené, například odlitky bylo nutné zadávat k výrobě mimo podnik. Od roku 1922 byl ale závod postupně rozšiřován přístavbami dalších objektů. Roku 1925 vznikla kotelna, o dva roky později slévárna s modelárnou a za další rok soustružna. Počet zaměstnanců tehdy vzrostl na 80.
Hybrid a Strela
Výrobní program tvořily zpočátku stroje na stejnosměrný a později střídavý proud. Šlo především o generátory, asynchronní motory a indukční regulátory. Od roku 1927 se Sousedík zabýval také konstrukcí automobilu s hybridním pohonem. Sestrojil dva funkční prototypy, k sériové výrobě ale nakonec nedošlo.
Ve 30. letech spolupracoval na výrobě zcela nového typu vlaku s názvem Slovenská strela. Stavba probíhala v závodě Tatry Kopřivnice pod vedením tehdejšího špičkového konstruktéra Hanse Ledwinky. Sousedík přišel s návrhem elektromechanického pohonu, který spočíval v kombinaci výbušného motoru se speciálním generátorem. Odstranil tak ztráty a snížil opotřebení jednotlivých částí. Při zkušební jízdě dosáhl vůz rychlosti 140 kilometrů za hodinu a jeho pozdější průměrná rychlost na trati Praha–Bratislava byla úctyhodných 110 kilometrů za hodinu. Nakonec ale vznikly opět pouze dva prototypy. Po druhé světové válce, kdy došlo ke sjednocení dopravy, byly určeny pouze pro vládní delegace a později vyřazeny z provozu. Jeden z nich je dnes k vidění v podnikovém muzeu Tatry Kopřivnice a od loňského roku je kulturní památkou.
S Ringhofferem bez Bati
Roku 1934 měl podnik už 200 zaměstnanců a o jeho výrobky začal být zájem po celé Evropě. Angličané nabízeli velmi výhodné podmínky, odejde-li Sousedík pracovat do jejich země. Podobné návrhy později dostal i z Ameriky a Německa, všechny ale odmítal. Firma měla zpočátku velmi dobré vztahy se zlínskou společností Tomáše Bati, které dodávala elektromotory. Baťa proto začal brzy Sousedíka přemlouvat, aby pro něj konstruoval celé obuvnické stroje. Vsetínský podnikatel ovšem nebyl strojař a o takovou práci neměl zájem. Nabídku odmítl, což mu Baťa nikdy neodpustil. Vztahy obou mužů výrazně ochladly a Sousedík přišel o řadu zakázek.
Krize v letech 1931 až 1934 ho navíc citelně zasáhla. Neměl finanční zázemí, musel si vzít úvěr a brzy se ocitl na pokraji krachu. Podnik se dostal do konkurzu a roku 1934 se stal součástí závodů Ringhoffer-Tatra. Nový majitel baron Ringhoffer si však valašského podnikatele vážil, proto mu poskytl dobré pracovní podmínky a jmenoval ho ředitelem továrny. Sousedík tak na svém podnikatelském neúspěchu paradoxně vydělal. Pokračoval v původní práci a nemusel se už starat o finanční prostředky.
Muž na radnici
Protože poměry na vsetínské radnici byly v polovině 20. let velmi neutěšené, zapojil se Sousedík roku 1927 také do veřejného a politického života. Byl zvolen starostou Vsetína a zůstal jím až do roku 1938. Kromě toho byl také okresním starostou a členem předsednictva Ústředí moravsko-slezských obcí, měst a okresů.
Jeho politická angažovanost vždy směřovala k prospěchu města a regionu. Během svého působení na radnici se zasloužil o vybudování celé řady významných staveb a podniků. Jako příklad lze uvést Masarykovo reálné gymnázium, budovu okresního úřadu, spořitelnu, poštu, městský chudobinec nebo Živnostenskou školu. Podílel se na rekonstrukci mlýna a elektrárny, vybudování hasičského domu a otevření pobočky brněnské Zbrojovky. Navíc se zasadil také o výstavbu dvou mostů přes Bečvu a o vybudování mnoha kilometrů silnic po celém vsetínském okrese.
Nezanedbatelná byla i jeho občanská angažovanost. Byl předsedou místního odboru regionu Zlín, Školského spolku, Ústředního výboru odborných škol živnostenských, ředitelem městské spořitelny a sportovního klubu. Stál v čele civilní protiletadlové obrany, branné výchovy a zasloužil se také o založení Národohospodářského sboru pobeskydského.
Josef Sousedík (1894–1944)
Narodil se 18. prosince 1894 ve Vsetíně v rodině stolaře. Po ukončení měšťanské školy se vyučil strojním zámečníkem a elektromontérem. S podnikáním začal roku 1919. Svou elektrotechnickou živnost provozoval nejprve v domku rodičů, později ve vlastní továrně ve Vsetíně-Trávníkách. Specializoval se na elektrické stroje, pohony a trakce. V oblasti elektrotechniky získal 43 patentů a samostatně podnikal až do roku 1934, kdy jeho firma přešla pod koncern Ringhoffer-Tatra. V letech 1927 až 1938 byl vsetínským starostou a ve 40. letech organizoval odbojové hnutí na Valašsku. Zemřel 15. prosince 1944, když byl vyslíchán gestapem.
Boj za svobodu
Počátkem okupace roku 1938 se Sousedík zapojil do protifašistického odboje. Byl ve spojení s ilegální skupinou Obrana národa a k protestům nabádal i zaměstnance svého podniku. Už v prosinci 1939 byl proto zatčen a na svobodu se dostal jen kvůli nedostatku důkazů. Do továrny se už nesměl vrátit, to ho ale neodradilo a v odboji pokračoval dál. V létě 1940 byl opět zatčen a plných pět měsíců vězněn v Sušilových kolejích v Brně. Na přímluvu barona Ringhoffera i tentokrát unikl trestu. Příslušníci gestapa mu nicméně vzkázali, aby se věnoval elektrotechnice a odboje zanechal, protože potřetí už by živý nevyvázl.
Sousedík ovšem dál organizoval polovojenskou organizaci, která nejprve finančně a materiálně pomáhala rodinám vězněných a popravených osob. V květnu 1944 pak navázala spojení s velitelem parašutistické skupiny Alfrédem Bartošem a na Slovensku kontaktovala velitele
l. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Na Sousedíka bylo tehdy napojeno více než dva tisíce lidí a skupina připravovala ozbrojené povstání, jehož centrem měla být vsetínská Zbrojovka. Zradou dvou konfidentů bylo ale vše prozrazeno. Sousedík byl 15. prosince 1944 potřetí zatčen gestapem a tvrdým způsobem vyslýchán. Při pokusu o útěk ho jeden z dozorců zastřelil.
Vymazaný hrdina
Po osvobození byly Sousedíkovy zásluhy oceněny udělením Československého válečného kříže in memoriam a ke druhému výročí úmrtí mu byla na okresním úřadě ve Vsetíně odhalena pamětní deska. S nástupem komunistického režimu se ovšem o bývalém podnikateli nesmělo mluvit. Pamětní deska byla odstraněna a krátký vzpomínkový článek k desetiletému výročí jeho úmrtí vyvolal nepřátelskou reakci.
Sousedíkův dům byl protiprávně znárodněn a rodina násilně vystěhována. Dcera Zdenka a syn Tomáš unikli perzekuci pouze tím, že odešli studovat mimo Vsetín. Nejhůře na tom byla dcera Danuše, která nesměla dostudovat ani střední školu, i když měla výborný prospěch. Musela pracovat v továrně za nejnižší plat a teprve později se dostala aspoň na dálkové studium při zaměstnání. V krátkém období Pražského jara roku 1968 byla pamětní deska znovu instalována a znárodnění domu bylo anulováno. V období normalizace se ale vše vrátilo do původních kolejí. Plné rehabilitace se tak Josef Sousedík dočkal až po roce 1989. Pamětní deska byla potřetí odhalena roku 1990 a konstruktérovo jméno dnes nese i jedna z hlavních vsetínských ulic.
