Optimisté říkají, že rok 2016 bude lepší než rok 2015. Možná tomu tak bude, ale jen nepatrně
Rok 2015 byl těžký ve všech koutech světa. Brazílie se propadla do recese. Čínská ekonomika po téměř čtyřech desetiletích překotného růstu pocítila první vážné kodrcání. Eurozóně se sice podařilo odvrátit zhroucení Řecka, ale dál se potácí ve stavu blízkém stagnaci a o této éře se jistě bude hovořit jako o ztracené dekádě.
Pro Spojené státy se rok 2015 měl stát rokem, který definitivně uzavře tzv. velkou recesi, započatou v roce 2008, leč americké zotavení je stále vlažné. Mnozí se přiklánějí k hlubokému pesimismu z doby po skončení druhé světové války a mají strach, že by globální ekonomika mohla sklouznout do krize, případně přinejmenším do vleklé stagnace.
Na počátku roku 2010 jsem ve své knize Freefall (Volný pád), která líčí události směřující k velké recesi, upozornil, že bez vhodných reakcí světu hrozí, že upadne do stavu, který jsem nazval Velkou malátností. Měl jsem bohužel pravdu: co bylo potřeba, jsme neudělali a dospěli jsme přesně tam, kam jsem se obával, že dospějeme.
Globální ospalost
Ekonomické podstatě této ospalosti není těžké porozumět a existují snadno dostupná řešení. Svět trápí nedostatek agregátní poptávky, vyvolaný kombinací rostoucí nerovnosti a bezduché vlny fiskální přísnosti.
Lidé na vrcholu pyramidy bohatství utratí mnohem méně než ti vespod, takže když se peníze přesouvají nahoru, poptávka klesá. Ke klíčovému problému nedostatečné globální poptávky navíc významně přispívají země jako Německo, které setrvale udržují externí přebytky.
Slabší formou fiskální přísnosti, jaká převládá v Evropě, současně trpí USA. Vždyť ve veřejném sektoru USA je zaměstnáno asi o 500 tisíc lidí méně než před krizí. Při normálním růstu zaměstnanosti ve veřejné sféře by přitom od roku 2008 mělo být zaměstnáno o dva miliony lidí víc.
Nadto se velká část světa potýká s nutností strukturální transformace: od výroby ke službám v Evropě a Americe a od exportem taženého růstu k hospodářství s motorem domácí poptávky v Číně.
K tématu ekonomické malátnosti čtěte také analýzu Ilony Švihlíkové: Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?
Většina ekonomik opřených o přírodní zdroje v Africe a Latinské Americe nezužitkovala výhodu boomu komoditních cen, opřeného o vzestup Číny, k diverzifikaci svého hospodářství; teď čelí důsledkům nízkých cen svých hlavních vývozních artiklů. Trhy nikdy nedokázaly takové strukturální reformy uskutečnit samy.
Existují obří nenaplněné globální potřeby, které by mohly růst uspíšit. Jen do infrastrukturních investic by mohly jít biliony dolarů, což neplatí jen pro rozvojový svět, ale i pro USA, které do stěžejní infrastruktury nedostatečně investují už desítky let.
Celý svět se navíc musí modernizovat, aby se vypořádal s realitou globálního oteplování. Přestože se naše banky obstojně ozdravily, prokazují, že nejsou s to plnit svůj účel.
Vynikají ve zneužívání svého postavení a tržních manipulacích, ale neplní svou základní funkci zprostředkovatele. Mezi dlouhodobými střadateli (například mezi suverénními fondy a těmi, kdo si spoří do penze) a dlouhodobými investicemi do infrastruktury stojí náš krátkozraký a dysfunkční fi nanční sektor.
Bývalý šéf Fedu Ben Bernanke kdysi řekl, že svět sužuje „přemíra úspor“. Mohl mít pravdu, kdyby nejlepším využitím světových úspor bylo investovat do nekvalitních domů v Nevadské poušti. Ve skutečném světě je však financí nedostatek; finanční prostředky často nezískají ani projekty s vysokými společenskými přínosy.
Schodkový fetišismus
Jediným lékem na malátnost světa je zvýšení agregátní poptávky. Pomohlo by dalekosáhlé přerozdělování příjmů, jakož i hluboká reforma finanční soustavy – nejen abychom předešli tomu, že nám všem způsobí újmu, ale také abychom přiměli banky a další finanční instituce plnit své poslání: vytvářet spoje mezi dlouhodobými úsporami a dlouhodobými investičními potřebami.
Některé z nejdůležitějších problémů světa budou ovšem vyžadovat vládní investice. Takové výdaje jsou potřebné v infrastruktuře, školství, technologiích, životním prostředí a podpoře strukturálních transformací nezbytných ve všech koutech planety.
Překážky, na něž globální ekonomika naráží, nemají původ v ekonomii, nýbrž v politice a ideologii. Soukromý sektor zapříčinil nerovnost a degradaci životního prostředí, s nimiž se teď musíme vypořádat. Samotné trhy neumějí vyřešit tyto ani další zásadní problémy, jež zapříčinily, a nedokážou ani obnovit prosperitu. Znamená to nutnost překonat schodkový fetišismus.
Princip multiplikátoru
Dává smysl, aby si země jako USA a Německo, kterým se nabízejí záporné reálné dlouhodobé úrokové sazby, půjčily na potřebné investice. I ve většině dalších zemí návratnost veřejných investic dalece převyšuje náklady na financování.
Pro země, jejichž možnosti si půjčit jsou omezené, existuje východisko založené na už dlouho uznávaném principu multiplikátoru vyrovnaného rozpočtu: zvýšení vládních výdajů vyrovnané zvýšením daní stimuluje ekonomiku. Mnoho zemí, včetně Francie, bohužel pracuje na smršťování vyrovnaného rozpočtu.
Optimisté říkají, že rok 2016 bude lepší než rok 2015. Možná tomu tak bude, ale jen nepatrně. Pokud se nevypořádáme s problémem nedostatečné globální agregátní poptávky, Velká malátnost bude pokračovat.
Joseph E. Stiglitz je laureát Nobelovy ceny za ekonomii, profesor Kolumbijské univerzity a hlavní ekonom Rooseveltova institutu
Čtěte také:
Lagardeová: Globální růst bude v roce 2016 neuspokojivý a nevyrovnaný
