V souvislosti s pádem italského premiéra Mattea Renziho a rakouskými prezidentskými volbami média znovu děsila svět nebezpečnými populisty, kteří chtějí vyvést své země z EU a eurozóny. Podle nich by pak přestal existovat svět. Slunce by najednou zhaslo.
To je určitě zajímavý populismus, jen pro změnu mediální. Ano, populista je jistě třeba Tomio Okamura, který klidně řekne cokoli, co zrovna lidi chtějí slyšet, i když vždycky zase vypadá jako… Tomio Okamura. Populisti jsou samozřejmě i komunisti, kteří rádi nadběhnou naší horší touze olupovat, zavírat a případně i vraždit úspěšnější sousedy. Jsou ale populisté ti, kteří prostě jen nechtějí být v EU nebo platit eurem?
Osobně věřím, že je EU principiálně dobrý nápad, jen má v lecčems horší provedení – ostatně úplně stejně jako národní stát. Nebo téměř národní, jak platí stále více dnes. Co je ale populistické na tom, nechtít odevzdat část své státní suverenity hlavám ostatních států a armádě úředníků – a to klidně i na úkor vlastní prosperity?
Média mají o populismu jasno:
Rána pro populismus, komentují politici volby v Rakousku
Svým způsobem je to podobné jako nechtít jet v létě na pionýrský (pardon: letní dětský) tábor, kde vás v rámci kolektivního dobra taky zbaví velké části vlastní suverenity. Někteří lidé to milují; ve firmách zpravidla nadšeně organizují víkendové teambuildingy a jiné družné akce. Jiní to nenávidí, protože se radši opijí sami. Ani jeden není populista, jde jen o jiný úhel pohledu.
EU je dobrovolná struktura, takže je stejně dobrovolné nebýt její součástí. Média ale poslední dobou ovládl názor, že kdo nemá rád EU, musí být něco jako blouznivý tmář: rakovinu chce léčit pampeliškou a podobně jako Klausův někdejší tajemník Petr Hájek se při ranním pohledu do zrcadla pořád nemůže smířit s tím, že vzešel z opice. Chtít vystoupit z EU je tmářské, zatímco EU je automaticky pokroková.
Třeba Švýcarsko ale v EU není a nikdo Švýcary taky nenazývá populisty. Navíc úplně nestrádají, byť povinné luxování chodníků zatím nikoho nenapadlo ani v Bruselu. Ano, svou velkou normativní silou má EU sílu vydírat legislativně i bohaté Švýcarsko, takový je ale svět. Ještě nedávno vydíraly nejen okolní země a to nejen legislativně například Velká Británie, Francie, Španělsko nebo nacistické Německo.
Ostatně malé Česko o tom ví své. Přesto není nic populistického na tom, mít vlastní vládu i měnu, i když to znamená mít za premiéra Bohuslava Sobotku a díky měnovým kejklům ČNB mít v cizině permanentně téměř prázdnou kapsu. Jak vypadá mediální schizofrenie ohledně EU a tzv. populismu, nedávno ukázaly i Financial Times, které normálně populismu moc nefandí.
Snad právě proto: u novinářů totiž už jde o jakýsi podvědomý reflex. Na jedné straně deník rozebíral všechny kritické trhliny v konstrukci eura, a jak například Itálie po jeho zavedení nonstop zoufale ekonomicky stagnuje a nemůže si hrát se svou lirou, zatímco současně označil za populisty italské politiky, co euro nechtějí.
Připomeňte si italské referendum o změnách ústavy:
Italové odmítli reformu ústavy. Renzi rezignuje, euro se dočasně propadlo
Je tedy dnes populista někdo, kdo pro svou zemi nechce něco, co ji možná objektivně ničí? EU není žádný automatický patent na dobro ani na pokrok. Ostatně ani nemůže být: posaďte na celý den a noc do jedné zasedačky téměř 30 premiérů a prezidentů, kteří si stěží rozumějí i střízliví, a sestěhujte dohromady desetitisíce úředníků a máte o průšvih postaráno, ještě než někoho napadne, že má být okurka rovná.
EU v podstatě není nic jiného než dobrovolné pokračování války civilizovaným způsobem, kdy se jednotlivé členské země ponižují a olupují u foie gras, protože jejich vlády odevzdaly nemalou část obvyklých vládních pravomocí do Bruselu. Je to nicméně zcela dobrovolný koncept a chtít dobrovolně zůstat mimo není nedemokratické ani populistické. Je to prostě jen jiný koncept. A platí to, i když to v důsledku může znamenat, že se všichni nakonec mají hůř. Co jiného jsou ale vlastně i demokratické volby?
