Interview s Davidem Rathem nikoli o zdravotnictví
Paroubkův dědic? David Rath (41) udělal poměrně rychlou politickou kariéru. Ještě v devadesátých letech byl jen řadovým internistou v pražské Motolské nemocnici. V roce 1995 založil a tři roky vedl Lékařský odborový klub, v letech 1998 až 2005 byl prezidentem České lékařské komory. V roce 2005 si jej šéf ČSSD Jiří Paroubek vybral na post ministra zdravotnictví a poté z něho strana učinila pražského lídra pro volby do Poslanecké sněmovny. Nyní je předsedou sněmovního zdravotního výboru. Paroubek jej označuje za svého možného nástupce.
EURO: Jiří Paroubek vás označil za jednoho ze svých možných nástupců v čele ČSSD. Čím si myslíte, že jste si tak blízcí? RATH: Když to hodně zjednoduším, oba jsme jestřábi. Je to typ politiků, který ví, co chce, má celkem jasnou představu, jak toho dosáhnout, a nebojí se jít do konfliktů, do střetů.
EURO: První místopředseda strany Bohuslav Sobotka dal vzápětí najevo, že se mu vaše nástupnictví nezamlouvá. Řekl, že ČSSD nemá nějaký dědičný systém. RATH: Má pravdu a vůbec se na Slávka Sobotku nezlobím, že nejsem úplně jeho kandidát. Na rozdíl od Zdeňka Škromacha, který použil výraz „haiderizace“. Nevadí mi samotný termín, ale že jej použil nesmyslně, čímž jen demaskoval, že nemá všeobecný přehled. Neví, kdo je Jörg Haider a co je haiderizace.
EURO: V politických debatách dáváte rád svůj všeobecný rozhled na odiv. Nechybí vám v české sociální demokracii intelektuální potenciál? S kým kromě Paroubka lze diskutovat „na úrovni“? RATH: Co se týká Jiřího Paroubka, málo se o něm ví, že je velký znalec francouzské historie, je to jeho hobby. V tom má rozhled mnohonásobně širší než já. Takže je radost povídat si s ním o francouzské revoluci, o ludvíkovské éře, o Napoleonovi. Také si někdy třeba jen tak z legrace vzájemně doplňujeme různé latinské citáty. Hluboké znalosti má také Jiří Havel, bývalý vicepremiér pro ekonomiku, vysokoškolský kantor, velmi sečtělý skoro v každé oblasti. S ním je skutečně radost diskutovat, vždy se dozvím něco nového. Z dalších čelných představitelů je na tom docela dobře i Slávek Sobotka a šéf poslaneckého klubu Michal Hašek.
EURO: Chcete snad říct, že Škromach na tom už tak dobře není? RATH: Zdeněk Škromach je prostě Zdeněk Škromach. Myslím, že je dobře, že je ve vedení strany - každá strana by měla působit trochu jako mozaika. Má docela silnou voličskou klientelu - typologicky je těchto lidí s podobným životním osudem, jako měl on, poměrně hodně a i oni potřebují mít v politice své zastoupení a svůj hlas.
EURO: Škromach je stejně jako vy bývalý odborář, takže byste k sobě měli mít relativně velmi blízko. RATH: Paradoxně nás to nesbližuje, protože každý jsme v odborech začínali úplně jinak. Já jsem v podstatě odborář z vynucení, zaplnil jsem mezeru na trhu, trefil jsem se do poptávky, protože v devadesátých letech tady neexistovaly čistě lékařské odbory, jako je tomu ve většině evropských zemích. Lékařský odborový klub jsem de facto vydupal ze země, úplně z nuly. Zatímco Zdeněk Škromach, pokud vím, začal jako odborář ještě za minulého režimu a byl tím, kdo v ROH rozděloval rekreace, kolekce, chodil po schůzích. Typologicky je úplně jiný. Řekl bych, že já jsem takový revoluční odborář, který vzešel zdola, a on…
EURO: A on vzešel z Revolučního odborového hnutí… RATH: Ano, přičemž to revoluční měli jen v názvu (smích). Byla to jen taková ozdravovna pro funkcionáře.
EURO: Byl jste svého času členem ODS. Pamatujete si na okamžik, kdy jste v sobě zabil pravičáka a objevil levičáka? RATH: Nikam jsem se neposunul, posunula se jen ODS. Pokud si vezmete její prohlášení a stanoviska ze začátku devadesátých let, když jsem do ní vstupoval, byl to program, který konvenuje moderní západoevropské sociálně demokratické straně. Václav Klaus tehdy hlásal žádné třetí cesty, poučme se z Německa, Rakouska, vybudujme sociálně tržní hospodářství…
EURO: O sociálně tržním hospodářství mluvili lidovci, nikoli ODS. Bylo to přece velké téma Josefa Luxe… RATH: Ne, to bylo v programu ODS v roce 1992, když jsem do strany vstupoval. Klidně vám to někde najdu. Všimněte si, že Václav Klaus měl v některých věcech silně pravicovou rétoriku, ale jeho reálná politika byla de facto sociálnědemokratická. Neprivatizoval žádné nemocnice, nedereguloval nájemné. A někdy byl dokonce ještě levicovější než sociální demokracie, vzpomeňme na jeho nechuť privatizovat banky.
EURO: Vyhovuje vám dnes Klaus jako prezident České republiky, hlásíte-li se k jeho zakladatelským počinům? RATH: Je určitě reprezentativní figura. Pokud by méně hrál za ODS ve vládní krizi a skutečně se stal nezávislým nadstranickým prezidentem, který umí odhlédnout od toho, kdo je mu sympatický a kdo nesympatický, a byl také méně eurodestruktivní, pak přesto, že spolu nemáme nějak báječné vztahy, bych ho možná byl schopen i volit. Ale pro něj jsou tyto dvě věci nepřekročitelné, stejně jako pro mne. Nikdy nepřestane být na straně ODS a taktéž se nikdy nezmění jeho eurofobie v eurofilii.
EURO: Máte představu, koho by ČSSD mohla vyslat na Hrad proti Klausovi? Dělá to takový dojem, že spíše čekáte, koho vám navrhnou lidovci nebo zelení, abyste ho poté svou autoritou na Hrad protlačili. RATH: Ano, to je přesný odhad. Teď nemáme tolik síly, abychom sami kohokoli zvolili. Čili nechceme-li nějakého člověka vystavovat jasné prohře, musela by být pro takového kandidáta zajištěna deklarovaná podpora alespoň části lidovců a zelených.
EURO: Kdo by byl vhodným kandidátem? RATH: Mně by se třeba líbilo, pokud by zelení a lidovci, nebo alespoň část z nich, byli schopni přijít s někým, jako je Jiří Dienstbier. Člověk, který má obdobnou osobní historii jako Václav Havel, reprezentuje určitou morální integritu, přičemž ve světě se těší značné autoritě nejen kvůli své minulosti, ale i proto, že byl prvním polistopadovým ministrem zahraničí a také vykonával celou řadu funkcí pro různé mezinárodní organizace.
EURO: Řada sociálních demokratů vidí jako svůj vzor Tonyho Blaira. Nakolik je vám dosluhující britský premiér myšlenkově blízký? RATH: Tony Blair je mi v mnohém sympatický, ale myslím si, že stojí napravo ode mne, od mých názorů. Považuji jej za pravicového sociálního demokrata, posunul Labour Party až k pravému středu. Bylo to asi způsobeno i tím, že ve Velké Británii vládla před nástupem Blaira poměrně tvrdá pravice, reprezentovaná především Margaret Thatcherovou. Mimochodem, ta se mi jako politička - myslím tím politickým stylem, ne názory - velmi líbila.
EURO: Někteří naši čtenáři vás společně s Jiřím Paroubkem v rámci Manažerského barometru přirovnali k venezuelskému prezidentovi Hugu Chávezovi. Vadí vám to? RATH: Nikdy jsem Cháveze nestudoval, abych mohl posoudit, nakolik jsme si blízcí. Ano, jeho rétorika je poměrně dost levicová, ale myslím si také, že odpovídá situaci, v níž se řada latinskoamerických zemí nachází. Jde o to, kam až může dospět kapitalismus bez přívlastků. Je třeba vzít v potaz, jaké jsou tam rozdíly mezi lidmi, jaká je tam obrovská chudoba. Domnívám se, že v tom je mnoho manažerů asi nahlouplých. Vůbec nechápou, že když budou tlačit superpravicové principy, i pro ně to může mít velmi neblahé důsledky. Každý bohatý člověk, je-li chytrý, chce, aby společnost byla v sociálním klidu - aby nerostl počet lidí, kteří by ho chtěli pověsit na lucernu a manželku napíchnout na plot jejich vily. Čím více máte co ztratit, tím více byste si měl přát klidnou, sociálně vyrovnanou společnost. Nenávist začíná člověk pociťovat v okamžiku, kdy nemá peníze na doktora pro své děti a manželku, a přitom vidí, že někdo jiný dává svému stájovému pinči k snídáni kaviár. Snad není naším cílem společnost, v níž každý, kdo má nějaký majetek, musí žít za dvěma ostnatými ploty s kulometnými hnízdy a děti vozí do stejně chráněné školy pancéřované auto.
EURO: Myslíte si, že se v rámci tohoto volebního období ještě vytvoří prostor pro sestavení velké koalice? RATH: Nemyslím. Navíc osobně nejsem příznivcem velké koalice. Tato vláda je v agonii - je jako pacient napojený na přístroje, jež ho uměle udržují při životě. Může přežít ještě rok či dva, klidně i celé volební období, ale také zemřít již za týden. To nelze odhadnout. Pokud by padla, záleželo by na dalších dohodách, o tom rozhodovat nebudu. Za sebe však říkám, že by v případě pádu vlády bylo možné ODS například nabídnout, aby dovládla v rámci tohoto volebního období jako jednobarevná menšinová vláda. Ale ono vládnutí by ji bylo umožněno pouze za předpokladu, že o všem, o každém zákonu, o rozpočtu, bude muset vyjednávat ad hoc a hledat konsensus.
EURO: Odhlédněme na chvíli od politické teorie a podívejme se na některé reálné problémy. Blokádami rakousko-českých hranic v současnosti eskaluje spor, v němž už snad ani nejde o Temelín a o jadernou energetiku. Co s tím? RATH: Ptám se: Proč Rakušané neblokují i rakousko-německé hranice? V Německu je přece jaderných elektráren mnoho. Myslím si, že nastal čas záležitost „přehrát“ na vyšší úroveň, to znamená na mezinárodní soud nebo možná i na Evropskou komisi. V Evropě přece není možné, aby jeden stát takto zasahoval do situace v druhém. Navíc když se u nás neděje nic mimořádného. Rakušané mohou dělat symbolické blokády vedle silnic.
EURO: S energetikou souvisí i těžba hnědého uhlí v severních Čechách. Byl byste pro prolomení těžebních limitů? RATH: Jsem odpůrce prolomení limitů. Ustoupil bych pouze tehdy, kdyby si občané Ústecka a Karlovarska v referendu odhlasovali, že prolomení chtějí. Kdyby takové referendum bylo a bydlel bych v severních Čechách, hlasoval bych proti prolomení, ale jako politik bych byl ochoten akceptovat i názor opačný.
EURO: Vyjmenujeme názvy několika firem nadále ovládaných státem: ČEZ, České dráhy, Česká pošta, ČSA, Letiště Praha, Lesy ČR. Je mezi nimi nějaká, která by podle vás byla hodna privatizace? RATH: Z vyjmenovaných firem si dovedu představit jen Letiště Praha. ČEZ je strategický podnik, a chce-li mít vláda dohled nad energetikou, nelze uvažovat o privatizaci. Nejsem dokonce příznivcem ani toho, že ČEZ už částečně zprivatizovaný je.
EURO: Být Hugem Chávezem, mohl byste celý ČEZ znárodnit… RATH: (smích) Nemyslím si, že v tuhle chvíli by stát měl nutně znárodňovat privatizovanou část ČEZ. Na druhou stranu byla chyba prodat ten podíl. A dokonce je otázka, zda by stát neměl zpětně postupně skupovat akcie a získat v ČEZ větší podíl. Bylo by to logické, cena elektrické energie by nemusela být tak vysoká.
EURO: Myslíte si, že by se elektronické mýto mělo platit i na silnicích nižších tříd? RATH: Určitě. Ve vládě jsem byl proti zvolenému mikrovlnnému řešení. Aféra s tím spojená mi přijde jako učebnicový příklad korupce v politice. Vybral se systém, který je po technické stránce zastarávající, a ekonomicky budeme rádi, když nula od nuly pojde.
EURO: Mají se čeští vojáci dále účastnit mezinárodních misí v Afghánistánu, Iráku a v Bosně? RATH: Ano, mají. S afghánskou ani s bosenskou misí nemám problém, ale Irák se ukazuje jako čím dále složitější záležitost. Zpočátku jsem byl pro, ale vidím, jak to tam vláda prezidenta George Bushe tak nějak „matlá“, že to k ničemu nevede. Mám velké obavy, že to skončí naprostým fiaskem a že se celý tamní prostor stane oporou radikálního islámu. Vojenský, ale sekulární diktátor bude podle mého soudu s velkou pravděpodobností v horizontu několika let vystřídán vládou ajatolláhů. Nechci však, aby se teď čeští vojáci sbalili a rychle odtamtud odešli. Spíše jsem zastáncem toho, abychom začali tlačit na americkou vládu, že současná situace není nadále možná.
EURO: Tři témata nedávno přiměla prezidenta Václava Klause k nesouhlasné polemice: globální oteplování, Národní knihovna a pražská olympiáda. Co si o nich myslíte vy?
RATH: Globální oteplování - co k tomu říct? Nechci působit směšně a pouštět se do oblasti, o které mám velmi málo informací. Ale bral bych vážně vědu a věřil jí. Myslím, že je povinností politiků se nad varováním vědců vážně zamýšlet, a ne s nimi polemizovat. To je totéž, jako kdybych polemizoval s profesorem Pavlem Pafkem, je-li lépe rakovinu plic operovat zleva či zprava nebo shora nebo zdola… Ale na druhou stranu bych s Václavem Klausem souhlasil, že se z globálního oteplování stala módní záležitost.
Na nové Národní knihovně mi vadí, že má stát na Letné. Jsem v tomto konzervativní a domnívám se, že zásahy do staré Prahy by měly být, pokud možno, minimální. Samotná stavba mi přijde docela zajímavá, byť na knihovnu, kde člověk čte, má málo oken. Ale budiž. Dovedu si představit, že by mohla být centrem Jižního Města nebo Stodůlek. Anebo Pankráce, tam už není co zkazit. Stojí tam obluda Kongresového centra, a když vedle vznikne obluda chobotnice, bude to zajímavý doklad vývoje architektury posledních třiceti let.
Co se týká olympiády, jsem částečně v rozporu s názorem Jiřího Paroubka a mnohých pražských sociálních demokratů, protože si myslím, že je to pro Prahu a pro Česko extrémní zátěž. Nejen ekonomická. Během olympiády nebudou Pražané moci normálně žít, město bude paralyzováno davy zvenku. Asi bych zvedl pro olympiádu ruku jen tehdy, kdyby bylo pražské referendum a Pražané rozhodli, že akci chtějí. Referendum je nutné. Zaslechl jsem ovšem diskuse i o tom, že celá věc může být jen nafouklá bublina. Že vůbec nejde o to mít v Praze olympiádu a že ti, co to prosazují, tedy Pavel Bém a další, vědí, že Praha nemá šanci. Jde prý jen o to otevřít územní plán. A dosáhnout toho, aby území, která jsou dnes určena třeba pro zeleň a parky, bylo možno zastavět. Olympiáda pak nebude Praze přiklepnuta, ale změna územního plánu už zůstane. Pánbůh ví, není-li s námi hrána jen taková hra, takový betl, kdy někdo sice bojuje za olympiádu, ale přitom za něco úplně jiného.
EURO: Pavel Bém teď jako korunní princ ODS zdolal nejvyšší horu světa. Co hodláte jako korunní princ ČSSD zdolat vy? RATH: (smích) Rád bych zdolal řadu knih ze své knihovny, které jsem ještě zdolat nestačil. Myslím, že to bude pro mě jako pro politika užitečnější než lézt na nějaký kopec. Samozřejmě, je to určitě náročný sportovní výkon, i když já jsem zrovna horolezectví nikdy moc nerozuměl. Lézt po metrech někam, kam se můžete dostat vrtulníkem za pár minut, mi přijde zvláštní. Ale budiž, každý z nás je jiný. Možná si vyjdu na Říp. (Smích.)
EURO: Jako lékař jste zastával profesi, kde se často mluví o úplatcích, dárcích. Setkal jste se někdy s korupcí? Měla by společnost s korupcí razantněji bojovat? RATH: Myslím, že jsem jednou dostal nějaký zavařený prejt ve sklenici, a ten jsem raději odmítl. Objevily se občas bizarnosti: třeba někdo vytáhl a nechal v ordinaci balíček kafe nebo flašku vína. Přiznám se, že jsme neběžel přes půl ulice, abych mu to dal zpátky do kapsy. Domnívám se, že společnost musí vyvíjet proti korupci tlak. Je to boj, který se sice asi nedá nikdy definitivně vyhrát, ale ani vzdát. Je povinností politika hledat cesty, jak korupci minimalizovat. Nemyslím si, že by korupce Česko nějak extrémně dusila, byť tu je. Málo se ale zabýváme tím, co je její příčinou. Třeba ve zdravotnictví má pacient pocit, že si kupuje pozornost lékaře. Proč mu tedy neposkytnout oficiální možnost, aby si pozornost mohl koupit? Byl bych docela pro. Ti, co si pozornost koupit nechtějí, budou spokojeni s tím, co jim přiděluje povinný systém, a ti, co si chtějí koupit pozornost větší, mají šanci mít třeba připojištění nebo zaplatit v hotovosti.
EURO: Vrátil jste se ze služební cesty sněmovního výboru pro zdravotnictví do Izraele. Hledáte inspiraci na Blízkém východě? RATH: Jednali jsme o jejich systému zdravotní péče a jeho fungování, což bylo nesmírně zajímavé. Mají model, který mi přijde inspirativní. Samozřejmě že když to s nimi probíráte detail po detailu, tak zjistíte, že to naráží na tisíce drobných technických denních problémů a že realita je trochu jiná, než když se systém popíše do učebnice nebo do článku. Tak tomu většinou bývá. Jinak mě zaujalo, jak Izraelci vzpomínají na Miloše Zemana, který je tam velmi populární tím, že před léty označil Jásira Arafata za Adolfa Hitlera. A také jsem začal uvažovat, že bych příští dovolenou rád strávil v Izraeli. Je tam nádherné koupání.
EURO: A s kým tam pojedete? RATH: S dětmi. Je tam písek, mohli by si stavět hrady.
EURO: Měli jsme spíše na mysli vaše dvě životní partnerky. Když už jsme na tom Blízkém a Středním východě, jaký máte vztah k polygamii? RATH: (smích) Pánové, můžete hádat. Budu mluvit jako lékař, ale myslím, že vyjádřím i vaši zkušenost. Člověk není moc monogamní tvor. V dnešní společnosti je ta polygamie oboupohlavní. V tom se lišíme od arabských zemí, tam mohou být polygamní jen chlapi a ženské musejí poslouchat. Člověk z toho někdy nemá radost. Ale jsem tolerantní k náboženství, ke způsobu života, k tomu, jestli někomu vyhovuje partner, partnerka, partnerky nebo partneři. Ať si každý dělá, co chce, pokud to druhým nevadí, respektive nezasahuje to do jejich života.
EURO: V tom jste si trochu podobní s Mirkem Topolánkem… RATH: Myslím, že se spoustou lidí. Pokud vím, tak Jiří Dienstbier je už počtvrté ženatý. Václav Klaus, jak jsem si všiml, také proháněl mladá děvčata. Hovořím-li s těmi, kdo dobře znali Václava Havla, říkají, že měl též slabost pro něžné pohlaví. Takže si myslím, že v Čechách to asi není nic mimořádného.
EURO: Věříte v Boha? Nebo se domníváte, jak říká Miloš Zeman, že Bůh zemřel v Osvětimi? RATH: V Boha nevěřím, ale respektuji lidi, kteří víru mají. Jsem vychován a zaměřen příliš racionálně. V určitém svém věku jsem se docela zajímal o fungování katolické církve, chodil jsem i relativně často na mše, hlavně o svátcích, o Velikonocích a o Vánocích, někdy i běžné. To vše ještě za minulého režimu. Znal jsem se s několika faráři a vedl jsem s nimi i delší rozhovory a navštěvoval je. Přesto jsem k víře cestu nenašel, a ani nemám potřebu zabývat se tím, že bych měl věřit v něco vyššího.
EURO: V poslední kapitole své knihy Zápisky lékaře z pozdní noci píšete, že „naším jediným cílem a smyslem je přežít a uspokojovat svá rozmanitá libida“ - je to vaše krédo? RATH: Je to taková existenciální úvaha. Řekl bych, že mám velmi blízko k existencionalismu a k pohledu existencionalistů na svět a na život. Koneckonců Sartre byl také levičák.
EURO: Jaké libido si uspokojujete ve vysoké politice? RATH: Jsem člověk, který rád vidí za svou prací výsledek. Jako internistu mě medicína trochu frustrovala, záviděl jsem kolegům chirurgům, protože k nim přišel pacient se žlučníkem, oni ho odoperovali a ten člověk odcházel zdravý. Mě vždycky bavilo dělat práci, kde za sebou vidím nějaký výsledek, třeba posekaný trávník nebo postavený barák. To je z mého pohledu to nejhezčí, co vás může potkat. A tohle je trošku i v politice. Na ministerstvu zdravotnictví jsem měl cíl, mohl jsem stavět a budovat. To mě uspokojuje. Nechápu lidi, kteří tohle v životě nepotřebují.
