Z politiky se stále víc vytrácí obsah. Přesto nelze říci, že je o ničem. Tak jako ateizmus je jen vírou svého druhu, je i vyprázdněná politika prostě službou jinému bohu. Kde už nejde o voliče, jde zcela jistě o klanové zájmy těch, kteří okupují předpokoje moci.
V tomto smyslu prošla česká politická scéna za poledních deset let velkou změnou k horšímu.
V první polovině devadesátých let vládli vůdci, kteří měli hromadu
chyb, leč alespoň zřetelně reprezentovali politiku jako střet když už ne idejí, tedy alespoň odlišných názorů na věci veřejné. Klaus, Lux, Zeman i věčně se střídající šéfové ODA sice občanům i sami sobě často hnuli žlučí, ale bylo zcela zřejmé, že jejich pravou profesí je politika, nikoli lobbování.
V posledních měsících došlo na politické scéně k dramatické změně. Odešli, nebo byli odejiti Mareš či Špidla. Lidé, kteří byli reprezentanty určitých názorů, nikoli obchodními zástupci. Místo nich nastoupili do
čela koaličních stran muži, kteří dávno měli pověst špičkových lobbistů. Kalousek, Němec, Gross. Tři jména, za nimiž lze někdy vidět, někdy jen tušit komerční zájmy.
Nelze očekávat, že strany nebudou mít své specialisty, kteří se zabývají stykem s ekonomickými skupinami. V zásadě není ani nic špatného na tom, když strany lobbují za určité zájmy, protože o tom politika koneckonců je a prosazovat zájmy podnikatelů není o nic nemravnější než hájit potřeby důchodců. Problém je, když se z prosazování principů stane
rozdělování lukrativních kšeftíků spřáteleným firmám. A vůbec nejhorší je, když ti, kteří mají obsluhu těchto konkrétních zájmů na starosti, usednou do křesla partajního šéfa.
Občané v takové situaci nemají záruku, zda politik v klíčové pozici hájí to, co jim veřejně slíbil, více než to, co nasliboval komusi někde za scénou. Co se s tím dá dělat? Nic moc. Snad jedině to, aby voliči dali přednost stranám, které si alespoň na nejvyšší posty nevolí obchodní agenty, ale skutečné politiky. •
