JSEM TADY DOMA

Ferdinand Schwarzenberg své rodinné geny nezapře. Nejen vizáží, ale také širokým úsměvem a neustálým vtipem.

Jedna věc je ale pro něj svatá: domov.

Pro Ferdinanda je jím rodinná usedlost v Novém Dvoře u Cerhonic nedaleko Písku, kterou v 90. letech koupil jako ruinu jeho otec. Mladší bratr Karla Schwarzenberga Bedřich svou rodnou zemi miloval. Jako osmiletý ale musel v roce 1948 Československo opustit a vrátil se sem po více než 40 letech jako světově uznávaný bankéř švýcarské banky UBS, který radil nejen v Československu, ale i v dalších postkomunistických zemích místním politikům s transformací.

Jeho radám naslouchal třeba i tehdejší ministr financí a premiér Václav Klaus. Bedřich Schwarzenberg zemřel v Novém Dvoře před pěti lety. Jeho syn by rád v budoucnu navázal na rodinnou tradici.

Schwarzenbergové jsou s českou politikou spojeni stovky let. „Velice rád bych se tady v budoucnu angažoval, pokud budu mít tu příležitost,“ říká brzy třicetiletý vášnivý milovník aut.

* Právě jste přijel z Boleslavi, kde pracujete pro Škodu Auto. Jaký jste měl den?

Staral jsem se o síť dealerů na našich trzích. Jsem součástí mezinárodního prodejního týmu a v rámci něj zodpovídám za distribuci. To znamená, že spolu s kolegy a importéry nastavujeme strategii, jak prodávat vozy na těchto trzích.

* Za jaké země zodpovídáte?

Za Francii, Itálii, Belgii, Lucembursko a Nizozemsko. Stále se hodně učím, i od kolegů. Cílem našeho týmu je posílit značku v těchto zemích.

* Proč jste si vybral Škodu jako svého zaměstnavatele?

Upřímně, vždycky jsem miloval auta. A když pracujete v automobilovém průmyslu, vaším snem je pracovat pro Škodovku.

* To zní jako marketingová floskule.

Mně vůbec ne. Škoda vám dává možnost pracovat v tom nejsoutěživějším prostředí v rámci automobilového průmyslu. Sbírám zkušenosti od jednoho z nejvíce inovativních hráčů na trhu.

* Dobrá, nechme superlativů… Co jste dělal před nástupem do Škodovky?

Po dokončení střední školy jsem nastoupil do švýcarské armády, kde jsem sloužil v bojové jednotce u pěchoty. Poté jsem pracoval půl roku ve Švýcarsku jako automechanik. Pak jsem šel na univerzitu, na bakaláři jsem studoval Evropská studia a na magistru obor Arts and Heritage (umění a dědictví – pozn. red.), oboje v Maastrichtu. Během studia jsem pracoval v Německu a Rakousku v advokátních kancelářích, lesnických společnostech i v průmyslu. K mému překvapení a překvapení mé rodiny jsem úspěšně dokončil studia. Pak jsem se přihlásil v Británii k firmě Goodwood, která pořádá historické automobilové závody. Byl jsem součástí týmu, který tyto závody pořádá. A dalším krokem byl návrat do Česka. Přihlásil jsem se o práci ve Škodě Auto, poslal jsem jim životopis a nějakým způsobem jsem byl vybrán k pohovoru. Byl jsem velmi nervózní.

* Co vás motivovalo stát se vojákem? Chtěl jste pokračovat v rodinné tradici, protože mnoho vašich předků bylo slavnými válečníky?

Co se týče historie, máte pravdu. Po mnoho staletí jsme rodinou vojenských důstojníků. Do armády jsem vstoupil ze dvou důvodů. Prvním byla inspirace, například mými oběma dědečky, kteří oba v armádě sloužili. Byl jsem vychován s tím, že služba v armádě dělá z chlapce muže. Pro mě to také bylo rozhodnutí vzít na sebe tíhu výcviku i odpovědnosti ve velmi mladém věku. Ve dvaceti jsem se stal poručíkem. Dostal jsem možnost vést velké množství lidí. Armáda mě naučila zachovat klid v těžkých situacích, nejdříve myslet a pak jednat. A zažil jsem také úžasnou zkušenost kamarádství, které je v armádě ještě něčím trochu jiným než běžné přátelství. Nemusíte mít rád jeden druhého, ale když cvičíte s ostrou municí, musíte se jeden na druhého spolehnout na 100 procent. Zkoušíte dosahovat svých fyzických a psychických limitů. To mě naučilo, že jenom tým může něco dokázat. Jednotlivec nikdy nebude úspěšný.

* Zmínil jste, že vaším prvním zaměstnáním byla práce automechanika. Proč jste se rozhodl pracovat v dílně?

K tomu musíte lépe porozumět jedné z mých největších vášní. Klíčovým důvodem je rozdíl mezi teorií a praxí. Musíte mít umaštěné ruce od oleje, abyste porozuměl, jak funguje motor. Byla to také úžasná zkušenost v tom, že jsem zjistil, kolik práce je třeba v některých profesích udělat. Jako člověk z kanceláře můžete jednoduše zapomenout, co to znamená pracovat 40 let vlastníma rukama.

* Do Česka jste se vrátil kvůli práci pro Škodovku, nebo spíš proto, abyste pečoval o rodinný majetek v jižních Čechách?

Ani pro jedno. Jsem tady doma. Pro mě je život v Česku to nejpřirozenější rozhodnutí, které jsem kdy mohl učinit. Jižní Čechy a Praha se během posledních dvaceti let staly mým domovem. Narodil jsem se a vyrostl v Curychu. Ale na konci 90. let můj otec a matka koupili chatu v jižních Čechách, a ta se stala naším prázdninovým domem. Vídali jsme se tam celá rodina o Vánocích a o Velikonocích. Když mi bylo asi deset, studoval jsem nějakou dobu na Benešově gymnáziu v Písku. Byl to můj první pokus naučit se česky. Upřímně, naučil jsem se hlavně nadávat, ale to se nakonec ukázalo jako docela důležitá součást jazyka. Po několika letech, když mi bylo šestnáct, jsem nastoupil v Praze na německé gymnázium a až do devatenácti jsem žil v hlavním městě sám. Asi vám nemusím vysvětlovat, že to bylo celkem zábavné. Navázal jsem tu přátelství, oblíbil jsem si mnoho míst a samozřejmě jsem tu zažil mnoho důležitých životních zkušeností…

* S nápadem přestěhovat se do Prahy jste přišel sám?

Bylo to společné rozhodnutí mé a mých rodičů. Samozřejmě jakmile k tomu došlo, už jsem se nebránil. Zažil jsem v Praze obrovskou svobodu.

* Jak vypadalo vaše dětství ve Švýcarsku?

Má sestra a já jsme žili úplně normální život. Možná jen s tou výjimkou, že když nám bylo šest a sedm, tak má sestra už nosila večerní šaty, já sako a vedli jsme debaty u večeře. Stejně jako můj otec jsem se mohl svobodně rozhodnout – na rozdíl od strýce, který měl odpovědnost jako hlava rodiny. Nikdy si nemohl vybrat vlastní cestu. Podle mě by byl skvělým intelektuálem, ale byl předurčen k tomu starat se o rodinu. Já si mohl svobodně vybrat, čemu se budu věnovat, a to je jeden z největších darů, jaký jsem od rodiny dostal.

* Chtěl byste následovat strýce Karla Schwarzenberga do české politiky?

Velice rád bych se tady v budoucnu angažoval, pokud budu mít tu příležitost. Myslím, že jako občané bychom se měli snažit něco vracet naší zemi. Rád bych tedy České republice přispěl. Ale důležitější je otázka, jestli bude chtít někdo poslouchat to, co budu říkat.

* Co vám na současné české politice chybí?

Česká i evropská politika ztratily svůj kredit ve dvou oblastech: respektu a důvěře. Politika bývala záležitostí gentlemanů, kteří měli společný cíl dojít k řešení, jež by bylo nejlepší pro lidi. Část evropských politiků ztratila respekt při hledání tohoto řešení. Argumentují jinak než gentlemansky a to vytváří nepřátelské politické prostředí. Politické kampaně se vrátily zpět k těm největším nemocem 20. století: populismu a nacionalismu. Politici využívají tyto nástroje k tomu, aby oklamali voliče. A to ukazuje, že nemají respekt k lidem. Lidé pak nevěří vládě, stranám ani institucím.

* Jak ale z toho začarovaného kruhu uniknout?

Potřebujeme znovu generaci politiků, kterým lidé uvěří. Politiků, kteří budou dělat upřímnou a transparentní politiku. Potřebujeme zapojit voliče do rozhodování. Vše začíná u modernizace volebního systému směrem k elektronickým volbám tak, abychom zaručili, že každý bude moci volit, ať už je kdekoliv. Také potřebujeme, aby politici za svá rozhodnutí nesli odpovědnost. Jsme všichni už frustrováni tím, že nám politici stále jen něco slibují, aniž by to splnili.

* Zapojením občanů do rozhodování máte na mysli prvky přímé demokracie jako třeba referendum?

Podle mě je právě přímá demokracie ten nejlepší nástroj, jak donutit politiky, aby byli odpovědní. My občané můžeme prostřednictvím prvků přímé demokracie ovlivňovat rozhodnutí přijatá v parlamentu, nebo je měnit. Nepřímá demokracie znamená volby jen jednou za čtyři roky.

* Ale není nebezpečné dát lidem právo rozhodovat třeba o zahraniční politice? Vzpomeňte si na brexit.

Brexit je dobrý příklad toho, jak se přímá demokracie nemá dělat. Británie a většina evropských států není zvyklá na tento typ referend. Pokud vyjdeme z toho, že Cameronova vláda chtěla v Unii zůstat, ale byla zároveň nepopulární i kvůli tomu, že se země v té době teprve vzpamatovávala z ekonomické krize, tak není překvapivé, že většina lidí volila odchod z Unie. Ale tento výsledek je také odrazem nárůstu nacionalismu a populismu. Většina referend ve Švýcarsku se týká změny ústavy nebo zákonů. Hlasování o odchodu z Unie by rozhodně nemělo být prvním referendem, které se v nějaké zemi koná. Musíme naopak navrátit důvěru lidí v Evropskou unii. Teď Evropa tvoří zhruba 21 procent globálního hospodářství, ale do roku 2050 se tento podíl sníží na 11 procent. Jen jako společná Evropa máme šanci soutěžit v globálním měřítku. Evropská unie je také nejúspěšnější mírový projekt na světě.

* Vlastníte a spravujete váš rodinný majetek v jižních Čechách. Jak je pro vás důležité lesnictví a zemědělství, když se profesně věnujete úplně jiným činnostem?

Denní správu našeho majetku má na starost bratranec Jan. Já si jdu vlastní cestou v automobilovém průmyslu. Na svou lesnickou firmu vlastně jen dohlížím. Sleduji čísla a ověřuji, zda je vše v souladu s tím, co jsme si naplánovali. Nový Dvůr, který je součástí našeho majetku, je můj domov, je pro mě tím nejdůležitějším místem na světě. Koupil ho můj otec, který byl selfmademanem.

* Říkáte, že kontrolujete čísla. Jak se vám v lesnictví a zemědělství vlastně daří?

Musíme odlišit lesnictví a zemědělství. Půdu pronajímáme lokálním zemědělcům, kteří se o ni starají. Zemědělství je založeno na ročních cyklech. Lesnictví je byznys s ekonomickým cyklem 120 let. Proto se na něj díváme spíš z generačního pohledu. Posledních 18 měsíců bylo ve středoevropském lesnictví mimořádně těžkých. Máme za sebou staletou krizi smrku, který je základem evropského lesa. Krizi způsobil kůrovec, který profituje ze suchého počasí a vysokých teplot. To má vliv na ceny na trhu, kde je nadbytek nekvalitního dřeva.

* Takže lesnictví prožívá těžké časy?

Nemám rád označení „těžké časy“. Zažíváme náročné období. Máme za sebou století monokultury v našich lesích. Příroda nám to teď oplácí. Předchozí generace měly pečovat o lesy více v souladu s přírodou zvyšováním rozmanitosti druhů stromů. Ať už v mých lesích, nebo v lesích naší rodiny, o něž se stará bratranec Jan, se snažíme vytvořit co možná nejrozmanitější les.

* Radíte se o lesnictví se strýcem, který ho studoval v Mnichově?

Strýc Kary (Karel Schwarzenberg – pozn. red.) a já spolu o lesnictví samozřejmě hovoříme, ale zřídkakdy. Mluvíme také o práci, obecně o životě. Jsem přesvědčen, že se ještě musím hodně učit. Strýc Kary je aktivním politikem a možná jedním z nejlepších zdrojů informací o politice v této zemi. Takže je vždy fascinující s ním diskutovat o politice. Oba také máme rádi dobré jídlo, takže obyčejně se bavíme o restauracích, které jsme navštívili. Jeho oblíbenou otázkou je: Do jaké restaurace bys vzal ženu na příjemnou večeři? Vyprávím mu o barech, které znám, a on mi také dává tipy, co bych měl vyzkoušet.

* Jak často se vídáte?

Od té doby, kdy jsem se vrátil zpět do Česka, tak naštěstí častěji. Pravidelně si telefonujeme, vídáme se skoro každý druhý nebo třetí týden. Rodina je pro nás oba to nejdůležitější.

* Jakou nejdůležitější radu vám strýc dal?

Že bych měl zůstat skromný. Uklidnit se. A má naprostou pravdu. Je to velmi dobrá rada, protože se opravdu musím stále učit. V pubertě jsem si možná užíval života až příliš a také jsem využíval všech svých výhod, aniž bych si uvědomil, kolik práce museli mí rodiče vložit do toho, abych takový život mohl žít.

* Co na politické kariéře svého strýce nejvíce obdivujete?

Je to období před revolucí, kdy pomáhal disidentům a Václavu Havlovi s neuvěřitelnou obětavostí. Veřejně vystoupil proti režimu a věřil v jeho změnu.

* Váš strýc často tvrdí, že k tomu, aby člověk uspěl v české politice, musí znát hlášky z českých filmů a literatury. Jaký český film a knížku máte nejraději?

V dětství jsem miloval české pohádky a je tu také jeden film, který mě o moderním Česku naučil hodně. Oblíbil jsem si jednu konkrétní hlášku z něj: „Věříte?“

* Ta je z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, že?

Ano. V tom filmu je úžasný humor. A co se týče literatury, oblíbil jsem si knihy Franze Kafky. Byl jedním z nejdůležitějších židovsko-německo-českých spisovatelů, které tato země měla. Do značné míry ztělesnil první československou republiku, kterou založil prezident Masaryk. A potom mám samozřejmě taky rád Švejka.

Armáda mě naučila zachovat

klid v těžkých situacích,

nejdříve myslet a pak jednat.

A zažil jsem také úžasnou

zkušenost kamarádství, které

je v armádě ještě něčím trochu

jiným než běžné přátelství.

Ferdinand Schwarzenberg (29)

? Narodil se v roce 1989 v Curychu, kam

jeho otec, mladší bratr bývalého ministra

zahraničí Karla Schwarzenberga, Bedřich,

odešel v roce 1948 z Československa.

? Od osmi let pravidelně pobývá

v Česku, především v jižních Čechách,

kde jeho otec a matka, Regula Brigitte

Schwarzenbergová, koupili v roce 1997

ruinu statku Nový Dvůr u Cerhonic na

Písecku. Navštěvoval gymnázium v Písku

a tři roky chodil na německé gymnázium

v Praze, kde maturoval.

? Poté nastoupil na dvouletou vojenskou

službu ve švýcarské armádě, kde sloužil

u pěchoty. Pak pracoval ve Švýcarsku

půl roku jako automechanik a záhy

nastoupil na univerzitu v Maastrichtu, kde

vystudoval Evropská studia a obor Arts

and Heritage.

? Po vystudování vysoké školy začal

pracovat v britské firmě Goodwood, která

pořádá závody historických vozů. Po roce

stráveném v Británii se rozhodl přihlásit

o práci ve Škodě Auto. V Mladé Boleslavi

už pracuje rok a půl, má na starost

spolupráci s dealery ve Francii, Belgii,

Nizozemsku, Lucembursku a Itálii.

? Je vlastníkem společností

Schwarzenberská správa Nový dvůr

a Lučkovický les, které spravují rodinný

majetek (především lesy, louky a pole)

v jižních Čechách. V týdnu žije v Praze

na Letné, mezi jeho nejoblíbenější místa

v hlavním městě patří Metronom a místní

kulturní centrum Stalin Containall.

? Víkendy tráví většinou v Novém Dvoře

u Písku, kde se rád projíždí ve svém

brčálově zeleném plastovém kabrioletu

Citroën Méhari. Mluví německy, anglicky,

francouzsky, česky (ověřeno redakcí)

a částečně také holandsky. Má české

a švýcarské občanství.

O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz