Každý obyvatel Česka nese na svých bedrech víc emisí než průměrný Evropan
V porovnání se zbytkem světa produkuje Česká republika malé množství skleníkových plynů. Při přepočtu na obyvatele je však jedním z největších emitentů. Podobně neslavné pořadí zastáváme i v porovnání emisí připadajících na jednotku HDP. V hmotnostním porovnání však našich 146 megatun emisí oxidu uhličitého představuje zhruba 0,3 procenta celosvětových emisí. S tímto objemem jsme asi na šestém místě v Evropě, zhruba na úrovni Belgie nebo Rumunska. Máme však dvakrát více emisí než Švédsko. To jsou nepříliš povzbudivé údaje, které shromáždili experti společnosti McKinsey před zahájením práce na studii nákladů a potenciálu snižování emisí skleníkových plynů.
Proč je Česko černým vzadu?
Odpověď opět nalézáme ve studii. Česko má ve srovnání se sousedy poněkud nevýhodnou pozici kvůli své ekonomické struktuře. Tedy kvůli vysokému podílu průmyslu na tvorbě HDP a vysoké míře exportu. A protože český průmysl tvoří 32 procent HDP, což je oproti evropskému průměru dvacet procent opravdový rozdíl, má tedy i vyšší energetickou náročnost na jednotku HDP. Dle objemu exportu na HDP bylo Česko v roce 2007 jednou z deseti zemí s nejotevřenější ekonomikou. Z hlediska emisí však není důležité, co se ze státu vyveze, ale co se tu vyrobí. Dle pravidel OSN se totiž emise připočítávají zemi výrobců. A Česko do okolních zemí vyvezlo celých sedmnáct procent produkce elektřiny. Přitom elektřina byla spotřebována jinde. Ovšem z globálního hlediska se nic nepřihodilo.
Další příčinou vysokých emisí oxidu uhličitého je český energetický mix, v němž 60 procent energie produkují uhelné elektrárny. Tento problém se však záhy promění v protipól, protože polovina zdejších uhelných elektráren vbrzku dožije a s nimi odejde roční výrobní kapacita 22 terrawatthodin, což představuje 28 procent současné produkce. Následující roky tedy budou určující pro volbu palivového mixu v české energetice a studie McKinsey bude po ruce k úvahám jak dál.
Bod dohledu
Studie si vytkla za cíl vytvořit systematickou analýzu nákladů a potenciálu snižování emisí a nabídnout varianty dalšího postupu. K jakému konečnému datu je však vhodné vývoj emisí i opatření na jejich snižování předvídat? Prognózované období musí být dostatečně krátké, aby předpovědi mohly být fakticky podložené. Ale i dostatečně dlouhé, aby se během něj mohly odehrát významné změny, neboť ve výrobě elektrické energie i v některých dalších odvětvích je budování infrastruktury časově náročné. Autoři studie dospěli k názoru, že nejvhodnějším datem, k němuž lze vztahovat prognózy pro Českou republiku, je rok 2030.
Jakého snížení emisí bude muset Česko v tomto roce dosáhnout, však vůbec není jasné. Žádné české ani unijní předpisy, a proto ani konkrétní plány do roku 2030 nesahají. Ty končí v roce 2012 a předložené návrhy naznačují možnou regulaci do roku 2020. Autorům studie nezbylo než se uchýlit k poměrně složitým úvahám a stanovit si tři možné cíle: vysoký, střední a nízký.
Za nejpravděpodobnější cíl označuje studie ten střední. Vychází ze současného návrhu Evropské unie a představuje snížení referenčního scénáře pro rok 2030 o osmnáct procent. To představuje 26 megatun ušetřených emisí. Méně ambiciózní scénář do budoucna projektuje prodloužení platnosti méně tvrdých požadavků Kjótského protokolu a znamenal by snížení emisí nikoli o osmnáct, ale o pouhých osm procent, což by ušetřilo jen dvanáct megatun. Nejnáročnější by byl nejčerstvější scénář, který autoři studie odvodili od prohlášení amerických prezidentských kandidátů. Znamenal by ušetření třetiny referenčního scénáře, což by v absolutních číslech znamenalo snížení emisí o 47 megatun.
Každá uváděná nákladová křivka zaznamenává všechny tři redukční cíle– od nejměkčího až po ten nejtvrdší. A dává velmi názornou informaci, na kolik by jejich dosažení při různých zvolených scénářích přišlo.
