Snaha senátora Štětiny o nápravu porušením právních norem je cestou do pekel
Rozčílil se senátor Jaromír Štětina, že „Bezpečnostní informační služba neposkytla Nejvyššímu státnímu zastupitelství vyžádané informace s odkazem na skutečnost, že Nejvyšší státní zastupitelství není ze zákona oprávněno nahlížet do spisů zpravodajských služeb“. Již v květnu totiž zaúkoloval nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, aby se seznámila s některými svazky BIS, v nichž mají být informace o protizákonném jednání některých severomoravských orgánů činných v trestním řízení. Senátor Štětina uvítal pozvání na komisi pro kontrolu BIS, kde chce „poslance seznámit s existencí dalších svazků BIS, které svědčí o podílu BIS na vytváření diskreditačních kampaní“. Dovozuje pak, že zde jde o „vlivy tajné služby na orgány činné v trestním řízení“.
Chill out.
Nejlépe bude zklidnit hormony a podívat se, do čeho to senátor Štětina narazil. Tou zdí je zákon, ale on tomu (ani Renatě Vesecké!) nechce věřit a žádá po parlamentním institutu vysvětlení, „který zákon dovoluje Bezpečnostní informační službě odmítnout Nejvyššímu státnímu zastupitelství vyžádané informace“. Nejlépe bude hledat v zákonech upravujících činnost Bezpečnostní informační služby a státního zastupitelství.
Zpravodajci jsou mimo.
Česky řečeno, zpravodajské služby nejsou orgány činnými v trestním řízení. Podle ustanovení §8/3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, zpravodajské služby „předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou“.
Státní zástupci také.
Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, sice v ustanovení §14/1 praví, že „ministerstva a jiné státní orgány, orgány územní samosprávy, jakož i orgány profesní a zájmové samosprávy jsou povinny státnímu zastupitelství při výkonu jeho působnosti v konkrétní věci bez průtahů zapůjčovat spisy a doklady“, ale současně platí i zásada, citovaná v §14/5: „Ustanoveními odstavců 1 až 4 nejsou dotčeny povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů o ochraně utajovaných skutečností, ochrana obchodního tajemství ani ochrana zákonem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti.“
Kontrola na draka.
O kvalitě poslanecké kontroly činnosti Bezpečnostní informační služby nelze mít iluze - ale to nikoho (ani senátora Štětinu) neopravňuje uplatňovat takové svérázné, řekněme „kreativní“ přístupy. Vášnivě ujišťuje kolegy poslance i nejvyšší státní zástupkyni, že si je jist tím, co konkrétní zpravodajské svazky obsahují. A uvádí ve svých podáních dost zásadní detaily: názvy zpravodajských svazků, druh obsažených informací, a dokonce označení zdroje informace! Takové zacházení s utajovanými informacemi je velmi na pováženou! (Zde by mělo státní zastupitelství urychleně prošetřit, zda nebyl porušen zákon.) Snažit se dosáhnout nápravy věcí, třeba i cíle zákona, současným porušením jiných právních norem, je cesta do pekel. Otevírá prostor libovůli, který zákon je subjektivně důležitý a který může „padnout pod stůl“. Takový přístup je doslova revoluční - a má i revoluční důsledky. Proto například Charta 77 vycházela - k vzteku mnohých revolucionářů - z legalistických pozic.
Lze naplnit zákon?
Na jazyk se dere otázka - jaký postup mají zpravodajci zvolit, aby dosáhli nápravy protizákonného stavu, na který přišli při svém šetření? Nejprve musejí zvážit, v souladu se zněním zpravodajského zákona, zda případné upozornění příslušných orgánů činných v trestním řízení neprozradí jejich operaci. Zákon na to myslí a umožňuje jim nekonat - ale za implicitního předpokladu, že zpravodajská operace řeší skutečně společensky závažnější téma. Usoudí-li zpravodajští důstojníci, že odhalené kriminální nešvary jsou zřejmě těžšího kalibru, mohou například státnímu zastupitelství poskytnout příslušnou informaci i za cenu, že budou muset zpravodajskou operaci předčasně ukončit.
Smím dále?
Horší situace nastane, jsou-li řadoví operativci či nižší velitelé jiného názoru než vedení služby. Mohou se sporem samovolně předstoupit před kontrolní orgán, i když vedení služby není přesvědčeno o tom, že to je nutné či prospěšné? Zákon ani praxe neřeší jejich přístup ke „svému“ kontrolnímu orgánu. Ten si sice může přizvat, koho chce - ale jak má vědět, koho má chtít pozvat? Zákon by mohl každému příslušníkovi zpravodajské služby umožnit se bez jakékoli další podmínky nahlásit k příslušnému parlamentnímu kontrolnímu orgánu. Velitelé se však bojí laviny příslušníků, kteří by se mohli vrhnout na poslance se svými podněty ohledně toho, s čím jsou ve službě nespokojeni. Předpoklad je to správný, ale pouze do té doby, než by ostatní váhající zpravodajci zjistili, že poslanci absolutně nic nevyřešili, protože většina z nich není až tak silná v kramflecích, jak by rádi - a za další by zjistili, že oni kverulanti jsou ve službě pomalu dušeni a „odcházeni“. Pak by propadli mírnému cynismu a snažili by se jen přežít, s tím, že „patnáctého je každý měsíc“ (rozuměj výplata).
Zkusili to?
Avšak ať se názor vedení BIS například od názoru Vladimíra Hučína liší oprávněně, či nikoli, je nutné zkoumat, zda tito nespokojenci zkusili nejprve využít zákonnou cestu - to znamená, že se mohli přihlásit nebo „iniciovat“ (jako zpravodajci to musejí umět) své pozvání ke korektnímu slyšení před sněmovní kontrolní orgán. Byli-li oslyšeni, pak je pochopitelné, že zkoušejí další možnosti. Neučinili-li však tento pokus, nastala by situace, kterou sám kontaktovaný senátor Štětina kritizuje. Šlo by totiž o vytváření kampaně!
(Ne)jsme jako oni!
A zde se dostáváme k meritu věci. Mediální kampaň, jakou rozvíjí senátor Štětina, vzbuzuje pochybnosti, zda není rubem toho, co sám kritizuje! Své aktivity odvíjí od informací, zapsaných ve zpravodajských svazcích. Již by měl vědět, poučen studiem svazků StB, že papír v takových svazcích skutečně snese leccos. A to byla Státní bezpečnost orgánem činným v trestním řízení! To BIS není, takže procesní využitelnost jejích informací může být - a přečasto je - velmi tristní! Senátor Štětina se však staví do pozice supervizora činnosti státního zastupitelství, které podrobuje kritice nikoli věcné, ale názorové: když totiž není po jeho. Jako senátor mluví do kdejaké prověrky a úkonu - a jak je to daleko od definice politického ovlivňování trestního či správního řízení?
Horáková a Rosenbergová.
Že nejde o ojedinělý jev, ale v současnosti dost rozšířený pocit, že ti „správní“ mohou různé procesy přiohýbat podle svého, zákon nezákon, svědčí i reakce na blížící se proces se stařičkou (kdysi mladičkou) prokurátorkou v procesu s Miladou Horákovou. Již skutečnost, že je žalobce stíhán za to, že někoho žaloval, je unikátní. O jaký trestný čin by mělo jít? A je-li možné se výkonem své funkce dopustit zločinu, byl někdy ve Spojených státech amerických stíhán žalobce, který navrhnul taktéž trest smrti pro Ethel Rosenbergovou, přestože se experti shodují, že mohla dostat maximálně pět let? A co soudce, který ji k tomu trestu odsoudil - byl stíhán? A pak nás dostihnou a dorazí výroky následujícího typu: „Je dobře, že proces bude, i když měl být dříve, ale nebyla politická vůle“. Proboha! To snad ne! Politická vůle? Takže ona stará osoba bude souzena díky tomu, že je konečně „politická vůle“? Ale to byla v případě Milady Horákové taky! A v případě Ethel Rosenbergové jakbysmet!
Klín klínem?
Hospodin prý vodil lid izraelský čtyřicet let po poušti na cestě, která by se dala ujít za několik málo týdnů. Prý ho vodil tak dlouho, říkají někteří sarkasticky, protože hledal jediné místo na Blízkém východě, kde není ropa. Jiní jsou prozaičtější. Pojetí času je psychologické, jde o dvě generace, nutné k tomu, aby se lid zbavil otrockých návyků a unesl svobodu. Jeden kmen si to chtěl zkrátit - a to byl jeho konec. Podobné to je i s bolševismem. Někdo se s ním chce vypořádat rychle a efektně. Činí tak ale pohříchu (jak jinak?) způsobem, který lze shledat příkladně bolševickým. Proto je třeba spolu s filozofem Emmanuelem Levinasem vzkřiknout: Trpělivost! Pokoru a trpělivost!
