Měsíčník Cicero s podtitulem magazín pro politickou kulturu se v novinových stáncích objevil poprvé před čtyřmi roky. Jde o kvalitně tištěný magazín zvětšeného formátu A4 o rozsahu přibližně 140 stran, tištěný vícebarevným ofsetem. Za čtyři roky existence dosáhl Cicero oficiálně 70 252 kusů prodaného nákladu (v posledním čtvrtletí minulého roku) a každé číslo v průměru přečte 440 000 lidí. Časopis vydává a první léta ho dotovala švýcarská rodinná firma Ringier, v jejímž čele stojí Michael Ringier, která v Česku vlastní mimo jiné Blesk a Reflex.
S časopisem spolupracují špičkoví novináři, spisovatelé i politici z celé Evropy, takže se v něm setkáme s osobnostmi, jako jsou filmař Alexander Kluge, filozofka Martha Nussbaumová, spisovatel Martin Walser či politici Michail Gorbačov a Barack Obama. Pro první číslo napsal mimo jiné esej Jiří Gruša, pro vydání z března letošního roku Milan Kundera. Časopis je reakcí na proměnu printové mediální krajiny, která se stále více soustřeďuje na příběh než na myšlenky. Snaží se tak o kontinuitu diferencovaného uvažování o složitých problémech života naší civilizace, které se z novin čím dál tím rychleji vytrácejí, a reflektuje možné důsledky těchto změn na kvalitu komunikace ve veřejném prostoru a politiky vůbec. Taky by se dalo říci: zkoumá stav společnosti, v níž se média soustřeďují spíše na transfer emocí než na transfer informací, a poukazuje na skutečnost, že estetika médií diktuje etiku ve společnosti. (Stejně tak to dělá i téměř ve stejnou dobu založený časopis Cover zaměřený pouze na média.)
Není jistě náhodou, že březnové číslo Cicera otevřel citát bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta (dnes spoluvydavatele renomovaného týdeníku Die Zeit): „Pro mnohé politiky je důležitější otázka, jak je vnímá publikum v televizi, než stav jejich svědomí.“
Pro tento článek jsem si vybral jen pár textů z březnového čísla, na kterých lze ukázat, o co se redakce, vedená Wolframem Weimerem, snaží.
Demokracie dává přednost bullshitu je název rozhovoru s filozofem Harrym G. Frankfurtem, který zkoumal toto slovo ve stejnojmenné knize-eseji. Knihy se za poslední dva roky prodalo jen ve Spojených státech 450 000 kusů a od té doby byla přeložena do více než dvaceti jazyků. „Bullshit je technika, pomocí které se v dnešní společnosti zakrývá pravda. Bullshit je horší než lež, protože pomocí této techniky se ztrácí ze světa i pouhá představa o pravdě. Lhář ví, že lže. Bullshitman to již často neví. Ve své řeči se ztrácí,“ napsal jsem loni začátkem roku ve svém blogu, když jsem informoval o prvních úspěších této knihy.
Cicero se zamýšlí v interview s panem profesorem nad tím, proč má člověk zacházet s fakty přesně, zkoumá rozdíl mezi pravdou a falší a ptá se, jestli pravda není jen iluzí. Odpověď filozofa zní: Bez pravdy se ovšem člověk nedostane daleko.
Na otázku, v čem vidí autor tak enormní úspěch filozofického textu, odmyslíme-li provokativní název (v otrockém překladu je bullshit buvolí hovno, v běžné angličtině nesmysl), odpověděl: „Domnívám se zcela jednoduše, že lidé mají už dost věčného používání bullshitů a lhaní, kterému jsou ze strany politiků vystaveni, ale na druhé straně si nevědí rady, co mají proti tomu dělat, jak se mají proti tomuto jevu bránit a snad si myslí, že jim moje kniha nějak pomůže problému porozumět. Je to pro mě důkaz, že hlad po pravdě je mezi lidmi obrovský“.
To, co označuje pan profesor slovem bullshit, postavil na pranýř hlavně proto, že jsou to taková slovní spojení, která propůjčují posluchači možnost pociťovat, či dokonce věřit přesně tomu, čemu autor sám chce věřit nebo co chce aby pociťovali jiní, a to zcela nezávisle na tom, zda sdělované skutečnosti jsou pravdivé nebo falešné. Důležité je jen přání a požadovaný manipulační výsledek. Zkoumá se jen, jestli ho bylo dosaženo. „V principu považuji za bullshit všechno, co politici říkají,“ tvrdí Frankfurt. A to samé platí o reklamě. Práce s veřejností a marketing, to je ten samý byznys, který spočívá v tom přenést kýženou představu na lidi, a tím se prodat, domnívá se filozof. Skutečnost (pravda) je pro tento druh obchodu nepodstatná a v tom vidí velké nebezpečí pro budoucnost civilizace.
„Jenže,“ říká dál doslova, “demokracie dává přednost a produkuje bullshity, protože lidé jsou v demokracii podporováni v představě, že si musejí vytvořit na všechno svůj názor. To platí i o tématech a věcech, o kterých nemají ani tušení. Tím pádem je i jejich mínění jen bullshit. Společenská poptávka, která de facto bullshit od všech vyžaduje, představuje velkou chybu naší civilizace a centrální slabost demokracie, tudíž i velké nebezpečí… Dostali jsme se do nebezpečné fáze, v níž stav naší demokracie se víc soustřeďuje na efektivitu než na pravdu, což nás může dostat do situace, ve které byli Řekové v pátém století před naším letopočtem. Tenkrát sofisté učili, jak vésti debaty a jak argumentovat, aby jejich mínění vyhrálo, bez ohledu na to, co je pravdivé a společnosti prospěšné. Učili vlastně trikům. Jenže skutečné myšlení a filozofie je nepřítelem rétoriky, triků a bullshitu.“
Zároveň ale pan profesor připouští, že státní představitelé někdy ne snad že lhát musejí, ale mohou, a to tehdy, když jsou ohroženy základy „staatsräson“, ale za těchto situací musejí být přesně vytyčené hranice, které státní představitelé nesmějí nikdy překročit. Bohužel tyto hranice dle Frankfurta nejsou vždy dost zřetelně rozeznatelné a v tom vidí selhání naší kultury.
V závěru rozhovoru profesor Frankfurt konstatuje: Američané se domnívají, že pravda není užitečná, nýbrž to, co je užitečné, je pravdivé. „Jeden můj velmi chytrý přítel říká: Pragmatismus je úžasná teorie, ale v praxi vůbec nefunguje, protože vztah pravdy a užitečnosti špatně vykládá. Věci jsou užitečné, protože jsou pravdivé, a nikdy tomu není opačně,“ dodává.
Další významný a obsáhlý text v březnovém čísle představuje esej Milana Kundery s názvem Nezapomeň, Evropo, na jednotu (ve skutečnosti jde o koláž z textů z druhé kapitoly z jeho poslední knihy Le rideau, Opona). A protože jde o složitý text, je tištěný na béžovém kuléru: redakce se zřejmě správně domnívá, že složitější texty se na zářivě bílý ofsetový papír, který je určen většinou pro společenské barevné magazíny plné fotografií, moc nehodí a čtenář se nedokáže tak dobře soustředit.
Romanciér Milan Kundera začíná textem, v němž formuluje ideál Evropy těmito slovy: maximum různosti na minimálním prostoru. Toto maximum si formuloval původně český spisovatel žijící v Paříži a píšící francouzsky ještě za doby, kdy u nás vládli Rusové, ale dle něj tento ideál je v ohrožení stále.
Základní Kunderova myšlenka zní: Všechny národy Evropy mají společný osud, ale každý dle svých vlastních zkušeností ho prožívá jinak, proto vypadá historie evropského umění (malířství, prózy, hudby atd.) jako štafeta, v níž rozličné národy si předávají štafetový kolík. Polyfonie začala ve Francii, dál se vyvíjela v Itálii, pak dosáhla do Holandska a neuvěřitelné komplexnosti dosáhla v Německu v díle Bachově. Pak rozkvetl v XVIII. století anglický román, po něm následuje francouzský a pak ruský román, po něm zase skandinávský a tak dále. Dynamika a dlouhý dech historie evropského umění jsou bez existence národů nemyslitelné, protože jejich mnohostranná zkušenost představuje nevyčerpatelný rezervoár inspirace.
A dodává: Myslím na Island, tam v XIII. a XIV. století vzniklo literární dílo o několika tisících stranách - sága. Ani Francouzi, ani Angličané v té době nevytvořili podobné prozaické dílo ve své řeči. To bychom si měli jasně říci: největší a nejstarší prozaický poklad Evropy byl stvořen v nejmenší zemi, která ani dnes nemá víc než 300 000 obyvatel.
O něco dál si Milan Kundera stěžuje: Evropě se nepodařilo myslet o její literatuře jako o historické jednotce, a proto nepřestanu opakovat, že právě v tom spočívá její neopravitelné intelektuální selhání. Autor připomíná, že ale neříká nic nového. Věděl to dle něj už Goethe, když napsal: „Národní literatura už nemůže toho moc říci, nyní nastává epocha světové literatury a každý se má snažit tuto epochu urychlit.“
Důvody, proč se to nepodařilo, vidí Kundera i v tom, že profesoři zahraničních literatur nestudují jednotlivá díla v kontextu světové literatury, a přesvědčit je o tom považuje za beznadějné. Aby totiž předvedli svou kompetenci jako experti, raději se ostentativně identifikují s malým národním kontextem literatury, kterou vyučují. Stanou se pak jen mluvčími národního mínění, tamních lásek a předsudků. Na univerzitách je beznadějně každé dílo posuzováno jen pomocí národních, provinčních měřítek.
V tomto eseji je taky známá Kunderova definice provincionalismu: Neschopnost (nebo odmítání) vlastní kulturu nahlížet ve velkém kontextu. Bohužel malý kontext malých zemí je nebezpečnější než kontext velmocí, jejichž vlastní kultura většinou obsahuje více či méně veškeré možnosti a fáze světového vývoje. Kundera říká: Malé národy jsou vůči velkému kontextu rezervované: mají velký respekt vůči světové literatuře, ale přesto se jim zdá jako něco cizího, jako nebe nad jejich hlavou, které je nedosažitelně daleko, je to pro ně ideální realita, se kterou jejich národní literatura nemá nic společného. Malý národ – podle něj – přesvědčil své spisovatele, že patří jen svému národu. A protože malé národy velmi často zažily situace, v nichž šlo o přežití, podařilo se jim bez větší námahy tento postoj (malý kontext) ospravedlnit morálními důvody. Kundera dokonce hovoří o terorismu malého kontextu. Esej je samozřejmě mnohem obsáhlejší a sofistikovanější.
V rubrice Salon představuje Cicero sedmdesátiletého francouzského filozofa Andrého Gluksmanna, zakladatele takzvané „nové filozofie“, vůdčí osobnost pařížského května 68 a radikálního kritika marxismu, který v článku nazvaném Musíme být připraveni zabíjet říká: Role filozofa je role Kassandry. Kassandra byla dcerou trojského krále Priama, které dal Apollon věštecký dar. Protože ale odmítla jeho lásku, ztrestal ji tím, že jejím předpovědím nikdo nevěřil. Po prohrané trojské válce připadla jako kořist Agamemnonovi a byla v Mykénách spolu s ním zavražděna.
Možná bychom si mohli dovolit říci: Roli Kassandry chce hrát na německy mluvícím trhu i časopis Cicero. Snaží se popsat cestu, na které jsme se ocitli, ale o které nechceme nic vědět. Usiluje o to dát smysl pravdě, nebo se spíše snaží o to - jak říká Václav Bělohradský - najít smysl v hledání pravdy, neboť pravda sama o sobě žádný smysl nemá. Je to jako s vírou: Když víme, že věříme, je otázka, můžeme-li hovořit o víře.
