České plynárenství připomíná seismicky aktivní krajinu. Pod zdánlivě klidným povrchem to vře, tlak roste a občas vyhrkne tenký pramínek žhavé páry. Tedy klid před výbuchem. Jaké jsou ale příčiny tohoto stavu, který mění doposud téměř bezproblémový p odnikatelský obor na nebezpečné území?
První příčinou s nádechem evergreenu je zamrzlá privatizace. Sliby předešlých vlád představovaly zcela mimořádný test trpělivosti zahraničních investorů, kteří od samého počátku projevovali zájem o kapitálový vstup do distribuce plynu a pří padně i do Transgasu. V duchu „frustrační kompoziční praxe Járy da Cimrmana vláda pravidelně střídala moment očekávání s momentem zklamání, takže někteří investoři ztratili iluze a z republiky se tiše vytratili. Když už čekání trvalo příliš dlouho, počali mnozí z investorů skupovat volné akcie na kapitálovém trhu, aby získali alespoň nějaký podíl v plynárenských distribučních společnostech. Od tohoto momentu chyběl již jen příslovečný krůček ke spojování zájmů zahraničních investorů s druhým majoritním vlastníkem akcií - komunální sférou.
Města a obce regionů, v nichž distribuční společnosti působí, vlastní 34 procent akcií. V počátcích naše radnice nebyly schopny nalézt společnou řeč při výkonu svých vlastnických práv. To se naštěstí ve většině případů časem změnilo a regionální „plynárenská obecní sdružení se stala významným aktérem valných hromad. I zde se však podepsalo odkládání privatizace. Obce se zachovaly v intencích základních ekonomických pouček a úspěšně nalezly cestu, jak inkasovat za akc ie, které sice nemohly přímo prodat, ale mohly za úplatu postoupit hlasovací práva a podepsat přitom opční smlouvu o budoucím prodeji. Tento masivní prodej hlasovacích práv za dobrou cenu přinesl značný nárůst vlivu zahraničních investorů, jeji chž síla se v některých případech směle vyrovnala síle státního podílu. To ovšem nemohlo ponechat klidným ministerstvo průmyslu a obchodu, které zareagovalo po svém: uložilo státnímu Transgasu, aby na trhu nakoupil takové podíly akcií plynárens ké distribuce, které by spolu s již existujícím státním podílem tvořily majoritu. Někde se to podařilo, jinde ne.
Ono to s těmi nadpolovičními podíly v plynárenské distribuci, o které Grégrův resort tak urputně usiluje, je vůbec nějaké zapeklité. Občas poskytované vysvětlení, že 51 procent akcií se prodává výhodněji než podíly menší, sice na první po slech zní logicky, ale platilo by pouze v případě, že zbývajících 49 procent by bylo vlastnicky zcela roztříštěno. Tak tomu ale není. Pro investora, který již dnes efektivně ovládá více jak 40 procent, je zajímavých pouze oněch deset, která mu chybí do získání majority. Se zbytkem ať si stát naloží, jak chce.
Situace v plynárenství ale může souviset například i se situací, do níž se pod tlakem ministerstva průmyslu a obchodu dostal Transgas, který byl v loňském roce přinucen podepsat s ruským Gazexportem patnáctiletý kontrakt na dovo z ruského zemního plynu. V podmínkách, kdy stav státních financí připomíná Titanik před nárazem na ledovec, je opravdu každá koruna dobrá. Nehledejme proto za urychlením privatizace plynárenství jakýsi kryptický liberalismus sociální demokracie, ale pouze pragmatickou snahu o záchranu státního rozpočtu. Privatizace však musí být provázena i urychleným zaváděním evropských podmínek volného obchodu s plynem.
A tady je právě ten zádrhel. Zahraniční investoři se budou zcela přirozeně snažit uplatnit svůj plyn, pokud bude vůči zatím monopolnímu Transgasu cenově konkurenceschopný (a to zřejmě bude). Kromě toho se nepochybně objeví celá řada obchodníků prodávajících plyn koncovým uživatelům. Protože Transgas pochopitelně nemá významnější úspěch při uzavírání dlouhodobých kontraktů s většinou distributorů na takové dodávky plynu, které by pokryly sj ednaný dovoz, dostane se brzy do nezáviděníhodné ekonomické situace. Je přirozené, že se Transgas snaží proti tomuto vývoji bojovat. Méně přirozené už je, jestliže mu v tom sekunduje stát, jakkoliv se jedná o podnik státní.
Tlak na plynárenskou distribuci ze strany ministerstva průmyslu a obchodu, aby uzavřela s Transgasem dlouhodobé kontrakty, je bezprecedentním porušováním zásad hospodářské soutěže a poškozováním budoucích ekonomických šancí všech distribu torů plynu. Jestliže k tomu přidáme ministerské úvahy o převodu „určitých akciových podílů státu v distribučních společnostech na Transgas, vracíme se zpět do doby jednotného plynárenství „z moci úřední“ .
V českých distribučních plynárenských společnostech nyní probíhají valné hromady. Jsem opravdu zvědav, zda se sociální demokracie vypořádá s řídícími orgány a managementem „po soudružsku tak, jako tomu zatím bylo ve všech ostatních významných českých společnostech s majetkovou účastí státu. Nebo snad již konečně dostali rozum?
