Inscenace Top dogs brněnského HaDivadla je výjimečná
Jeviště upravené jako zasedačka, kancelářský stůl, sektorová stěna na spisy, šálky kávy. Ojoj, to bude o práci, povzdychne si divák usedající do hlediště brněnského HaDivadla, kde právě začíná inscenace s anglickým názvem Top dogs. To jsem skoro mohl zůstat déle v kanclu, do Vánoc nevím co dřív. Hrůza pomyslet, co by se stalo, kdybych nestihl vše dokončit. Co tak asi vědí tihle herečtí bohémové o byznysu?
Apokalypsa s peněžní spirálou.
Zatímco divákům se ještě honí hlavou starosti končícího všedního dne, na scénu vbíhá šest vyjících mužů v superoblecích a dvě vyjící ženy v padnoucích sexy kostýmcích. Top manažeři. Špičkoví psi. Udělají kolečko a začíná liturgie k novodobému božstvu. Gong a kvílení pily. „Nestlé, kuponová privatizácia, ABB, Motoinvest,“ vykřikují jeden přes druhého. „Ó,“ odpovídají všichni. „Orion, ó, Orion, ó, Astrid,“ pokračuje dál modlitba. „Ó,“ volá sbor. „Ó, Alianz, Česká sporiteľna, ó, Motokov.“ „Ó.“
Ostrý začátek. Jsme v klausovském Česku 90. let, společnost vzývá ekonomiku. Slovenštinou se nedejte zmást, inscenátoři jí vtipně nahradili curyšský dialekt. Autorem u nás zcela neobvyklé hry z výlučně manažerského prostředí je totiž Švýcar Urs Widmer. Úderný podtitul říká vše: „Máte padáka! Najděte si práci. Instantní talkshow. Terapie na hraně(í).“ Text vznikl v roce 1993, ale v rozvinutých zemích světa je aktuální pořád. Sám Widmer vybídl adaptovat své konverzační drama do reálného prostředí divadel, která je budou hrát.
Třinecké železárny, Hypobanka, Vitana, Hasičská vzájomná poisťovna, Ikea. Ale pozor: do obdivného firemního mumlání se začínají plést další dva proudy výkřiků a začínají splétat cop apokalyptické spirály. „První a poslední. Kdo má uši, slyš,“ zní varování. „Pět miliard, osm set třicet šest milionů, pět set tisíc,“ vrací se ozvěnou.
Že by moralitka? Ne.
Stupňování pokračuje. „A aj, zemětřesení veliké stalo se, a Slunce zčernalo jako šat smuteční a měsíc všechen byl jako krev.“ Střih. „Ó, Viktore Kožený.“ Střih. „Sedm miliard sto devadesát jeden milion sto tisíc.“ „Čtvrtý kůň plavý a toho, kdož seděl na něm, jméno bylo smrt.“ „Ó, Richarde Salzmanne, Chemapol Group.“
Že by svět dojel na peníze, na byznys? Laciná naivní představa umělců, začínáte v duchu polemizovat s autorem. Vždyť obchod je život a život je boj. Ale než to domyslíte, osmero herců s vytím odbíhá a děj teprve začíná.
Do kanceláře mezi šest manažerů vstupuje pan Deer. Myslí si, že do personalistické agentury New Challenge Company (NCC) jej jeho firma Swissair vyslala služebně. Ale omyl. Paní Wrageová, poradkyně NCC, mu opatrně vysvětlí, že k nim do outplacementu přišel jako propuštěný, což mu financuje bývalý zaměstnavatel. „Vy jste si pro první setkání vybral zrovna naši neformální schůzku. Dobře. Říkáme ji summit. Jsme tu totiž sami, sami mezi sebou. Jistě chápete,“ říká soucitně.
Ptali jste se, komu a proč zvonila v počáteční apokalyptické manažerské kakofonii vlastně hrana? Teď je to jasné. Jak by řekl Hemingway, zvonila nám. Zvoní každému jednotlivě a občas, když naše kariéry vykolejí.
Když je zaměstnání vším.
Čeští top dogs mají s vyhazovem bohaté zkušenosti. Dnes bývá pro něj důvodem především restrukturalizace firem, ale za totality se od mocenských pák – a to i v ekonomice - vyhazovalo kvůli politice. O nějakých personalistických agenturách, změkčujících pád a usnadňujících nový start, se nikomu ani nesnilo. Z ředitelských nebo náměstkovských křesel se šlo rovnou do maringotek, do kotelen nebo do provozu.
Jenže top manažeři v plánovaném, nomenklaturním hospodářství a v systému volného trhu, to je obrovský rozdíl. Být dnes na špici, mít moc i ohodnocení, je řehole. Tvrdá dřina, jíž manažeři nezřídka obětují všechno. Volný čas i rodinu. A teď si představte, že vás firma vyhodí: ztratíte sami sebe.
„V Top dogs nikdy nejde o jednostranné připisování viny a nejde ani o to vyvolat pouhé dojetí. Hra hodlá spíše vést diváky k větší citlivosti a pochopení toho, co se děje s takto postiženými, kteří se stydí, i když jasně vědí, že nejsou ničím vinni. Proč by lidé měli nést vinu za propuštění jen proto, že si průmyslové a jiné podniky myslí, že se mohou obejít bez lidí,“ podotýká k tématu Urs Widmer. Soudí, že právě v momentě deziluze, kdy bývalí top dogs ztratili práci, můžeme získat obraz skutečného světa, ve kterém naplňovali své ambice. Silnou stránkou Widmerovy manažerské show je pravdivé zobrazení detailů. Což lahodí hlavně ve srovnání s některými rádobypodnikatelskými inscenacemi v České televizi, které si kapitalismus často představují jako pohádkový život na zámku.
Poptávka po Churchillech.
Inscenace běží dál. Jen co pan Deer pochopil, že je na tom stejně jako šest dalších bývalých top dogs, začínají v NCC etudy. Jen být pořád v pohybu, nezakrnět, neztratit tempo. Režie letící čas vyjádřila s geniální prostotou: Zazní gong, zakvílí pila, herci ztuhnou a mysticky vzpaží ruku. Vzápětí ji civilně předpaží s gestem pohledu na fiktivní hodinky. A začne nový obraz.
Pan Bihler dostal za úkol z pozice šéfa vyhodit pana Tschudiho. Oba už scénku zvládají bez emocí. „We have tu be a global player,“ to je nicneříkající formulka pro snižování stavu zaměstnanců. „Evropa už není ostrov blažených, dnes už i u nás máme studený vítr. Už se nepíše rok 1980,“ vykládá pan Bihler. V narážce jde sice o západní Evropu, ale čeští manažeři vědí své. Šokovou terapii, i když trochu jinou, si v devadesátých letech zažili taky. Byznys je válka. Krev a slzy. Trh, to je bitevní pole. „Dnes je zase poptávka po Churchillech,“ trpce konstatuje pan Bihler. Churchill byl prý v době míru nula, ale ve válce byl eso.
Out, nebo in? Hlavně úsměv.
Etuda skončila, skupinka utěšuje propuštěného: „Neberte to tak tragicky, to že nejste ochoten ke všemu, mluví ve váš prospěch. Jsou to svině. Morálka a etika, to bejvávalo.“ Ale pan Tschudi na útěchu kašle, je in a kvůli znovuuplatnění by i střílel na lidi. „Trh potřebuje netvory, jsem netvor,“ chvástá se svými schopnostmi a sklízí potlesk kolegů za exhibici své asertivity.
Rozcvička pomocí slovního fotbálku manažerských termínů a pak další praktický trénink. Všichni vedou silácké řeči, ale každý chvílemi vypadne z role, trauma z vyhazovu je silnější. Pan Krause se nad svým osudem rozpláče. Ukazuje se, že sebejisté, šťastné vystupování je nejen balamucením ostatních, ale hlavně obelháváním sama sebe.
Trpká legrace.
Diváci bouří smíchy, když pan Neuenschwander s paní Jenkinsovou předvádějí špičkového, leč propuštěného manažera a jeho manželku, jak spolu ráno nedobrovolně snídají. Samozřejmě je to spíš tragédie, protože muž svou ženou pohrdá, vysmívá se jí, že málo vydělává, ale svět se zhroutil především jemu samému. Musíte se chechtat, když frekventanti skupinového psychologického tréninku nemotorně tančí na příznačnou píseň Hany Zagorové „Maluj zase obrázky“, když zpěvem hitu Freddie Mercuryho „We Are The Champions“ nebo táborákového cajdáku „Neplač, kamaráde“ zahánějí úzkost ze svého krachu. „Life Is Life“, podupáváte si s nimi tiše. Přitom vás však lehce mrazí v zádech.
Z pohledu do rubriky Inzerce v kterýchkoli českých novinách je zřejmé, že přebytek kvalifikovaných středních a vyšších řídících pracovníků není zrovna náš problém. Firmy krachují, ale špičkových manažerů je spíše nedostatek. Zatím. Na personální agentury se u nás top dogs neobracejí v nouzi, ale z touhy po lepším uplatnění, zábavnější práci nebo vyšším výdělku. I tak je Widmerův sarkastický text šitý našim podmínkám téměř na míru. Posedlost prací a penězi v Česku dostala zelenou teprve nedávno a inscenace HaDivadla včas ukazuje, jak vypadá odosobněný svět výkonů a workholismu. Hrůzně zní i globalizovaná firemní ptydepe, ušitá z módních anglicismů, jíž už běžný smrtelník skoro nerozumí.
Co s tím?
Také máte problém pochopit nesmiřitelný zápas antiglobalistů? Až uvidíte na jevišti zoufalou manažerku, jak se tragikomicky přiznává, že vyhazov z firmy jí neumožnil báječnou dovolenou na karibických plážích, kterou se chvíli předtím holedbala, ale že kvůli němu ve skutečnosti celý pobyt protrpěla v traumatickém šoku, zavřena před lidmi v hotelovém pokoji, telefonujíc každý den se svou maminkou, dojde vám alespoň něco. Možná že byznys je opravdu válka, a ne hra na vojáky, lidé však nemohou zdegenerovat na pouhá kolečka systému, trosky, které když doslouží, jsou k ničemu. Co s tím? Widmer nemá jasný recept.
„Jistě, budeme obchodovat, prodávat a kupovat, ale podle potřeb všech, v nichž budou obsaženy i ty naše. Své meze budeme pociťovat jako štěstí, ne jako nedostatek. Nebudeme všechno chtít a nebudeme všechno mít. A nebude nikdo, kdo by neměl nic,“ dospívá během hypnotického uvolnění do apokalyptické, utopistické extáze jedna z postav. „Řeky jsou plné ryb, louky se roztřpytí. My jsme my a cítíme se jako my, města jsou krásná. Jistě, bude existovat smrt, bolest utrpení, ztráty, starosti, ale nikdo už nebude se svými slzami sám, protože lidé si budou pomáhat. Ano, tak to bude. Když ne teď, tak v příštím tisíciletí.“ Amen, chtělo by se dodat k tak růžové vizi světa.
Znovu v oběhu.
Jenže Widmer není komunista ani hlupák. Jeho manažerská odysea končí jinak, realisticky. A vlastně hořce. Pro paní Jenkinsovou se našla práce. Nic moc, až kdesi v Jižní Koreji. Přesto manažerka září štěstím a vděkem. Rozdá několik úsměvů, neosobně se rozloučí s kolegy a odchází do nové služby.
Potlesk. Po půldruhé hodině chytré zábavy a výborných hereckých výkonů opouštíte HaDivadlo zasaženi potřebou lidství. A zítra zase do práce. Ach jo, hlavně všechno stihnout do Vánoc. Co kdyby nám tak Ježíšek nadělil padáka?
Urs Widmer: Top dogs. Inscenace brněnského HaDivadla, premiéra 8. listopadu 2002. Překlad Jitka Jílková a Roman Olekšák, režie Jiří Pokorný, scéna Tomáš Rusín, dramaturgie Valeria Schulczová, hrají: Ela Lehotská, Marie Ludvíková, Miloslav Maršálek, Tomáš Matonoha, Josef Polášek, Ján Sedal, Roman Slovák, Richard Stanke j. h., Lenka Zogatová.
