Už jen hodiny dělí Českou republiku od zásadního rozhodnutí, jakou cestou se vydá v příštích letech. A nejde jen o čtyři roky volebního období. Vláda, která vzejde z voleb, má před sebou úkol reformovat penzijní systém tak, aby odolal demografickému vývoji, v němž je Česko jednou z nejkritičtěji postižených zemí v Evropě. S tím souvisí i nezbytná reforma financování zdravotnictví. I to bude vystaveno těžkým finančním zkouškám kvůli stárnutí populace, kdy obrovsky poroste věk dožití, ale ještě rychleji budou stoupat náklady na léčebné postupy, které toto prodlužování života umožní. Rovněž před vládou stojí úkol připravit celý finanční systém na zavedení společné evropské měny.
Je zcela evidentní, že velká část občanů si je vědoma toho, co musí politická reprezentace řešit, na rozdíl od významné části politiků a politických stran. Každopádně prezident republiky Václav Klaus žádné pochybnosti nemá. Jeho možnosti ovlivnit v tomto směru podobu budoucí vlády jsou však zcela minimální. Možná i proto rozhovor, který poskytl minulé pondělí týdeníku EURO, vyznívá tak trochu pesimisticky.
Prezident má jistě pravdu v tom, že dnešní státy blahobytu jsou tancem na palubě Titaniku. Voliči však mohou rozhodnout, zda se k tomu tanci bezstarostně připojíme, či zda se sami ze své vůle začneme shánět po plovací vestě. Je na občanech České republiky, zda se rozhodnou následovat Německo či Francii na cestě do poměrů, které tam dnes vrcholí hospodářskou stagnací a rostoucími sociálními konflikty, nebo zda vyrazíme jako pobaltské státy a Slovensko někam za Irskem, Finskem a jejich konkurenceschopností.
Tahle možnost volby mimochodem jasně vypovídá o tom, že Evropa není jedna a její hluboká politická integrace vysněná částí elit je ve skutečnosti těžko představitelná. Irsko prostě bude vždy chtít dělat jinou daňovou politiku než Německo a i jeho obchodní vazby budou jiné. Od toho se bude odvíjet i pozice zahraniční politiky, a nejen jí. V tom lze s Václavem Klausem jen těžko polemizovat.
Nakonec ale o všem vypovídá skutečnost, že o Evropě české, ale ani maďarské, polské či italské volby nebyly a nebudou. Každý máme své domácí úkoly, s nimiž nám mohou sousedé pomoci, ale dělat je za nás nebudou. Mají dost svých starostí.
Klausův termín „tanec na Titaniku“ pro současnou Evropu sedí docela dobře. Zatímco politici sepisují nové a lepší lisabonské agendy, připravují světové automobilky v evropských zemích masové propouštění. A to ještě řidiči kroutí německými volanty a čínské mají jenom tričko. To však dlouho nevydrží.
Český volič o tom bude moci rozhodnout již za pár dní. Snad. Jednou věcí jsou totiž volební sliby a druhou vůle a zejména síla a schopnost je naplnit. Je evidentní, že Václav Klaus se nehodlá pouštět do nějaké inženýrské činnosti a konstruovat proreformní vlády. Něco takového je mu zcela cizí.
Svou roli však bezesporu sehraje. Ne náhodou připomíná okolnosti vzniku dvou menšinových kabinetů vzešlých z voleb v roce 1996 a 1998. Oba byly zakotveny jasnou politickou dohodou a obě strany dohody, tedy jak ČSSD, tak ODS, se snažili ze své pozice vytěžit co nejvíc. Nelze přehlédnout, že Miloš Zeman byl v případě obou vlád v této těžbě citelně úspěšnější, pokud měříme úspěch růstem politického vlivu.
Dnes Jiří Paroubek v novinových rozhovorech vykládá, že žádnou smlouvu podepisovat nechce a nebude. Snaží se vytvořit dojem, že bude vyjednávat napříč politickým spektrem. Takový nesmysl mu však těžko někdo spolkne. Fakticky každý si hlídá, aby z něho někdo nedělal pitomce. Komunisté by Paroubkovi možná dovolili, aby vyměnil vojáky v Iráku či Afgánistánu s pomocí ODS, když jim dosadí jejich lidi do nejrůznějších mocenských pozic a zastaví penzijní reformu.
ODS či lidovci však rozhodně nebudou hlasovat pro zákony z programu ČSSD, aby byli vzápětí zesměšněni třeba znárodněním privátních ambulancí. Takhle prostě politika v praxi nefunguje a fungovat nemůže. Bez jasných spojenců a politických dohod se parlamentní hry hrát nedají a také se nehrají. Tlak prezidenta na to, aby hra byla průzračně jasná a každý přiznal barvu, je z tohoto pohledu zcela pochopitelný.
Nejlepší by ale bylo, kdyby prezident nic podobného nemusel řešit a voliči, kteří ho mají ve značně nadprůměrné oblibě, mu splnili přání a dali mu šanci koukat se na fotbalové mistrovství světa. Tím, že rozdají karty tak, že nebude pochybností o tom, kdo a jak má vládnout, a prezident bude jen podepisovačem jmenovacích listin. Ale úplně skvělá situace by nastala, pokud by se ve voličských místnostech ukázalo, že Češi pochopili rizika, která s sebou nese to tancování na třetí palubě potápějící se lodi.
