Vstup na jednotný trh Evropské unie jako její plnohodnotný člen patří ke klíčovým mezníkům v integračních ambicích české ekonomiky. Nejde však o mezník poslední. S určitým časovým odstupem bude následovat neméně závažné rozhodnutí o vstupu do eurozóny. Jestliže se však členství všeobecně chápe jako vývojová etapa, k níž neexistuje rovnocenná alternativa, debata o výhodách jednotné měny fakticky začíná, přičemž názorové spektrum zůstává velmi diferencované. Jaké ekonomické poznatky jsou pro uvedenou debatu relevantní?
Těsná provázanost.
Směr ekonomického výzkumu, známý pod označením teorie optimální měnové oblasti, identifikuje několik základních faktorů, které ovlivňují schopnost ekonomiky vyrovnat se s riziky v prostředí jednotné měny. Je však třeba mít na zřeteli, že jde sice o rozšířený, ale současně také o mimořádně „měkký“ přístup k dané problematice. Bylo by čirou fikcí spoléhat se na to, že uvedený pohled je schopen dospět k jednoznačnému zjištění, kdy česká ekonomika ještě není a kdy už se stává součástí eurozóny jako optimální měnové oblasti. Možné to nebude z důvodu, že naplnění potřebných kritérií je zpochybnitelné nejen pro samotné teritorium eurozóny, ale snad prakticky pro všechny její členské země, neboť každá z nich má vedle hospodářsky vyspělých regionů také regiony zaostávající. Kromě toho zkušenosti mnohých malých evropských ekonomik (například Rakouska či Nizozemska) zdůrazňují potřebu dynamického náhledu na citovaná kritéria. Jinými slovy: i když v počáteční fázi měnové unie nemusejí být všechny předpoklady zcela splněny, s jejím odstartováním se podstatně urychluje konvergence národních ekonomik ve směru výrazného prohlubování žádoucích charakteristických znaků.
Při vědomí uvedených omezení se lze nicméně ptát, jak úspěšně česká ekonomika prochází stylizovanými testy optimální měnové oblasti. První sada kritérií vychází z poznatku, že zformovaná měnová unie je tím přínosnější, čím intenzivnější je obchodní a majetková propojenost členských ekonomik a čím podobnější jsou jejich strukturální charakteristiky. Ve světle těchto požadavků dosahuje česká ekonomika mimořádně vysoké míry ekonomické provázanosti se zeměmi Evropské unie. Zřejmé je to zejména u údajů o obchodní výměně, kde se podíl na celkových vývozech a dovozech pohybuje v řádu 60 až 70 procent při velmi vysoké obchodní otevřenosti české ekonomiky. Ze zemí unie také přichází nejvíce přímých zahraničních investic. Vysokou finanční propojenost dokazuje podíl investorů z Evropské unie na aktivech bankovního sektoru (podle majoritních vlastníků), který k 30. září 2001 tvořil 88 procent. Pozoruhodná je také strukturální podobnost s vyspělými zeměmi eurozóny. Patrné je to například při srovnání struktury zaměstnanosti na základě národohospodářských odvětví. Česko má v tomto ohledu k Německu jako referenční zemi blíže než mnohé jiné kandidátské země.
Diskvalifikující schodky.
Druhým důležitým předpokladem efektivně fungující měnové unie je přiměřená mobilita pracovní síly. V celoevropském měřítku lze očekávat, že kulturní a zejména jazykové bariéry budou i nadále dosti významnou překážkou zvyšování pracovní mobility. V logice fungování optimální měnové oblasti však tento faktor bude zdrojem poruch pro českou ekonomiku pouze v případě, že míra nezaměstnanosti v České republice bude vůči průměru unie trvale vyšší. To ale není příliš pravděpodobné, neboť masivní restrukturalizační šoky doprovázené ztíženou absorpcí uvolněných pracovníků má již česká ekonomika z velké části za sebou. Pozitivní roli při tvorbě nových pracovních míst sehrává i příliv přímých zahraničních investic jako doklad toho, že nižší mobilitu pracovní síly je možné i účelné kompenzovat vyšší mobilitou kapitálu.
Evropský trh práce vykazuje obecně nízkou flexibilitu, přičemž za největší problémy se považují rigidita pracovní legislativy a přetrvávající jazykové bariéry. Hlavní parametry pracovní mobility v České republice se však významným způsobem od průměru unie neliší. Především institucionální charakteristiky českého trhu práce (legislativní úprava i praktická podoba kolektivního vyjednávání, úroveň minimální mzdy, zákonná ustanovení o ochraně zaměstnanců, výše podpor v nezaměstnanosti…) jsou na úrovni obvyklé v zemích Evropské unie. Neměly by tedy představovat žádnou dodatečnou bariéru. V důsledku přetrvávajícího mzdového diferenciálu je možné naopak očekávat vyšší sklon k mobilitě pracovní síly do zemí unie. Že jde o hodnocení reálné, to svým způsobem dokládá striktní požadavek Evropské unie na zavedení přechodného období u volného pohybu pracovních sil.
Jeden z nejdůležitějších závěrů teorie optimální měnové oblasti říká, že v případě ztráty nástrojů měnové politiky rostou nároky na pružnost fiskální politiky a na její manévrovací prostor. Z tohoto úhlu pohledu je zřejmé, že současné vysoké deficity veřejných rozpočtů v Česku a vestavěné trendy k jejich dalšímu strukturálnímu prohlubování bezesporu představují vážnou bariéru pro působení fiskálních přizpůsobovacích mechanismů. Jako takové proto diskvalifikují úvahy o připravenosti české ekonomiky k převzetí jednotné měny. Současně však simulace maastrichtských rozpočtových kritérií nezavdává důvod ke skličující bezvýchodnosti. Po vyloučení příjmů z privatizace státního majetku a výdajů na ztráty transformačních institucí nebyl v roce 2001 takto očištěný deficit (přibližně 4,4 procenta k HDP) dramaticky vzdálen od maastrichtského limitu tří procent. Také v případě maastrichtského kritéria veřejného dluhu (60 procent k HDP) srovnání s aktuálními hodnotami (přibližně 24 procent) ukazuje, že toto není omezení, které by bránilo vstupu do eurozóny.
Závěry, jimiž se přístup optimální měnové oblasti vyslovuje ke schopnosti české ekonomiky fungovat bez větších problémů v rámci eurozóny, tak nejsou a z povahy věci ani nemohou být nikterak robustní. Evidentní je, že úzkým hrdlem hospodářské integrace směrem k jednotné měně zůstává nereformovaný stav veřejných financí a částečně i nižší pružnost trhu práce. Nejde však o nedostatky fatální, vylučující rychlý postup k euru, ovšem za předpokladu, že hospodářská politika se bez zbytečných odkladů zaměří na jejich odstraňování. Dynamický náhled je současně příslibem, že rostoucí napojování české ekonomiky na zahraniční firmy, pokračující příliv přímých zahraničních investic a geografická blízkost „jádra“ eurozóny budou akcelerovat žádoucí strukturální podobnost s touto hospodářskou oblastí.
Iluze o měnové politice.
Za závažné riziko členství v měnové unii obecně, a tím i v eurozóně, bývá často považována ztráta nástrojů pro provádění autonomní měnové a kursové politiky. Měnová a kursová politika je prostřednictvím Evropské centrální banky (ECB) kalibrována s ohledem na stav oblasti jednotné měny brané v jejím celku, což implikuje politiku „jedna velikost padne všem“. To pak domněle může prohlubovat divergenci hospodářských cyklů. V této souvislosti se argumentuje výhodami volně plovoucího kursu jako prostředku umožňujícího provádění samostatné měnové politiky i jako pohlcovače vnějších asymetrických šoků.
Argumentace o výhodách autonomní měnové politiky je však silně relativizována v současném prostředí liberalizovaných kapitálových toků, které vystavují malé otevřené ekonomiky - především z okruhu nově se formujících trhů - novému typu makroekonomické nestability. Citelnější zpřísnění měnové politiky formou zvýšení úrokových sazeb, jakkoli odůvodněné rizikem domácích inflačních tlaků či nekooperativním přístupem ostatních politik, znamená v tomto prostředí rozšíření úrokového diferenciálu. To má za následek příliv spekulativního kapitálu a prudký nárůst rizik, se kterými je spojen jeho případný odliv. Rychlé změny kapitálových toků vyvolávané proměnlivým úrokovým diferenciálem zvyšují volatilitu měnového kursu, což se negativně odráží na vývoji obchodní i celé platební bilance. Efektivnost kursového a úrokového přizpůsobovacího kanálu je navíc snižována stádovým chováním investorů, které bývá doprovázeno přestřelováním měnového kursu. V silně globalizovaném světě také zůstává výrazně vyšší hrozba nákazy, která se může lavinovitě šířit i do zemí s relativně stabilizovanými fundamenty.
Historická zkušenost rovněž ukazuje, že v globalizovaném prostředí má plovoucí kurs jen omezenou schopnost absorbovat vnější šoky a není vždy spolehlivým základem pro autonomní měnovou politiku. Příčinou toho jsou kapitálové toky, které s postupující liberalizací získávají dominantní vliv na vývoj měnového kursu. Průvodním jevem pak může být neúměrné posilování kursu, které bez opory v žádoucím růstu národohospodářské produktivity vede k prohlubování deficitů běžného účtu. V chování měny malé otevřené ekonomiky se odrážejí i vzájemné fluktuace světových měn. Obavy z dopadů na kurs národní měny tak značně snižují autonomní provádění měnové politiky.
Zalistujeme-li v nedávné historii ekonomických událostí, nalezneme několik příkladů, kdy se kurs koruny spíše než jako absorbér choval jako generátor asymetrických šoků:
- Historicky velmi silných hodnot dosahoval kurs koruny krátce před měnovou krizí z května 1997, čímž přispíval k podlamování důvěry ve schopnost řešit tehdejší vysoké deficity na běžném účtu platební bilance.
- Epizoda silného dolaru a slabého eura v průběhu roku 2000 poškozovala českou obchodní bilanci na straně dovozů (dražší suroviny placené převážně dolary) i na straně vývozů (nižší exportní příjmy inkasované převážně v eurech).
- Vážným hospodářským problémem se stává kurs české koruny neúměrně sílící pod tlakem enormní výše faktických i očekávaných privatizačních příjmů jak v roce 2001, tak zejména v roce 2002.
- Ignorovány nemohou být nejistoty obklopující vývoj platební bilance v období po vyčerpání privatizačních příjmů, takže při pesimistickém scénáři by se problém silné koruny mohl velmi rychle přeměnit na problém jak čelit inflačnímu znehodnocování koruny.
Bezpečnostní mantinely.
Jako určitý extrém eskalují synergické efekty výše popsaných rizik v podobě finančních krizí. Zkušenosti zemí, které v minulém desetiletí prošly touto epizodou (mezi ně patří i Česká republika), ukazují, jakým hospodářským ztrátám mohou být ekonomiky vystaveny, pokud nedodržují osvědčené principy makroekonomické stability. Devastující účinky finanční krize naznačují, že potenciální výhody, které může mít zachovávání autonomní - či spíše kvazi-autonomní měnové a kursové politiky - se mohou rychle přeměnit ve velké nevýhody, neboť kde zůstává národní měna, tam lze i proti této měně spekulovat.
Hledisko měnových krizí proto do nového světla staví požadavky maastrichtských kritérií zaměřených na udržování nízkoinflačního prostředí a konsolidovaných veřejných financí. Nelze je již pojímat jako „nepřátelská“ či „svévolná“ omezení prorůstové hospodářské politiky, ale jako bezpečnostní mantinely potřebné pro úspěšné přežití malé otevřené ekonomiky ve stále silněji globalizovaném prostředí.
Vnímání rizik pramenících z často iluzorní autonomnosti měnové a kursové politiky na jedné straně a současně vnímání výhod kursové stability pro malou otevřenou ekonomiku na straně druhé, však v žádném případě nezakládá (a to zejména v předvstupním období) preferenci pro fixní formy kursových režimů. Evidentní je to zejména ve vztahu k pevnému kursu, jenž byl v klasické formě aplikován od ledna 1991 do února 1996. Návrat k tomuto kursovému uspořádání z rodiny takzvaného měkkého zavěšení (soft peg) není myslitelný, jelikož postrádá kompatibilitu s existujícím inflačním a úrokovým diferenciálem při prakticky úplné liberalizaci kapitálových toků. Řešením ale není ani přechod na režimy z rodiny tvrdého zavěšení (hard peg), kam patří měnový výbor (currency board) a jednostranná euroizace. Uvedená kursová uspořádání automaticky nevedou ke snížení rizikové prémie, a tím ke sblížení úrokových sazeb s eurozónou. Naopak, v případě pochybností finančních trhů o schopnosti dostát deklarovaným závazkům by mohla generovat výrazně vyšší rizika vnější zranitelnosti, než jaká v sobě obsahuje současný režim řízeného plování (tento závěr v současnosti plasticky dokumentuje příklad Argentiny).
Pobídka ke spěchu.
Uvést se dají i další argumenty proti předčasně provedenému tvrdému zavěšení. K měnovému výboru se historicky uchylovaly země, které potřebovaly „dovozem“ kredibility ze zahraniční překonat domácí hyperinflaci či obnovit zásadně narušenou makroekonomickou stabilitu. Česká ekonomika touto historií zatížena není, proto zcela nedostatečné jsou i důvody pro uzákonění měnového výboru v období, jež předchází perspektivnímu zavedení eura. Průchodná není ani jednostranná euroizace, která by chtěla přeskočit standardní sled kroků vedoucích od národní měny k euru. Odmítavý postoj ECB k případné aktivitě kandidátské země v uvedeném směru je zcela nekompromisní, a to s odvoláním na povinnost člena Evropské unie vnímat kursové otázky jako záležitost společného zájmu a na potřebu neodvádět pozornost od plnění úkolů reálné konvergence.
Potenciální hrozba finančních turbulencí a souvisejících prudkých výkyvů měnového kursu vytváří pro malou otevřenou českou ekonomiku jednoznačnou pobídku ke zvažování rychlého postupu k euru jako účinnému obrannému valu proti uvedeným krajně nežádoucím situacím.
