Nespoléhejme na úctyhodné tradice a modernizujme, dokud je čas V posledních letech začínají sílit hlasy pochybující o úrovni našich vysokých škol. Nejedná se pouze o kritiku zvenčí. Čím dál tím častěji se ozývají i samotní představitelé českých vzdělávacích institucí a nešetří kritikou do vlastních řad.
Nespoléhejme na úctyhodné tradice a modernizujme, dokud je čas
V posledních letech začínají sílit hlasy pochybující o úrovni našich vysokých škol. Nejedná se pouze o kritiku zvenčí. Čím dál tím častěji se ozývají i samotní představitelé českých vzdělávacích institucí a nešetří kritikou do vlastních řad.
Dlouhou dobu bylo všemi stranami, včetně široké veřejnosti, považováno naše vysoké školství za velmi kvalitní. Může to být tím, že se stále dovoláváme vysoké úrovně celé vzdělávací soustavy. A vysoké školy samozřejmě byly a nadále jsou vrcholem pomyslné pyramidy vzdělávání. Dalším důvodem může být skutečnost, že vyšší než střední vzdělání bylo v minulosti poskytnuto pouze nepatrnému počtu obyvatel. Majitelé diplomů se automaticky stali členy klubu s omezeným vstupem. Vysokoškolské vzdělání je tudíž relativně vzácným a prestižním statkem a tato skutečnost se odráží i ve výsadním postavení vysokých škol. V neposlední řadě můžeme vzpomenout někdy až téměř přehnaný obdiv k titulům, vyvěrající snad již z dávné rakousko-uherské tradice.
Realita je tvrdší než představy
Skutečnost ale může být poněkud odlišná. Mnoho zahraničních i našich expertů již delší dobu upozorňuje na to, že to je právě terciární vzdělávání (jakékoliv vyšší než středoškolské), jehož nedostatečná kvalita, nízká prostupnost a stále nevyhovující kapacita uspokojit poptávku Českou republiku posouvá do nižších pater žebříčků mezinárodních srovnávacích výzkumů. My však v diskuzích o našich vysokých školách sami sebe ubezpečujeme a přesvědčujeme o jejich vysoké kvalitě, přestože jsou tato tvrzení pouze zřídkakdy podložena odpovídajícími empirickými daty.
Absolventi nejsou připraveni pro praxi
Dalším ukazatelem, který vypovídá o kvalitě vysokých škol, je schopnost jejich absolventů nalézt odpovídající uplatnění na trhu práce. V některých regionech (například Ostravsko) majitelé převážně menších a středních firem zjišťují, že absolventi nejsou pro výkon práce v jejich podnicích dostatečně připraveni. Toto zjištění potvrzuje zatím pouze ojediněle vyřčené obavy z toho, že naše vysoké školy ne vždy dostatečně reflektují skutečné požadavky praxe. Především je zapotřebí zlepšit vzájemnou komunikaci a ujasnit roli všech subjektů, kteří jsou na poskytování vysokoškolského vzdělávání a výchově absolventů zainteresováni - státu, vysokých škol, profesních komor, zaměstnavatelů atd.
V zahraničí studují špičky
A co naši studenti venku? Ani pár tisíc českých studentů úspěšně studujících v zahraničí není důkazem toho, že zbytek populace by se s nástrahami pobytu na zahraničních univerzitách bez ztráty kytičky vyrovnal. Studijní úspěchy našich mladých lidí na Harvardu či v Oxfordu ukazují spíše na jejich kvalitní středoškolské vzdělání, silnou motivaci ke tvrdé práci a podporu nejbližšího okolí. Nízká jazyková vybavenost se stále jeví jako největší překážka pro větší mobilitu našich studentů směrem ven.
Ani pedagogové nejsou geniální
Kvalita našeho vysokoškolského pedagogického sboru snese srovnání s vyspělým zahraničím pouze ve výjimečných případech. Nelichotivě jsou na tom zvláště humanitní obory, které byly v období před rokem 1989 v daleko větší míře vystaveny politickému tlaku a jejich podmanění tehdejší ideologii se odrazilo především na personální skladbě kateder a ústavů. Ani počet vědeckých článků publikovaných našimi vědci a učiteli v zahraničních časopisech není dostatečný.
Není všechno špatné
Jistě nemůžeme naši vzdělávací soustavu paušálně zkritizovat a jednostranně zatratit. To v žádném případě. Některé výběrové obory si uchovaly při vysoké náročnosti i smysluplnou strukturu a formu výuky a jejich absolutorium je téměř jistou zárukou získání dobrého zaměstnání. Naši odborníci a vědečtí pracovníci se stali rovnocennými členy mezinárodních týmů pracujících na významných projektech. Na druhou stranu ale nesmíme propadat klamné iluzi, že dostatečně dlouhé a téměř bezproblémové předchozí fungování našich vysokých škol je zárukou dalších bezstarostných desetiletí. Ani úctyhodná tradice delší než polovinu tisíciletí totiž ze své podstaty ještě žádný národ ani instituci nespasila a nezachránila před možným úpadkem. O tradice je možno se opřít a částečně na nich stavět. Zbytek ale závisí především na tom, jak se české vysoké školství bude schopno vyrovnat s novodobými trendy a jak rychle a efektivně na ně dokáže reagovat.
