Kolik emisí vyprodukuje váš dům? Máte-li chytrou domácnost vybavenou rekuperačními systémy a obnovitelnými zdroji, může to být minimum. Nicméně jeho stavitelé určitě do atmosféry vypustili pár tun oxidu uhličitého, ještě než jste se nastěhovali. Osm procent globálních emisí lze totiž vystopovat k cementářskému průmyslu a za dalších osm může výroba oceli. Oba materiály se na stavbách hojně využívají. Pokud započítáme i ostatní činnosti okolo stavby, jako je svícení a topení, dostaneme se podle dat Globální aliance pro stavby a stavitelství na 28 procent světových emisí.
Inženýři a podnikatelé proto hledají nové způsoby, jak stavět jednak šetrně k životnímu prostředí, ale taky levně a komfortně. Experimentují s materiály i formami, což zatím dalo vzniknout třeba budovám z 3D tisku nebo, jak ukazují poslední trendy, mrakodrapům ze dřeva. Dřevo je z principu snadno obnovitelné a naši předkové z něj budovali svá obydlí tisíce let bez výrazného vlivu na planetu. Ale udrží váhu mrakodrapu?
Architekti, kteří před týdnem představili plán 100 metrů vysoké celodřevěné budovy, již chtějí vztyčit poblíž švýcarského Curychu, jsou přesvědčeni, že ano. Jejich kolegové u protinožců jdou dokonce ještě dál – v Perthu hodlají postavit mrakodrap o výšce až 183 metrů. Byť je faktem, že si pomohou betonovým jádrem, a tak vlastně půjde o jakousi hybridní dřevostavbu.
Papírové stěny neprohoří
Velká část lidské populace přirovnává nápad postavit šedesátipodlažní budovu ze dřeva k věži z párátek. A mají pravdu. Existuje celá řada konkrétních a logických důvodů, proč dřevo k tomuto účelu nepoužívat. Tradiční beton a ocel, jejichž výroba produkuje ,tradiční‘ emise, jsou kupříkladu mnohem odolnější a méně hořlavé (ačkoliv ani to nemusí být vždy pravidlem).
Obě plánované věže se dle webu SingularityHub budou skládat mimo jiné z lepeného lamelového dřeva (produkt vyrobený z více kusů dřeva slisovaných s voděodolným lepidlem pod vysokým tlakem) a takzvaných CLT panelů, při jejichž zpracování se jednotlivé desky lepí do vrstev na sebe pod kolmým úhlem. Testy požární odolnosti těchto dřevěných konstrukcí provedené americkým Úřadem pro alkohol, tabák, zbraně a výbušniny (ATF) zjistily, že zmíněné materiály nejen splňují, ale dokonce překračují požadavky stavebního zákona. Konstrukce sice na povrchu zuhelnatí, údajně však neprohoří.
I tak každopádně zbývá spousta nedostatků – dřevostavby mají kvůli stejnému počátečnímu materiálu takzvaně ,papírové stěny‘, skrz něž je všechno slyšet. Kromě toho jsou trámy ve srovnání s panely příliš lehké, a proto se při stavbě zmíněné norské věže Mjostarnet musela její horní patra vyrobit z betonu. Jedině tak se totiž docílilo požadovaného zatížení budovy, díky čemuž se ve větru nebude houpat. A to jejích 18 podlaží měří jen 85,4 metru.
Budoucnost stavitelství?
V případě australské věže C6 pojmenované na počest pozice uhlíku v periodické tabulce prvků má řečené nevýhody vyvážit skutečnost, že půjde o první uhlíkově zápornou budovu na kontinentu. Společnost Grange Development to vypočítala v projektu, který minulý týden předložila tamnímu zastupitelstvu. Ve zprávě uvedla, že na stavbu se spotřebuje 7400 kubických metrů opracovaného dřeva, o němž firma tvrdí, že ho za použití 580 semen dokáže v lese obnovit (pro srovnání, na méně než poloviční Mjostarnet padlo 3500 metrů krychlových dřeva, jež ale pocházelo z přibližně 14 tisíc stromů). Uvnitř nejvyššího srubu na světě se po dokončení má nacházet 245 bytů, komunitní zahrady a další nezbytné zázemí pro jeho obyvatele.
Rocket&Tigerli, švýcarská sestra C6, bude sloužit částečně jako rezidenční projekt, v některých patrech se ale mají nacházet i obchody, bar či hotel. „Tento projekt představuje milník ve výstavbě dřevěných budov, protože zavádí inovativní konstrukční systém. Počítá se dřevem jako s přirozenou náhradou betonu,“ píše architektonické studio Schmidt/Hammer/Lassen Architects na svém webu.
Jenže jak ekologické by bylo, kdyby se z dřevěných mrakodrapů stala masová záležitost? Na každý z nich padnou tisíce vzrostlých stromů, které obnovit sice lze, ale zabere to celé roky, či snad spíše dekády. Norsko si každopádně kácení lesů zatím dovolit může– podle webu New Yorker totiž po druhé světové válce intenzivně investovalo do zalesnění s vizí na vybudování silného papírenského průmyslu. Pak ovšem místní pod Severním mořem objevili ropu, takže nápad s papírem odložili k ledu a vrhli se na těžbu. V důsledku toho v zemi mohly nerušeně vyrůst husté borové a smrkové lesy, jež jsou teď přesně zralé na průmyslové využití.
Pokud by stromy zemřely, uvolní podle WSJ všechen svůj nahromaděný uhlík do atmosféry. Když ale budou pokáceny a zabudují se do konstrukce domů, zůstane tam zadržen. Problémem je, že nikdo neumí odhadnout, jak dlouho by stromy žily přirozeně, kolik uhlíku by přitom zachytily, a kolik kyslíku naopak vyloučily.
Na environmentální náklady budování domů, a to hlavně staveb z betonu, se léta vůbec nehledělo. Inženýrům to při volbě postupů a materiálů bylo prostě jedno, což nejspíše v blízké budoucnosti budou muset pod tlakem veřejného mínění a novel zákonů přehodnotit. Stavět výškové budovy ze dřeva si však mohou dovolit pouze obyvatelé vysoce zalesněných lokalit, jako je právě Skandinávie, Kanada nebo Německo. Tedy všude tam, kde mají dřeva nazbyt, aby ho nemuseli dovážet.
