Cestou vpřed pro evropský výrobní sektor by mohlo být zvýšení integrace služeb do výroby
Na prvním místě evropské podnikatelské agendy už opět figuruje výroba.
Předchozí eurokomisař pro průmysl a podnikání Antonio Tajani - kterého nedávno vystřídala Elźbieta Bieńkowská - stanovil cíl zvýšit podíl výroby na celkovém HDP z něco málo přes 15 procent v roce 2012 na 20 procent v roce 2020. Mají-li však členské státy tohoto cíle dosáhnout, budou se muset přehodnotit současné politické přístupy uvnitř EU. Jakákoli moderní průmyslová politika totiž musí obnášet víc než pouhé určování vítězů.
Vlády členských zemí EU uplatňují ve svých výrobních sektorech odlišné a často i protichůdné strategie. Německo se zaměřuje na vytváření konkurenčního rámce, který umožňuje „skrytým šampionům“ vystupovat v roli globálních lídrů. Naproti tomu Francie chce vytvářet národní šampiony volbou konkrétních sektorů, jimž poskytuje speciální podporu; tamní vláda nedávno označila plány na převzetí podílu v automobilce Peugeot za projev „průmyslového vlastenectví“.
Předchozí zkušenosti však naznačují, že francouzský přístup nedopadne dobře. Jak v roce 2004 uvedla zpráva německé antimonopolní komise, „francouzský zápal pro prohlášení k průmyslové politice a mediální obdiv k aktivismu zodpovědných ministrů je v naprostém nepoměru k úspěšnosti této politiky“.
AŽ BUDE AIRBUS ZISKOVÝ
Přestože však vlády členských zemí EU privatizovaly od 80. let poměrně velké segmenty průmyslu, stále zálibně pohlížejí na svou průmyslovou politiku - výroba airbusů je ukázkovým příkladem. Podpora průmyslu se obvykle odůvodňuje tím, že monopoly a duopoly v soukromém sektoru pokřivují trhy - když však firmy Airbus a Boeing vytlačily z trhu společnost McDonnell Douglas, zůstala struktura globálního trhu beze změny.
Lze tvrdit, že národní šampioni alespoň repatriují rentu z monopolů; německá antimonopolní komise však také v této věci poznamenala, že firma Airbus „by se dala pokládat za úspěšný projekt pouze v případě, že by se dotace jevily vzhledem k výši konečných výnosů jako zisková investice“. Existuje malá naděje, že by k tomu v nejbližší době došlo.
Tato zkušenost by mohla jasně ukazovat, jak je důležité omezit státní zásahy na trhu na nezbytné minimum. Dvě události vyplývající z globální finanční a hospodářské krize v letech 2008 až 2009 však tržní myšlení v EU zpochybnily. Zaprvé studie ukazují, že příjmy na obyvatele v EU, které se v posledních šesti desetiletích sbližovaly, se dnes rozcházejí. A zadruhé se snížila ochota politiků z celého světa dohodnout se na jednotných konkurenčních standardech; některé vlády - snad v přesvědčení, že se teď musejí postarat samy o sebe - dokonce používají antimonopolní politiku jako nástroj politiky průmyslové.
Po finanční krizi navíc sami unijní politici ignorovali regulace, jejichž cílem bylo omezit státní intervence. A vcelku se jim to dařilo. Například dotace vybízející majitele automobilů k výměně starých modelů za nové podpořily automobilový průmysl a zavedení doplatku do mzdy při zkrácené pracovní době umožnilo firmám vyhnout se propouštění zaměstnanců. Státní podpora se přitom někdy vyžaduje průběžně. Vezměme si například vztah mezi státním uzlem letecké dopravy a vlajkovou leteckou společností daného státu. Frankfurtské letiště má sice soukromé vlastníky a vyvíjí vlastní mezinárodní podnikatelskou činnost, ale zároveň je nedílnou součástí německé veřejné infrastruktury. Stejně tak nelze jeho komerční potenciál oddělit od úspěchu národního leteckého přepravce a naopak. To si žádá určitý stupeň zapojení státu. Vlády a národní přepravci na Blízkém východě bez skrupulí pokřivují konkurenci, aby vytvořili letecké uzly, které zaručí životně důležitá přímá spojení do země.
JE TŘEBA MÍTI INSTITUCE
Také finanční struktura dané země může být spojena s podobnými otázkami. Nadměrné riziko, které v letech před krizí z roku 2008 podstupovala řada systémově důležitých bank, vyvolalo zcela pochopitelně rozezlená volání po reformě. Zákonodárci a regulátoři si však také uvědomili, jak je strategicky důležité disponovat silnými finančními institucemi zakotvenými ve státní struktuře.
I když však argumenty pro včasnou nebo strategickou státní intervenci bývají často pádné, nemělo by to vést evropskou průmyslovou politiku směrem ke znárodňování či protekcionismu. Evropský průmysl nemůže ignorovat obrovské přínosy otevřeného globálního trhu. Ačkoli se podíl dovezených meziproduktů na německém výrobním exportu zvýšil od roku 1995 z přibližně 19 procent na 30 procent, globalizace hodnotových řetězců zlepšila během tohoto období konkurenceschopnost a dramaticky zvýšila hodnotu výroby.
A co je ještě důležitější, výroba neovlivňuje pouze strukturu hodnotových řetězců, ale vytváří také značnou hodnotu v sektoru služeb. Kombinované vstupy přispívají v Německu k národnímu produktu plnými 8,5 procenta, oproti pouhým dvěma procentům v jiných rozvinutých ekonomikách a žádnému procentu ve východní Asii. A tento potenciál zdaleka není vyčerpaný.
Cestou vpřed pro evropský výrobní sektor by mohlo být zvýšení integrace služeb do výroby, což by vytvořilo širší znalostní sítě a podnítilo inovace. Evropští politici mohou tento proces podpořit tím, že budou podněcovat různé formy firemní spolupráce a otevírat investiční příležitosti prostřednictvím celoevropských infrastrukturních sítí a užší spolupráce v oblasti vědy.
Podpora národních šampionů by pak mohla z agendy úplně zmizet.
O autorovi| MICHAEL HÜTHER, ředitel kolínského institutu pro ekonomický výzkum, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
