Kapitola 123
Zdravotnické patvary * Vesničko má přívětivá * Lidskoprávní disonance * Prolhaná StB
Zdravotnické patvary
V nedávné minulosti byla čeština obohacena dvěma novými výstižnými patvary. Zákonem uloženým poplatkům ve zdravotnictví říkají jedni „julínkovné“, druzí „cikrtné“. Je zajímavé, jak se dá z takové maličkosti odhadnout převládající duševní rozpoložení mluvčího (pakliže pomineme kritérium jazykové malebnosti). Optimisté používají patvar „julínkovné“, protože si myslí, že poplatky vyšší být nemohou. Pesimisté naopak volí patvar „cikrtné“, protože si živě dokážou představit tu ránu do rozpočtu, kdyby bylo místo „cikrtného“ zavedeno opravdové „julínkovné“.
Vesničko má, přívětivá
Škoda že na farmu rodiny Němcovy za humny Prahy (humna tam od kolektivizace nejsou, ale díky Gandalovičově reformě zemědělské politiky se do naší krajiny opět vrátí) nevzal Mirek Topolánek malého Nicolase. Synek mohl s tátou pokřtít hříbě a pomáhat mu točit volantem traktoru. Premiér ze zářivě modré kabiny nezazářil právě hladkou jízdou, před příští exhibicí by si mohl místo interpelací střihnout lekci s profíkem na slovo vzatým - šéfem sněmovny Miloslavem Vlčkem, který se uživil i jako traktorista v JZD Ludmírov. Jestliže resortní ministr Petr Gandalovič uřídí agrární reformu, kterou minulý čtvrtek stylově představil na výstavní farmě v Radonicích, stejně dobře jako silný traktor, máme se na co těšit.
Slibuje přívětivý venkov, malebnou krajinu, v níž široširé lány rozčeří cesty s alejemi, remízky, s vodou v přirozených korytech, rybníčky a Boží muka se už nebudou topit uprostřed hlubokých polí. Budeme mít kvalitní potraviny, vlastníci se konečně dostanou ke své půdě a lidé k majetku, který jim družstva dosud nevrátila. Sami podnikatelé budou mít lehčí záda díky odebrání byrokratické zátěže a měli by se dožít i spravedlivé společné politiky Evropské unie. Jen stoupenci průmyslového zemědělství budou ve čtyřech prioritách marně hledat statě o tunách, hektolitrech, soběstačnosti ve vepřovém či mléku nebo bilanci agroobchodu. Rádi si v nich početli, i když jim plány sociálnědemokratických kormidelníků nakonec nebyly moc platné. Matematik a diplomat Gandalovič si své agrární cíle tříbil rok a čtvrt, při jejich naplňování by už mohl nasadit svižnější tempo. Jeho šéf Topolánek, který na farmu bývalého poslance ODS Stanislava Němce přijel pokřtít hříbě i reformní teze, jejich viditelnějšímu dospívání ale asi příliš nevěří. Od konzervativního zemědělství obrátil list ke hmatatelnější reformě zdravotnictví, kterou také vychválil. Bečící ovce v rohu haly, zjevně nechtíc mít nic společného s Julínkem a Cikrtem, ovšem decentně připomněla, že o zdravotnictví se na vládní tiskovce v Radonicích nejedná.
Lidskoprávní disonance
Z mediálních relací posledních dní se zdá, že nikde na světě není tak zle jako v Tibetu. Pozor, aby bylo jasno: Nikdo netvrdí opak, že je tam všechno v pořádku. Na druhé straně si lze povzdychnout - a je tomu někde jinak?
Avšak proč je teď zdůrazňován Tibet - to utlačovaní lidé jinde na světě nestojí za zmínku? Kampaně na podporu lidských práv mají svá výrazná úskalí, která - jsou-li přehlížena - mohou rozleptat vlastní podstatu těchto druhdy nesmírně cenných aktivit na podporu perzekvovaných. (Velmi didakticky to bylo ztvárněno ve filmu Spravedlnost pro Selvina, což je mimochodem jeden z klenotů vzniklých v roce 1968, ačkoli samozvaní strážci historie nám budou namlouvat, že jde o totalitní film z totalitní doby, což je svým - zvrhlým - způsobem vývod totálně logický, protože kdyby totalita neovlivňovala totálně všechno, nebyla by totalitou.)
Proto by bylo dobře vyvážet kampaně za dodržování lidských práv velmi opatrně, aby nám také doma něco zbylo. Lepší než vyvážet ideologie, což je vždycky podezřelé (export komunismu, svobody a demokracie, lidských práv), je prosazovat dodržování pravidel. Dohoda na pravidlech a jejich dodržování je totiž samou podstatou demokracie. Zejména takových těch bez dodatků, prostě jen, že všichni jsou si rovní a tečka.
Zlaté pravidlo rabbi Hillela je v samém jádru i ostatních náboženství hodných úcty, která je sice nazývají jinak, ale obsah je stejný: Nečiň druhému to, co nechceš, aby dělal on tobě. Můžeme tím poučovat, ale opatrně, protože to zrcadlo je na obě strany. Měl pravdu Chruščov, měl pravdu i Topolánek, když se zarazili nad suverénním přesvědčením o vlastní neposkvrněnosti, s jakou USA kritizují in puncto lidských práv celý svět. Kdo ví, zda ve své lidskoprávní zprávě měly zmínku o Guantanámu, kde nyní používají stejné metody jako StB v padesátých letech.
Ostatně Čína v oblasti lidských práv za Spojenými státy americkými nijak zvlášť nepokulhává. Trest smrti vykonávají oba státy - a občas se holt chybička vloudí. A využívání vězňů, zajatců a všelijak jinak odchytnutých lidí jako dárců orgánů? V Číně se to děje, ale v zónách amerických zájmů a vojenské přítomnosti (Kosovo) taktéž. Takže ony ty rozdíly nejsou tak velké.
Jediné, v čem zatím USA suverénně vedou, je asertivnost a instrumentálnost kampaní za lidská práva. Až toto Čína dožene, budeme zřejmě kritizováni z obou stran - aniž by se cokoli na světě byť jen o píď zlepšilo a hnulo kupředu.
Falešná pachuť účelovosti a jednostrannosti zůstává. Například donedávna citovaný a oslavovaný dalajlama vyzval Tibeťany ke klidu, Čínu k jednání a svět k návštěvě olympiády. A najednou po něm není v některých médiích ani vidu, ani slechu. Václav Havel jako by se s ním vůbec neznal, najednou mu nestojí za citaci a prosazuje svoji tvrdou linii, dalajlama-nedalajlama. Asi holt už tomu Tibetu rozumí lépe. Nebo se náš osvícený a vyvolený urazil kvůli tomu, že si dalajlama za prostředníka pro uklidnění situace vybral Gorbačova, a nikoli jeho? Možná že by pak bylo namístě přejmenovat adresu jeho bydliště, ulici dosud Dělostřeleckou, případněji na ulici Lidskoprávních dělostřelců.
Prolhaná StB
Ústav pro studium totalitních režimů se čím dál více profiluje tragikomicky. Na otázku, jak charakterizovat Státní bezpečnost, by mohl jeho ředitel Pavel Žáček odpovědět slovy z jedné filmové role Jindřicha Plachty: „Já neříkám tak ani tak. Kdo se ve mně vyzná.“
Jednou je totiž StB zločineckou organizací se vším všudy, podruhé jsou zase její záznamy natolik věrohodné, že Písma svatá jsou proti nim bulvárem. Je zajímavé, že ani Mašínové a spol. doposud nevěděli, že chtěli obezdušit Klementa Gottwalda. Určitě by se tím pochlubili dříve, kdyby to věděli.
Najednou se však zázračně objevil spis StB z kategorie věrohodných, kde toto druhdy prolhaná StB píše, a ředitel Žáček hned cupky dupky za premiérem podpořit ho v jeho politickém boji. Mimochodem, jako ředitel vědecky, a tudíž nezávisle se snad alespoň trochu tvářící instituce by měl být ihned za toto vrtění psem odvolán.
Nicméně jedno poučení z toho vyplývá. Spolubojovník Mašínů Milan Paumer o „atentátu na Gottwalda“ doslova říká: „Uvažovali jsme o tom, že by se to mohlo udělat.“ Plány ale dle Paumera nedostaly nikdy žádné konkrétní rysy. Žáček to však interpretuje tak, že skupina měla v úmyslu zavraždit Gottwalda!
Je-li takto Žáčkem definován třetí odboj, pak ho musíme touto cestou upozornit na existenci mnoha dalších odbojových skupin, které „uvažovaly o tom, že by se měly udělat“ atentáty nejen na české, ale i ruské a další světové tyrany, přičemž měly tyto plány ve zhruba stejném stadiu rozpracovanosti jako Mašínové.
Osoby takto nekompromisně smýšlející se scházely u Slunců, u Krále Brabantského, u Glaubiců, u Kocoura, u Bonaparta, u Schnellů, u Tří Trojek, u Srdců, u Malvaze, nad Viktorkou, u Viktorky a pod Viktorkou. A mnohde jinde. Holt, národ odbojářů!
