Nefungují-li soudy, končí demokracie, říká advokát, specialista na restituce
Aleš Pejchal (54) je zakladatelem advokátní kanceláře Pejchal, Nespala a spol. (1990) a členem představenstva České advokátní komory, v níž je pověřen sledováním soukromoprávní legislativy. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, v letech 1976 až 1990 působil v advokátní poradně v okrese Praha-východ. Specializuje se na české žaloby u Evropského soudu pro lidská práva (například spor rodiny Ottových v kauze rakovnické Rakony v roce 2000), zastupuje Národní galerii v restitučních sporech (Kramářova sbírka, palác Kinských), hájil či hájí státní instituce v kauzách svatovítského chrámu, voršilek nebo hradu Bouzov. Od roku 2003 je členem právnického poradního kolegia prezidenta Václava Klause. Ten jej ve stejném roce navrhl na post ústavního soudce, což ovšem Senát dvakrát odmítl. Aleš Pejchal je ženatý, bezdětný. Je předsedou Společnosti Národní knihovny a spoluzakladatelem nadace Dětský mozek. Baví ho turistika, dříve hrál ochotnicky divadlo, ze sportů se věnoval basketbalu. Vydal dvě povídkové knížky.
EURO: Pomohl jste státu, aby udržel ve svém majetku díla Mistra vyšebrodského oltáře či Rubense, Kramářovu sbírku, palác Kinských. Přitom jste v roce 2003 pohořel v Senátu, když vás prezident Václav Klaus dvakrát navrhl na soudce Ústavního soudu. Bral jste to jako křivdu? PEJCHAL: Cítil jsem to tak jen krátce. S odstupem času si nemohu stěžovat. V současnosti mě to nikterak nemrzí, advokacie mě velice naplňuje.
EURO: Mimochodem, vaz vám tehdy zlomil i argument, že prý jste byl v minulosti členem Lidových milicí. Byl jste jím? PEJCHAL: Všichni senátoři tehdy dostali mé čestné prohlášení, že jsem nikdy nejen nebyl v Lidových milicích, ale ani v KSČ. Tam jsem vstup dokonce dvakrát odmítl, když mi byl vnucován. Že se právě takovýto absolutní nesmysl stal ústředním momentem mé kandidatury, mě mrzelo nejvíc.
EURO: Dnes se o vás v souvislosti s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové hovoří jako o jednom z jejích možných nástupců. Přijal byste tuto funkci? PEJCHAL: Takové hlasy ke mně pronikly nedávno, když jsem byl na dvouměsíční služební cestě v Indii. Dostal jsem na to téma pár mailů a esemesek. Ale nic víc o tom nevím.
EURO: Obdržel jste konkrétní nabídku? PEJCHAL: Ne, v žádném případě. Ani nevím, odkud se ty zvěsti vzaly.
EURO: Nejvyšší soud má mimo jiné „pod palcem“ sjednocení přístupu soudů k problematice restitucí, na což se specializujete. PEJCHAL: Je pravda, že od roku 1999 jsme především na Nejvyšším soudě měli strašně schizofrenní situaci, kdy rozhodování bylo dvojí. Některé senáty říkaly, že pokud občan nevyužil současných restitučních zákonů nebo na jejich základě neuspěl, nemůže ve věcech vracení majetku postupovat dle obecných zákonů. Jiný senát zase tvrdil, že restituční řízení jen ulehčuje pozici občanů, ale nevylučuje rozhodování i na základě obecných zákonů. Osobně jsem na tuto situaci upozorňoval od roku 2000.
EURO: Kladete onu schizofrenii za vinu odvolané paní předsedkyni Brožové? PEJCHAL: Problém se na Nejvyšším soudu objevil už za její předchůdkyně Elišky Wagnerové, za paní doktorky Brožové to pokračovalo. A jak jsem mohl zvnějšku pozorovat, řešení přišlo teprve ve chvíli, kdy o tom začal mluvit už úplně každý. Několik rozsudků dalo v roce 2003 za pravdu Františku Oldřichu Kinskému. Tehdy aby si člověk hodil korunou, který senát Nejvyššího soudu bude rozhodovat který spor!
EURO: Ústavní soud loni vydal nález, že restituční spory mají být řešeny jen pomocí restitučních zákonů, nikoli třeba cestou žaloby na určení vlastnictví. Zklidnilo to situaci? PEJCHAL: Myslím, že soudy nižšího stupně si svým způsobem oddechly. Pomohlo jim to v práci. Já ten nález považuji za naprosto správný a logický. Kdybychom postupovali jinak, byla by tato země v otázce vlastnických práv víceméně destabilizována. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku koneckonců prohlásil, že způsob, jakým napravujeme věci vzniklé předtím, než jsme se v roce 1992 stali signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, je výlučně naší záležitostí.
EURO: Řada zatím neúspěšných restituentů, například Alžběta Pezoldová, požadující majetek hlubockých Schwarzenbergů, ovšem varovala, že své spory povedou právě prostřednictvím štrasburského soudu. Jakou šanci jim dáváte? PEJCHAL: Pilotním rozhodnutím štrasburského soudu bylo odmítnutí žaloby v kauze rodu Walderode a nevidím důvod, proč by soud v budoucnu rozhodl jinak. Pochopitelně pokud někde bylo žadatelům v Česku upřeno právo na spravedlivý proces, může být stěžovateli vyhověno, ale pokud jde o křivdy, které vznikly, než jsme se stali signatáři úmluvy, nebo dokonce před vznikem úmluvy v Římě roku 1950, tak bych žádné obavy neměl.
EURO: Na jakých restitučních sporech v současnosti pracujete? PEJCHAL: Zastupuji například stát ve věci žádosti Řádu německých rytířů o vydání hradu Bouzov. Po zmiňovaném nálezu Ústavního soudu se situace okolo Bouzova jeví jako naprosto přehledná. Také hájím Národní galerii ve sporu s potomky komunistického ministra vnitra Rudolfa Baráka, kteří požadují, aby jim byly vydány některé významné obrazy.
EURO: Palác Kinských už patří definitivně Národní galerii? PEJCHAL: Tento spor je ještě živý. Pan Kinský totiž zažaloval jak Národní galerii, tak Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Soud s galerií už pravomocně skončil vítězstvím Národní galerie, druhý případ však neznám.
EURO: Proč jste se stal „dvorním“ advokátem Národní galerie? PEJCHL: Restituce a památky mě zajímaly, protože jsem kdysi chtěl studovat historii a maminka pracovala v Severočeské galerii v Litoměřicích. Počátkem roku 1992 mě Národní galerie oslovila kvůli sporu o sbírku Vincence Kramáře a postupem času se to zastupování rozšířilo. K vědomostem o církevním právu mě zase přivedla někdejší žádost Národního divadla, abych ho zastupoval v kauze voršilek.
EURO: Církve dlouhodobě kritizují komunikaci s ředitelkou církevního odboru ministerstva kultury Janou Řepovou, ministr Vítězslav Jandák loni na podzim uvažoval o jejím odvolání. Spolupracujete s ní? PEJCHAL: Doktorka Řepová mě požádala o radu v době, kdy už se vědělo o mém zájmu o církevní právo a kdy ještě nebyla ředitelkou tohoto odboru (za premiéra Václava Klause byla jeho poradkyní pro církevní záležitosti - pozn. red.). Když se Pavel Dostál stal ministrem a ona nastoupila na ministerstvo, začala se na mě obracet pravidelně, ostatně stejně jako ministr Dostál. Tomu jsem v některých věcech pomáhal už v době, kdy byl ještě poslancem.
EURO: Nevystupovala ve vztazích s církvemi příliš tvrdě? PEJCHAL: Nepřísluší mi hodnotit práci státní úřednice. Mohu pouze konstatovat, že se mi s ní spolupracovalo velmi dobře, protože ji považuji za jednoho z mála odborníků, kteří dané problematice rozumějí. Myslím, že její práce je pro náš stát obrovsky užitečná.
EURO: Vypadá to, že hájíte raději stát než třeba restituenty. PEJCHAL: To je optický klam, v devadesáti procentech svých případů jsem vystupoval naopak proti státu.
EURO: Vlastně těžíte z pomalosti české justice, když ve Štrasburku hájíte české občany žalující stát za procesní průtahy. PEJCHAL: (smích) Ano, naše kancelář je v tomto směru dost vytížená. Ale Štrasburk není jen o průtazích. Začali jsme zastupováním rodiny Ottových ve věci firmy Rakona, kterou česká vláda počátkem devadesátých let jako státní podnik zprivatizovala, aniž jednala s původními majiteli. Peníze vyplacené Ottovým jsou dodnes největší satisfakcí, která byla za procesní pochybení českému občanovi kdy vyplacena. Spory se ovšem vedou také o ochraně vlastnických práv nebo o zásahy do soukromí občanů.
EURO: Kolik času ve Štrasburku trávíte? PEJCHAL: Hodně věcí se dá zařídit z Česka. K Evropskému soudu pro lidská práva jezdím tak v průměru na tři až čtyři dny v měsíci.
EURO: Jak si Česko stojí v evropském žebříčku justičních průtahů? PEJCHAL: Pokud mě paměť neklame, u Evropského soudu se dosud nikdy nekonalo řízení pro porušení spravedlivého procesu proti Velké Británii. Prapor průtahů nese Itálie a Polsko, ovšem poblíž nich je Česká republika. Zajímavé ale je, že podobně rychlou justici jako Británie má rovněž Indie. V té by se naši právníci vůbec mohli inspirovat.
EURO: V čem? PEJCHAL: Třeba pětapadesát let stará indická ústava upravuje nejen oblast lidských práv a svobod, ale také základní občanské povinnosti. A to velice vyváženě. Inspiraci bych viděl v myšlence: Pokud jsi občanem této země, musíš být věrný demokratickému zřízení. Nejít proti vlastnímu státu. My máme tyto povinnosti upraveny v obecních zákonech a v ústavě se o nich nehovoří, což je chyba. Indické zákony mají také krásně přehlednou strukturu britského typu a skvěle se v nich orientuje, zatímco naši poslanci mrzačí legislativu tím, že vpašovávají choulostivé paragrafy do zákonů, které s problémem vůbec nesouvisejí. Tak vzniká nepřehledná džungle. Nikdo se v ní pomalu nevyzná.
EURO: Byl byste pro omezení zákonodárné iniciativy poslanců? PEJCHAL: Konečné slovo v zákonodárství vždycky musejí mít politici. Spíše mi scházejí kvalitní legislativci. To je však velmi vzácné zboží. A je jasné, že v lidnaté zemi, jako je stomilionová Indie, jich je prostě víc než na našem území. Stále je u nás ještě nedoceněno, že existuje obrovská asijská země, jejíž inspirující anglicky psaná legislativa a skvostná judikatura je pro české právníky lehce dostupná a přehledná.
EURO: Z titulu své pozice v České advokátní komoře se podílíte na stanovisku komory k chystanému Občanskému zákoníku. Jaký by tento kodex měl být? PEJCHAL: Především by svou jednoduchostí a přehledností měl napomoci, aby se skončilo s neustálými novelizacemi občanského a trestního zákona. To není správná cesta k lepší legislativě. Pokud chystaný Občanský zákoník vstoupí v platnost, vznikne společný kodex civilního práva, zahrnující i normy dnes obsažené v Obchodním zákoníku.
EURO: Jste členem poradního právnického kolegia prezidenta Václava Klause. Nedávno se ukázalo, že o vliv v tomto orgánu mohl usilovat takzvaný Berkův gang, jehož špičky byly v kontaktu s jiným členem kolegia, bývalým soudcem Nejvyššího soudu Zdeňkem Sovákem. Vnímáte ovlivnitelnost justice jako problém? PEJCHAL: O tomto případu vůbec nic nevím, soudce Sovák je uznávaný odborník. Navíc ono kolegium sice nebylo panem prezidentem zrušeno, ale asi rok se již nesešlo. Za problém naší justice však považuji něco jiného. Třeba v Indii, stejně jako ve Velké Británii, Bangladéši nebo na Srí Lance, se soudcem nemůže stát nikdo, kdo nemá alespoň desetiletou praxi, a to praxi advokátní. Hlavní chybou našeho justičního systému je, že na soudcovské posty přicházejí lidé bez sebemenších praktických zkušeností.
EURO: Mladí soudci ale několik let pracují na soudech jako soudní čekatelé. PEJCHAL: Jenže po fakultě jsou ihned placeni státem a ten jim garantuje výchovu. V životě neřídili žádnou firemní valnou hromadu, což advokát v mnoha případech musí. Mnozí nikdy nenavštívili věznici, zatímco advokát jako obhájce si musí nohy ušoupat, aby po sobotách a nedělích obešel klienty na Pankráci nebo v Ruzyni, kam se přes týden pro vytížení nedostane. Navíc advokáti se musejí sami uživit, ovládají řešení i jiných než právních problémů, třeba jak pronajmout vhodně kancelář, vybrat si sekretářku. Tohle všechno lidé po fakultě neznají, najednou jsou jmenováni do funkce soudce a jdou rozhodovat o našich životech, majetcích nebo manželských vztazích.
EURO: Chtěl byste zavést v Česku desetiletou advokátní praxi jako podmínku k soudcovství? PEJCHAL: To ani ne, ale myslím, že podmínky pro jmenování soudcem splňuje stejně dobře jako mladí soudní čekatelé také osm a půl tisíce členů České advokátní komory. A nejen oni, ale také notáři nebo státní zástupci. Tak proč je nedostatek soudců? Také nerozumím, proč jsou v Česku kritériem pro výběr soudců psychotesty. Vždyť soudcování u nás není povoláním, ale ústavní funkcí. Snad abychom na základě psychotestů vybírali i poslance nebo ministry.
EURO: Jiří Vyvadil byl ovšem také advokátem, než se stal soudcem, a přílišná zběhlost v praktických věcech mu později byla spíš na škodu. Co si myslíte o jeho angažmá pro ČSSD? PEJCHAL: Dříve než advokátem byl politikem, jeho cesta byla složitější. Už Vyvadilův nástup na ministerstvo spravedlnosti, aniž by se vzdal soudcovské funkce, ale nebyl v pořádku. Bylo to i tvrdě v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Když se kdysi stal šéfem justice Jaroslav Bureš, se soudcováním skončil, naopak bývalý ministr Motejl měl za náměstky dva aktivní soudce. Je to náš nešvar a snižuje to pohled prostého občana na soudcovský stav. Osoba soudce by měla být nesmírně vážená, protože jakmile přestane fungovat nezávislá justice, můžeme se rozloučit s demokracií.
EURO: Přejít z justice do politiky asi není těžké, ale naopak je to těžší. Souhlasíte? PEJCHAL: Zpětný krok z politické funkce do funkce soudcovské je velice obtížný. Za jedinou výjimku považuji Ústavní soud, který je svým způsobem místem politiky. Ale u obecných soudů včetně soudu nejvyššího to vidím jako problém.
