Zatím neexistuje bezpilotní letoun, jímž by Česko mohlo současné stíhačky nahradit. To se však může velmi rychle změnit.
Pronájem čtrnácti stíhacích nadzvukových letounů JAS-39 Gripen od Švédska, o němž česká vláda rozhodla v červnu roku 2004, 31. prosince 2014 skončí. Jak nadále zajistíme ochranu vzdušného prostoru nad Českou republikou? Veřejná soutěž na dodávku až osmnácti nových stíhaček má vypuknout již letos na podzim.
Bengt Littke, ředitel společnosti Gripen pro Českou republiku, v tom má jasno: nejvýhodnější by bylo, kdybychom si všechny pronajaté gripeny koupili. Lze očekávat, že budeme v tomto směru podrobeni důkladné mediální masáži a vojenští piloti nám své stroje rádi předvedou při nejrůznějších příležitostech.
Koupě by byla nejlepším řešením pro zaměstnavatele pana Littkeho, ale byla by nejvhodnější i pro obyvatele Česka? Není pochyb o tom, že JAS-39 Gripen je špičkový, dobře ovladatelný stroj, určený hlavně pro menší armády. Zatím jich bylo ve světě prodáno 264 exemplářů. Lze je najít v armádách států jihovýchodní Asie, v Jižní Africe či v Maďarsku.
Máme pro ně vybudované zázemí i vycvičené piloty, mezi nimiž převažuje názor, že ze všech nám nabízených stíhaček byly gripeny nejlepší. Již v průběhu prvního, později zrušeného výběrového řízení na nákup letadel na přelomu století, vyvstaly pochybnosti, zda nadzvukové bojové letouny skutečně potřebujeme. Nepořídili jsme jen drahé hračky našim vojákům?
Poznaná nutnost
Armáda jinou cestu, jak dostát závazkům vůči Severoatlantické alianci (NATO), nevidí. K možnosti využití protiletadlových střel k ochraně našeho vzdušného prostoru Jana Zechmeisterová z tiskové služby ministerstva obrany sdělila, že řešení ochrany vzdušného prostoru ČR prostřednictvím protiletadlových kompletů by bylo ještě dražší. Aby tyto komplety byly schopny zabezpečit ochranu celého území ČR, bylo by prý potřeba velké množství kompletů různého rozsahu a nepoměrně větší počet osob k jejich obsluze, než v současné době vyžaduje ochrana s pomocí letounů Gripen.
Ze čtrnácti strojů, které má Česko zapůjčeno, plní tři své úkoly ve společném integrovaném systému pro zabezpečení protivzdušné obrany NATINADS (NATO Integrated Air Defence System). V jeho rámci každý členský stát zodpovídá za obranu svého vzdušného prostoru a poskytuje informace o dění v něm nadřízenému aliančnímu stupni. Dalších šest letadel tvoří zálohu pro ostrou hotovost a zároveň slouží k výcviku pilotů a udržení jejich leteckých schopností. Na třech se provádí pravidelná údržba. Zbývající dva letouny verze JAS-39 D jsou pouze cvičné.
Narušení vzdušného prostoru znamená, že se v něm objeví letoun, který nenaváže spojení s řízením letového provozu. Jedna taková situace nastala 30. listopadu 2005, kdy nedaleko Liberce do našeho vzdušného prostoru vletěl malý osobní letoun Cessna. Jeho pilot nevěděl, na kterých radiových frekvencích se má spojit s příslušným řízením letového provozu. Z letecké základny v Čáslavi proto odstartovaly dvě nadzvukové stíhačky, doprovodily pilota cessny k Ruzyňskému letišti, kde se mu podařilo navázat spojení. Skutečně k řešení takových problémů potřebujeme stroje za několik miliard korun, které jsou koncipovány k vedení vzdušného boje se silným, dobře vyzbrojeným soupeřem?
S pilotem, nebo bez pilota
Ke vzdušným soubojům dobře vyzbrojených stíhaček by nepochybně došlo během rozsáhlého válečného konfliktu. Jeho vznik však vzhledem k současné politické situaci v Evropě není nepříliš pravděpodobný. Pokud by k němu přece jen došlo, hlavní tíha bojů by ležela na armádě Spojených států, jejíž letectvo disponuje přibližně 2500 nadzvukovými stíhači. Z tohoto pohledu je dvanáct bojových letounů naprosto zanedbatelných. Nevýhodou při případné spolupráci s letectvem USA je navíc skutečnost, že stíhačky JAS-39 Gripen nedisponují systémem přenosu dat „Datalink 16“. Nemohou tedy přijímat některé informace, například z amerických průzkumných letounů AWACS.
Za války není hlavním problémem nedostatek letadel, která se dají rychle vyrobit, ale pilotů. Vycvičit člověka schopného precizně ovládat letadlo trvá totiž mnohem déle. Proto Británie za letecké bitvy o Anglii v roce 1940 přistoupila k nasazení všech zahraničních pilotů, kteří byli zrovna k dispozici, přestože tím vznikly značné potíže v komunikaci.
Výcvik pilotů se tím pádem stává závažným důvodem pro pořízení nadzvukových letadel. Jestliže bychom pilotům neumožnili cvičení na pokročilých typech letounů, které v té době naše armáda už neměla k dispozici, poklesla by během pěti let kriticky jejich kvalifikace. Pořízení moderního letectva v budoucnosti by se tak stalo mnohem obtížnějším.
Je to však skutečně takovou komplikací? Ve světě se v desítkách států vyvíjejí stovky typů bezpilotních letounů, z nichž většina je určena k průzkumným účelům. Přesto existuje zhruba deset typů bojových bezpilotních letadel v různém stadiu vývoje. Americký letoun Predator běžně během bojových letů ničí pozemní cíle. Jeho činnost kontroluje operátor v tisíce kilometrů vzdáleném kontrolním středisku, který kvalifikaci získá spíše hraním počítačových her než tréninkem v drahém stroji.
Nutno připustit, že v současnosti neexistuje bezpilotní letoun, jímž bychom mohli gripeny nahradit. Ale to se může velmi rychle změnit. Spojené státy jednoznačně deklarovaly záměr dospět ve vývoji bezpilotních letounů ke stroji funkčně ekvivalentnímu stíhačce F-16. Možná i proto americké letectvo plánuje snížení počtu typů stíhacích letounů o 28 procent do roku 2025.
Bezpilotní letoun má oproti pilotované verzi podstatné výhody. Nejenže se ušetří místo i hmotnost vypuštěním pilotní kabiny, manévrovací schopnosti současných stíhaček jsou omezeny pouze pevností lidského těla. Při prudších otáčkách a větším zrychlení vzniká přetížení, které lidské tkáně nejsou schopné snést. Bezpilotní letoun bude zatáčet, zrychlovat, stoupat i klesat rychleji, takže pilot se proti němu ve vzdušném souboji prosadí jen obtížně. Výhody těchto stíhacích letounů jsou tak zjevné, že se s nimi jistě v nepříliš vzdálené budoucnosti setkáme. Zároveň se všechny pilotované stroje stanou s jejich nasazením beznadějně zastaralé.
Něco za něco
Při vysvětlování strategie české obrany nám armáda i vláda zůstávají leccos dlužny. Možnosti gripenů by bylo naplno možné využít snad jedině při hrozbě teroristickým útokem ve stylu 11. září 2001, pokud by bylo třeba dostihnout a sestřelit velké letadlo, než při dopadu na město napáchá větší škody. Otázkou zůstává, zda by tuzemští piloti, kteří jsou spíše leteckými nadšenci než zabijáky bez skrupulí, byli schopni dopravní letadlo plné cestujících opravdu sestřelit.
Nejistotu, zda potřebujeme vlastní stíhací letectvo, vyjádřil v poslední době i předseda vlády Petr Nečas, podporovaný ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Obrana České republiky, malé země v tak exponovaném místě, jakým je střed Evropy, by v prvé řadě měla být záležitostí zahraniční politiky a až na druhém místě armády. Osamoceni jsme při vážné krizi nikdy neobstáli a neobstojíme ani v budoucnu. Aby nám někdo byl ochoten pomoci, musíme i my něco nabídnout. Spíše než miniaturní letectvo bychom se měli snažit využít výhod a dovedností, kterými již disponujeme. Třeba vhodné polohy pro zřízení vojenských základen anebo znalostí našich vojenských chemiků.
